„Já ho zabiju! Uvidíš, že to tak skončí!“ říká na samém počátku románu pětačtyřicetiletá šansoniérka Eva Faugersová svému třicetiletému milenci pianistovi Jeanu Lepratovi. Úvod, který nám může připomenout Schůzku se smrtí Agathy Christie. Příběh ale – jak upozorňuje i text na obálce – není klasickou detektivkou s pátráním po pachateli zločinu. Téměř hned na začátku jsme totiž svědky vraždy, vlastně spíše zabití ve rvačce. Tím mrtvým je Evin manžel a vrahem její milenec Leprat. Čin se rozhodnou zakrýt jako autonehodu.
Žádné otravování policie, případ je uzavřen. Pak ale ti dva dostanou takříkajíc „vzkaz ze záhrobí“. Evě totiž přijde poštou balíček s deskou. Šanson na ní hraje její nebožtík manžel, dnes bychom asi řekli hitmaker, prostě skladatel. Ale je tu i děsivý vzkaz pro Evu. Faugrsův vydavatel Méliot Evu kontaktuje. Chce, aby šanson nazpívala, i on o něm totiž ví. Ta odmítá, a tak ho nazpívá milenka její mrtvého manžela. Šanson tedy sice nenazpívala Eva, otázka, kdo jí desku vlastně poslal, ale zůstává…
Francouzské autorské dvojici Pierre Boileau (1906 – 1989) a Thomas Narcejac (1908 – 1998) se povedl sice krátký, ale povedený kriminální román, který je napínavý až do poslední stránky. Láska, žárlivost, trápení, strach z prozrazení, tohle všechno tu najdete. I když těm dvěma přejete lásku a vše dobré (nebo možná třeba ne), tak nějak si možná – jako já – řeknete, že tahle knížka prostě nemůže dopadnout dobře. A jak se píše v recenzi knihy na serveru KrimiCouch.de, „Láska je prostě nebezpečná hra“. Jestli jsem se náhodou mýlil a vše skončí dobře, o tom už se ale musíte přesvědčit sami. Za sebe tenhle román vřele doporučuji.
Originál: A coeur perdu (1959)
Přeložil Kristián Mikulejský
Mladá fronta, Praha 1977, edice Smaragd, svazek 81
144 stran
