Stíny minulosti jsou nejnovější detektivka české autorky a scenáristky Ivety Svobodové (1965). Žánrově jde o krimi román, v němž se řeší hned několik zápletek. Ačkoliv je příběh poměrně brutální a drsný, přes to všechno na vás kniha dýchne domácí atmosférou. Autorka vytvořila postavy, u kterých budete mít pocit, že jsou to vaši dobří známí.
Iveta Svobodová vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a dosud vydala čtyři detektivní romány. Pracuje i jako scenáristka a nutno podotknout, že je to na jejím nejnovějším detektivním románu znát. „Stíny minulosti“ jsou plné dialogů, které posouvají děj kupředu. Na jednu stranu je to fajn věc, kterou čtenáři ocení. Díky dialogům má příběh svižné tempo a vy se ani na chvíli nenudíte.
Na druhou stranu tu ale vyvstal problém, jaká slovesa použít za přímou řečí. Autorka se záměrně vyhýbá obligátnímu „řekl“, „řekla“ a hledá co nejoriginálnější slova. Jejich použití je jistojistě věc vkusu, sama za sebe říkám, že by mi banální slovesa nevadila. Ve finále jsem totiž byla přesycená všemi těmi „hudroval“ a „brebentil“. Když se k tomu přidaly všudypřítomné vykřičníky a „valení“ či „třeštění“ očí, říkala jsem si, že by mi stačilo něco mnohem obyčejnějšího.
Hlavním hrdinou je tady bývalý policista, plukovník Luboš Neumann. Ten je už několik týdnů v důchodu, a aby se nenudil, na stará kolena si pořídil bývalé rekreační středisko v místě, kam často jezdíval za odpočinkem. My se s ním setkáváme ve chvíli, kdy starosta obce posvětí jeho podnikatelské záměry týkající se otevření hospody pro místní štamgasty. Jak už to v detektivkách bývá, osud mu přihraje záhadu, která čeká na vyřešení. Luboš neodolá a pustí se do vyšetřování, které může být hodně nebezpečné. Ve vyšetřování mu zdatně sekunduje bývalá kolegyně Kamila, kterou Luboš pozval do svého domu původně s tím, aby u něj strávila příjemnou rodinnou dovolenou.
Na Luboše a Kamilu se nabalí ještě několik lidí, kteří jsou pro děj velmi důležití. Nechci nic prozrazovat, ale autorka využila postupy typické pro klasické detektivky, takže všechny zločiny jsou tu víceméně „rodinné“. Skvělé je, že postava vraha se v příběhu objeví již v prvních kapitolách. Čtenář se tak nedočká zklamání z toho, že se na konci dozví, že vraždil někdo, o kom byla jen zmínka.
Luboš a Kamila fungují na principu Velkého detektiva a jeho pomocníka, jen s tím rozdílem, že Luboš je příjemně lidský. Je pod pantoflem a nijak se netají svými slabůstkami. Největší neřestí je dobré jídlo, kterému nikdy neodolá. Řečí o jídle je v knize poměrně dost a opět je otázkou, co na to čtenář. V příběhu se hodně jí, hodně vaří a souběžně s tím se vyšetřuje několik vražd. Já bych se bez informací o jídle obešla, dala bych raději přednost popisům či charakteristikám jednotlivých aktérů.
Ale chápu autorčin záměr přiblížit se čtenářům pomocí činností nebo názorů, které má devadesát procent populace. Všechny její postavy jsou normální a „obyčejné“, takže není problém se s nimi ztotožnit. Všichni řeší problémy, které řešíte vy nebo já. Kromě vraha tu není nikdo excentrický, výstřední nebo abnormální. Manželské páry a kamarádi se tady pošťuchují a jejich výměny názorů jsou plné popichování a vtipných průpovídek.
Třebaže je kniha lepší než většina toho, co v Česku vychází pod označením „krimi“, mám dvě výtky. První se týká totožnosti vraha, kterého vám autorka prozradí už někde ve dvou třetinách knihy. Druhá výtka se týká pravopisných chyb. Na zvláštní nečeský slovosled jsem si už zvykla, ale hrubky typu „Vy buďte trpělivý“ a „Alena se s bábinkou chytili za ruce“ zamrzí. Nejvíc chyb bylo v interpunkci.
Celkově považuji Stíny minulosti za milé odpočinkové čtení, které ocení zejména ti, kteří si rádi hrají na detektiva a snaží se rozplést zločin dřív než knižní hrdinové.
Vydavatelství Jas, 2013
184 stran
http://jasknihy.cz
