Stejně jako loni se na svátku všech milovníků knih sešlo na pražském Výstavišti několik autorů českých detektivek, aby s čtenáři pobesedovali o tom, jak může vyšetřování zločinu zkomplikovat nebo mu naopak pomoci místo děje. Besedu uváděl publicista a spisovatel Tomáš Němec.
Pozvání tentokrát přijala Marie Rejfová, autorka poměrně úspěšného románu Kdo jinému jámu kopá, dále Iva Procházková, která má na kontě mimo jiné velmi oblíbené případy majora Holiny (v televizní podobě ho ztvárnil Ivan Trojan), a nakonec Jiří Březina, držitel Ceny Jiřího Marka za román Na kopci.
Podle čeho tedy autoři vybírali místa děje svých románů?
Marie Rejfová zvolila pro své romány ovlivněné britskými detektivkami fiktivní současné maloměsto. Sama k tomu dodává, že díky tomu do něj může umístit řadu pestrých charakterů, navíc na podobném maloměstě sama žije. Krátký čas uvažovala o možnosti zasadit děj některého svého románu do Prahy, ale ve fiktivní lokalitě nějaký čas ještě určitě zůstane.
Iva Procházková je sice olomoucká rodačka, avšak své příběhy umísťuje převážně do Prahy. Metropoli má velmi ráda pro energii, která podle ní prosakuje do knižních hrdinů, ale i do zločinů. Předpokládá, že kdo Prahu zná, snadno si dovede vybavit místa, ve kterých se jednotlivé scény odehrávají. V románu Muž na dně se ovšem zločin odehrál kus od hlavního města, což jí umožnilo konfrontovat kriminalisty z Prahy s kolegy z malého města. Zejména ji bavilo zaobírat se tím, jaké budou mezi nimi kompetenční vztahy a jak se bude odvíjet jejich spolupráce.
Pro Jiřího Březinu je místo děje zásadní. Neumí si představit, že by nepsal o místech, která sám zná a která má rád. Děj svého románu Polednice například situoval do českobudějovického sídliště, ve kterém vyrůstal. Uměl by si představit psaní o fiktivních místech, ale známé lokality jsou pro něj mnohem jednodušší.
Nevyhnutelná otázka každé takové besedy zní, z jakých zdrojů na „kriminálce“ autoři čerpají a zdali studují policejní postupy.
Marie Rejfová má několik přátel z právnické fakulty, se kterými může leccos konzultovat. Nicméně upozornila na to, že její hrdinka (učitelka Josefína Divíšková) je amatérským vyšetřovatelem, protože ona sama by si nikdy nedovolila psát román z pohledu policisty.
Její kolegyně Iva Procházková má kamarádku policistku, která se eventuálně může obrátit na další kolegy. Autorka úspěšné série Vraždy v kruhu podotkla, že k románu samozřejmě někdy potřebuje i specialisty z dalších ozbrojených složek. Souhlasí s tím, že je pro krimi román důvěrná znalost policejního prostředí důležitá, ale pokud není středobodem vyprávění, nechce příběh zahlcovat detaily policejní práce. Své knihy navíc konzultuje se svým mužem (kterým je režisér Ivan Pokorný) a díky své práci se seznámila s řadou zajímavých lidí a profesí.
Mladý autor Jiří Březina má pár „přátel na telefonu“ z řad policie a v rámci rešerší také studuje kriminalistickou literaturu. Přiznává, že někdy díky čtení o sériových vrazích apod. špatně spí, ale to z něj spadne, jakmile se pustí do psaní. Policejní postupy podle něj nejsou tak důležité jako to, co chce ve svých knihách čtenářům předat. V nich navíc musí mít policisté určité chyby, protože ti skuteční jsou podle něj až moc dobří a psát o nich by byla nuda. Navíc není příznivcem jediné postavy detektiva, a snad proto svého Tomáše Volfa „vláčí světem“. Protože tenhle kriminalistu není tím, kolem kterého se všechno točí. Místo děje je podstatnější.
Nemohla nepřijít další obligátní otázka, proč si přítomní spisovatelé vybrali právě detektivní žánr.
Marii Rejfovou k tomuto žánru přivedl právě kolegy Tomáš Němec, který setkání se čtenáři moderoval. Před časem jí přesvědčil, že by to mohla zkusit, a vyšlo to. Autorka rozhodně hodlá příběhy svého oblíbeného žánru psát i nadále a ponechat v nich svou dosavadní hlavní postavu.
