Přečtěte si ještě před vydáním ukázku z nové série umístěné do fotbalového prostředí. Britský autor Philip Kerr je známý svou sérií detektivních thrillerů s Berniem Güntherem, které se odehrávají za druhé světové a studené války. První díl z nové řady, jež je oproti tomu zasazena do současnosti, vychází v češtině 3. září.
Kapitola 1
Leden 2014
Vánoce nesnáším. Je mi skoro čtyřicet a nesnáším je už dobrou polovinu té doby. Dřív jsem hrával profesionálně fotbal a dnes trénuju jiné profesionální fotbalisty, takže mám Vánoce coby roční období spojené se zápasovým programem tak našlapaným, jako bývá touhle dobou hračkářství Hamleys. Pro mě jsou to hlavně jitřní tréninky na namrzlých hřištích, podkolenní šlachy, které se začnou u některých hráčů ozývat a není čas nechat je pořádně odpočinout, nadrátovaní fanoušci a jejich nepřiměřená očekávání (o vysokých nárocích nemilosrdných klubových předsedů a majitelů ani nemluvě), a takzvané jednoduché zápasy s týmy, které se plácají u dna tabulky, ale mohou se vám nakonec ještě pěkně zahryznout do zadnice.
Ani letošek nebude jiný. Na Štěpána hrajeme venku s Chelsea, což znamená, že hned ráno po Štědrém večeru, kdy má devadesát devět procent spoluobčanů plné ruce práce s rozbalováním dárků, strojí se do kostela, kouká nad bednu u zapáleného krbu nebo prostě jen nasává, jsme my na tréninkovém hřišti Hangman’s Wood v Thurrocku. Tři dny nato, dvacátého osmého, hrajeme zase venku, tentokrát s Newcastlem, a na Nový rok nás čeká domácí zápas s Tottenhamem Hotspur. Tři zápasy během šesti dnů. To už není sport, ale zatracený triatlon „železných mužů“. Když slyšíte někoho, kdo se motá kolem profesionálního fotbalu, jak mluví o „nádherné hře“, většinou do toho nezahrnuje vánoční svátky. Kdykoliv si vzpomenu na článek z časopisu Boy’s Own o přátelském fotbalovém utkání mezi britskými a německými vojáky v zemi nikoho za první světové války, napadne mě: jasně, ale chtěl bych je vidět, jak to zvládnou s brankářem, který není tak docela fit, a s líným hovadem na postu středního záložníka, které doufá, že přestoupí do jiného mančaftu za dvojnásobek svého už tak stratosférického platu, ještě než se zavře lednové přestupové okno.
Tak se říká čtyřtýdennímu přestupovému období uprostřed sezóny, kdy si mohou evropské kluby podle pravidel FIFA zaregistrovat nového hráče. Upřímně řečeno je celé tohle lednové okno dost pitomý nápad, což je koneckonců pro FIFA typické. U klubů totiž vyvolává trhoveckou mentalitu a každý se snaží zbavit starého harampádí a vyplatit nehoráznou sumu za nějakého nadějného hošíka, který je zrovna v kurzu a pomohl by týmu udržet si výhled na získání některé z trofejí nebo prostě jen zůstat v lize. Navzdory všemu, co jsem právě řekl, chce samozřejmě nakupovat hráče každý trenér: dobrý obchod může rozhodnout o ligovém titulu nebo zachránit klub před sestupem. Kdo by chtěl vědět, jakou hodnotu může mít příchod nového hráče v polovině sezóny, tomu stačí podívat se na seznam hráčů, kteří byli nakoupeni během lednového okna v nedávné minulosti: Luis Suarez, Daniel Sturridge, Philippe Coutinho, Patrice Evra, Nemanja Vidic – ti všichni přibyli do svých klubů právě v lednovém přestupovém okně. Pokud jste se někdy ocitli v kůži vlastníka nemovitosti, který nemůže v rámci řetězové transakce koupit nový dům do té doby, než prodá ten starý, pak možná alespoň trochu chápete napínavost a komplexitu lednového dění. Osobně se domnívám, že když ještě bývalo okno otevřené neustále, bylo to lepší. Zároveň jsem ale typ člověka, podle kterého bylo lepší všechno, dokud to nadobro nezměnila Sky TV, opakované záběry a změna ofsajdového pravidla z dílny IFAB v roce 2005.
Vánoce ovšem nemám rád ještě z jednoho mnohem ponuřejšího důvodu. 23. prosince roku 2004 jsem byl shledán vinným ze znásilnění a odsouzen k osmi letům vězení. Člověk nemusí být zrovna duch Dickensova Jacoba Marleyho, aby chápal, jak se může taková věc negativně podepsat na prožívání vánoční atmosféry – minulé, současné i té budoucí.
K tomu se ale ještě vrátím.
