Nedávno jsem u jedné recenze psal, že pokud v detektivce nedojde k vraždě, měla by čtenáře zaujmout alespoň poutavým příběhem, stylem vyprávění nebo postavami. Bohužel ani jedno z toho nesplňuje detektivka Jana Švancary, která vyšla v loňském roce.
Jejím hrdinou je téměř čtyřicetiletý soukromý detektiv Viktor Náplava, který si otevřel kancelář v Brně. Jednoho dne jej kontaktuje jistý pan Vrána, který chce, aby detektiv sledoval jeho dceru, okolo které se prý „motají nějaká podivná individua“. Viktor zvolí poměrně nezvyklou taktiku. S osmadvacetiletou studentkou estetiky Marcelou se seznámí v baru, kde mladá žena obdivuje obraz, který namaloval majitelův dědeček, který kdysi sloužil v československé legii. Viktor si v podniku skutečně všimne jednoho „podivného individua“, které do baru moc nezapadá.
Krátce nato obraz kdosi z baru ukradne a později někdo Marcela odcizí telefon, ve kterém měla fotky obdivovaného díla uložené. Viktor však ještě předtím stihl Marcele po bujaré pitce telefon prohledat a zálohovat si jeho obsah do svého počítače. Nyní mu začíná být jasné, že se vše točí kolem záhadného obrazu. Šlo však o napodobeninu jiného slavného díla, takže odcizený obraz by sám o sobě valnou hodnotu neměl. Nebo je v něm ukryta nějaká šifra? Ale komu by prospělo najít odkaz ve sto let starém amatérském obraze nějakého legionáře?
Jednotlivé kapitoly jsou prokládány retrospektivními kapitolami psanými ve stylu vzpomínek legionáře Františka Hlaváče. V něm líčí dojmy z celé fronty, následného zajetí, cesty domů a nelehkého života po návratu „do civilu“. Čtenář celkem pochopitelně čeká, jakou souvislost tyhle kapitoly budou mít se současným děním, ale bohužel se nedočká. Omlouvám se za tenhle „spoiler“, ale pokud chci knize něco vytýkat, je to právě konec, a tak musím být konkrétní. Na konci se čtenář dozví, že legionář Hlaváč skutečně maloval, ale z jeho „zápisků“ nejenže není vůbec patrné, že obraz namaloval, ale ani jakou šifru v něm ukryl a proč. Pokud autor čekal, že si to čtenář nějak vydedukuje, tak pardon, na tenhle „rafinovaný“ styl dedukce asi nemám. Spíš to vypadá tak, jako by hodně stránek legionářova zápisníku chybělo, respektive že je autor zapomněl nakladateli poslat.
Ani se samotnou současnou linií vyprávění to není nijak slavné. Viktor sice může být (při zavření obou očí) do jisté míry čtenáři sympatický svým vtipkováním, ale jako detektiv za moc nestojí. A ani jako „nápadník“ o deset let mladší Marcely, která se mu líbí hned od začátku, také ne. Opět musím „spoilerovat“, protože Viktor vlastně případ ani nevyšetří, jelikož se nakonec ukáže, že se ocitl jako klasický pěšák na šachovnici, u které hrají daleko větší ryby, než by vůbec tušil. Pravého „pachatele“ pozná tak pozdě, že ho to málem stojí život, nicméně svým zachráncům (rozuměj jednomu z hráčů u šachovnice) ani nedokáže dát, to co potřebují. Samotný konec pak vyzní naprosto jalově, jako by si autor uvědomil, že tu knihu vlastně ani napsat nechtěl, ale teď už jí musí nějak dokončit.
Kniha má dost nevyrovnaný děj, kdy od počátku sledujeme kavárensky ospalý případ, který se tváří, jakože se bude odvíjet od vtipkování zamilovaného detektiva a jeho vztahu s náruživou milovnicí umění. Někde ke konci si to celé pak najednou začne hrát na hru tajných služeb a děj se zoufale snaží dostat do úplně jiného žánru, ale je to je stejně divné, jako biskup v nevěstinci. Vlastně jsem nakonec ani nepochopil, proč se kniha jmenuje Podzimní boogie-woogie, protože obrazu, o který se jedná, v knize Marcela mluví jako o „Kavárenském boogie-woogie“, jelikož jí připomíná Broadwayské boogie-woogie holandského malíře Pieta Mondriana a samotný děj knihy s podzimem nijak nesouvisí. Ale vzhledem k mým předcházejícím řádkům je vlastně celkem zbytečné snažit se něco z tohoto příběhu pochopit. Vyšumí vám totiž z hlavy ještě dřív, než zavřenou knihu odložíte na stůl.
Text: Jan Švancara (2020)
Vydáno: Pointa Publishing, s. r. o. (2020)
299 stran