Iva Procházková se nejprve věnovala literatuře pro děti, ale detektivky vždycky milovala. Když se tento žánr dostal v posledních letech do módy, byla oslovena s nabídkou, zda by nechtěla napsat detektivku pro děti. To odmítla, protože podle svých slov by v detektivce vždy měla být vražda, ale nedovede si ji spojit s dětským čtenářem. Podotýká, že její první kniha pro dospělé čtenáře sice byla společenský román (Otcové a bastardi), už v něm však byla detektivní zápletka.
Jiří Březina se k detektivce dostal podobně jako mnoho jeho domácích či zahraničních kolegů. Při boomu severských detektivek si říkal „to bych zvládl taky“. Tak proč to nezkusit? I když záhy pochopitelně zjistil, že to tak jednoduché není, byla jeho prvotina poměrně úspěšná a z nakladatelství mu vzkázali „tak napište něco dalšího“. U něj se tedy zájem o detektivní literaturu zrodil z touhy něco napsat.
Pokud si teď říkáte, že „byste to zvládli také“, možná vás bude zajímat, jaká největší úskalí při psaní detektivek pozvaní autoři vidí.
Pro Marii Rejfovou jsou to určitě dvě roviny vyprávění – jednak ta, kterou vidí a vnímá čtenář, a jednak ta, která se týká toho, co se opravdu stalo, a která musí mít logickou návaznost. Perfektně připravený a promyšlený příběh je pro ni velice důležitý.
Iva Procházková se především snaží zachovat kontinuitu hlavních postav. Připouští, že je ošidné v začátku psaní lehkomyslně nakládat s některými postavami. Později se jí to může vymstít, protože v dalších příbězích chce pochopitelně hlavní charaktery rozvíjet, ale musí u nich respektovat vlastnosti, které jim dala na začátku. Je pro ni zábavnou, ale někdy i těžkou výzvou udržet postavu jako jakýsi živý organismus.
Ví dobře, o čem mluví. Dvanáctidílný seriál Vraždy v kruhu vznikl původně pouze pro televizi, teprve poté přišlo knižní zpracování případů majora Holiny. Muž na dně se tedy stal prequelem (děj předchází v chronologii již uveřejněný příběh) seriálu. Na knižní román pak navazují Dívky nalehko a z hlediska chronologie děje se stále ještě odehrávají před televizním seriálem. Nyní má Iva Procházková v plánu třetí román s Holinou, ale stále se jí nechce dějově přeskočit televizní seriál, kde je hlavní postava už mnohem starší a posunuta jinam.
Jiří Březina se v této otázce shoduje s tím, co už před ním řekli jiní – je hezké mít začátek i konec příběhu, ale pak je nutno „jen“ doplnit ten prostředek. Březina přiznává, že cesta z bodu A do bodu Z bývá někdy trnitá, zvlášť když se na ní snaží naroubovat ještě další dějovou linii.
Čtou autoři detektivek také jiné detektivní autory?
Všichni tři přítomní se shodli na tom, že čtou (nebývá to pravidlem). Marie Rejfová si oblíbila britské detektivky a z autorů především Agathu Christie a Dicka Francise. Iva Procházková preferuje americkou drsnou školu a jejího nejvýraznějšího představitele Raymonda Chandlera. Jiří Březina byl v mládí fanouškem Artura Conana Doyla, nyní si kromě jiných autorů rád přečte i něco od Michaely Klevisové.
Když už bylo téma besedy místo děje, zeptal jsem se všech tří autorů, jaké oni preferují místo při psaní. Zdali je to pracovna, chalupa, případně jiné prostředí.
Všichni tři autoři se shodli na tom, že by nejraději psali někde na chalupě, uzavření o samotě, ale pracovní a rodinné povinnosti jim to neumožňují. Marie Rejfová by nejraději psala dopoledne, ale to není možné, protože stále ještě dochází do zaměstnání. Svůj volný čas pak dělí mezi psaní a rodinu. Podotýká, že má naštěstí tolerantního manžela… Iva Procházková není při psaní na místu až tak závislá. Pokud má v hlavě dobrý námět, může pracovat téměř kdekoliv, ráda píše i ve vlaku. Jiří Březina je ještě skromnější – je šťastný za jakékoliv místo, kde mu děti neskáčou po hlavě.
Čtenáři by se ptali dál, vůbec nevadilo, že se vlastně beseda velmi rychle odchýlila od tématu genia loci. Ale knižní festival má svůj pevný rozvrh. Beseda tak musela být po zhruba padesáti minutách ukončena. Zájemci si poté mohli nechat podepsat knihy svých oblíbených autorů.
