Do Périgordu přišlo jaro. A s ním i další kopa problémů, které musí řešit jeden ne tak úplně obyčejný venkovský polda, Bruno Corriéges…
V městečku St Denis a okolí zas bude rušno a Bruno nebude vědět, kam dřív skočit, jestli zachraňovat kachny nebo ministry, jestli řešit starou vraždu nebo hlídat novou soudkyni…
Ozývají se aktivisté za práva zvířat z organizace PETA, kterým je trnem v oku místní kachní farma. Chytře kachny „osvobodili“, aby následně drůbež skončila pod koly aut. K tomu se chystá v blízkém zámečku mezinárodní summit a Bruno má být díky své vojenské minulosti k ruce při zajišťování bezpečnosti – hrozí útok baskických teroristů. Plus ještě na archeologickém nalezišti našli sice pohřbené kosti, ale s hodinkami Swatch na ruce, čili zase případ pro Bruna a jeho známé. A to je teprve začátek…
Walkerovy knihy mají, zdá se, díl od dílu čím dál hutnější děj – nedá se přeskočit ani stránka (snad jedině ono pověstné francouzské debužírování, ale kdo by chtěl přeskakovat takové lákadlo pro chuťové buňky?). Stále se něco děje, ať už vyšetřování, nebo politické jednání — nebo zápas ragby, nejlépe všechno dohromady v jeden den.
Pokud si myslíte, že detektivka z francouzského venkova bude nenáročný čajíček, tak na to zapomeňte. Rozběhlo se tu tolik různých kauz, že si až navzájem překážejí. A to jsem ještě nezmínila chybějící dynamit a pohřešovaného archeologa. Ale… víno teče proudem, foie gras a jiné delikatesy jsou na stole snad každou čtvrtou kapitolu, takže na gastronomickém poli zůstává vše při starém…
Ukázka ze sedmé kapitoly k přečtení zde.
Brunovy případy jsou vždy velmi poučné, zvlášť co se týče francouzských policejních složek. V tomto čtvrtém díle mne nejvíc překvapilo, jak se nejmenují soudci podle let praxe, ale podle náležitě honosné školy… Soudkyně Annette Meraillonová mi hodně připomněla agentku Sûreté Nicholovou z kanadské série detektivek Louise Pennyové – i tam vystupuje mladá, ctižádostivá a netaktní slečna, které se hlavní hrdina snaží vysvětlit výhody kompromisů a naslouchání ostatním – ale v obou případech se dobré úmysly víceméně míjí účinkem a ty protivné ženské se stávají černým mrakem v jinak prosluněných příbězích.
Autorovo malebné St Denis je taková oáza klidu (až na ty vraždy, PETA, ETA a bůhví co ještě), kde se všichni znají a snaží se navzájem vycházet – o tom se mladá soudkyně asi neučila. Může tam být i veselo, to když se farmáři spiknou a uspořádají demonstraci, včetně hnoje před radnicí, kvůli evropským směrnicím a blbosti velitele četníků Duroca. Až si člověk říká, jestli to Walker s tou idylou nepřehnal – nebo je ve Francii opravdu možné najít takové místo.
Nejlépe to vystihl jeden důstojník zajišťující bezpečnost ministerského summitu proti baskickým separatistům:
„Jarní sluníčko zahřívající kameny starého zámku, fantastická foie gras a sklenička dokonalého vína. Škoda že boj s terorismem nevypadá takhle pořád.“
Originál: The Crowded Grave, 2011
Překlad: Jan Klíma
Vydal: Dokořán, Praha 2015
258 stran