Jmenuji se Scott Manson a jsem asistent trenéra týmu London City. Vzhledem k tomu, že s klukama vždy absolvuju trénink i já
sám, snažím se jít příkladem, což znamená ani kapka alkoholu od 22. prosince až do novoročního přípitku. Připadám si pak jako Svědek Jehovův na opulentní svatbě nějaké přiblblé fotbalové barbíny, o které bude podrobně referovat časopis Hello! Abstinence, večer brzy do postele, vyvážená strava a na cigaretu ani pomyšlení. Bůh chraň, abych já, nebo ještě spíš Maurice McShane, náš klubový šíbr, zahlédl někoho z našich hráčů na stránkách nějakého časopisu, jak se o Štědrém večeru vrací autem z nočního klubu se silkcutkou mezi prsty. Jednou jsem dokonce dal našemu útočníkovi pěkně sežrat, že si nechal den před novoročním derby vytetovat draka, vánoční dárek od své vygumované manželky. Možná to nevíte, ale tetování bolí jako čert. Inkoust a pigmenty navíc nejsou vždycky úplně čisté, což může vést k nevolnostem, granulomům, plicním problémům, kombinovaným infekcím a očním potížím. Četli jste někdy v bibli o tom, že vaše tělo je chrám? O fotbalistech to platí dvojnásob, a jestli chcete i dál brát sto táců týdně, tak se kurva modlete, ať ten váš chrám nedojde újmy. Myslím to naprosto vážně. Chcete fotbalistovi pořídit něco pěkného k Vánocům? Kupte mu sadu dévédéček a drahý parfém. A hlavně mu nedávejte poukaz na počmárání těla nějakým graffiti – aspoň dokud nebude po svátcích a po prvních lednových zápasech.
London City nakonec s Chelsea remizovalo 0-0, s Newcastlem prohrálo 3-4 a Tottenham porazilo 2-1 (což, sečteno a podtrženo, znamenalo deváté místo v Premier League) a remizovalo 0-0 s West Hamem v prvním kole poháru Capital One. To všechno ale pozbylo na významu (alespoň pro mě), když Didier Cassell, naše brankářská jednička, v páté minutě zápasu v Silvertown Docku s Tots při pokusu chytit prudkou zakroucenou střelu Alexe Pritcharda narazil hlavou do tyče a utrpěl vážné zranění.
Kdykoliv ten náraz vidím, hned se mi udělá zle. Nejdřív si všichni mysleli, že zvuk, který zachytil ruchový mikrofon u branky, byl odraz míče od reklamního panelu. Teprve když Sky Sports ukázala celou událost několikrát ve zpomaleném záběru (nepochybně k velkému potěšení Didierovy rodiny), pochopili jsme, že rána, kterou slyšeli, bylo ve skutečností prasknutí gólmanovy lebky po
střetu s brankovou konstrukcí. Ani nevím, kdo z toho byl nakonec víc špatný – jestli naši, nebo kluci z Tottenhamu.
Cassell byl v bezvědomí a neprobral se, ani když ho zdravotníci z Ambulance sv. Jana odnášeli z hřiště. Od té doby už uplynuly čtyři dny a Didier je pořád v bezvědomí v nemocnici. Nikdo sice zatím nemluví o kómatu (samozřejmě kromě novinářů, kteří už ho všichni šmahem nominovali do svatyně nebeské jedenáctky), ale s ohledem na odvetný zápas na hřišti Leeds United ve třetím kole FA Cupu, který se má hrát o víkendu, už domlouváme nákup náhradního brankáře z tátova starého klubu Heart of Midlothian. Podle jeho věřitelů je zřejmě splacení dluhů důležitější než chytání gólů – za devět miliónů liber je Kenny Traynor za hubičku a zároveň jsou to skoro dvě třetiny částky, kterou Jambos, jak se klubu přezdívá, bance podle všeho dluží.
Když jsem šel Didiera Cassella navštívit s naším nedávno jmenovaným trenérem Joãem Gonzalesem Zarcem, čekali už na chodníku před Královskou londýnskou nemocnicí novináři a televizní kamery. Zarco se ke Cassellovi vyjádřil svým obvyklým hádankovitým způsobem:
„Nechci teď mluvit o shánění náhradního brankáře. Takové otázky mi prosím nedávejte. V tuhle chvíli myslíme jen na Didiera a jeho rodinu. Samozřejmě mu přejeme rychlé zotavení. K tomu, co se stalo, můžu říct jen tolik, že ať si připravíte sebelepší plán a ať máte tým sebevíc pod kontrolou, život umí dávat nechytatelné rány.“ Zarco dokázal být velmi emotivní, takže si otřel slzu z koutku oka a pokračoval: „Víte, fotbal se hraje v záři reflektorů, což se neobejde bez stínů. Na to bychom neměli zapomínat. Každý hráč a každý trenér v naší lize ví, jaké to je, hrát někdy ve stínu. Rád bych ale řekl ještě něco. Teď mluvím k těm z vás, kteří napsali nebo řekli věci, jaké by se ve chvíli, kdy smělý mladý muž bojuje o život, nikdy říkat neměly. Jsem jako slon – pamatuju si, kdo co řekl a kdy. Nezapomínám. Takže až bude po všem, zadupu vás do země, těmi vašimi kecy si vytřu zadek a pak vám nachčiju na hlavy. Vy ostatní si zapamatujte, že tady v London City jsme jedna velká rodina. Budiž, jeden z našich nejmilejších synů je teď zraněný, ale my to překonáme. Slibuju vám, že tenhle klub zase vykročí do plného světla. Stejně jako Didier Cassell.“
Sám bych to neřekl lépe. Nejvíc mě potěšila pasáž, kde João Zarco sliboval, že si slovy některých novinářů vytře zadnici a nachčije jim na hlavy. Moje spokojenost měla ale vcelku pochopitelný důvod. Nemám sebemenší důvod chovat náklonnost k jakýmkoliv novinám. Spousta novinářů, které znám, jen vyrábí problémy, akorát že oni tomu říkají rešerše tématu, jako by se tím všechno omlouvalo. Neomlouvá. Aspoň já si to nemyslím.
I když jsme to ovšem tenkrát ještě nevěděli, potíže v Trnové koruně tím teprve začínaly.
ANOTACE:
Philip Kerr je Dickem Francisem fotbalového světa! Jak vědí fanoušci tohoto sportu, v každém mači každé ligy jde o všechno. A v tomto zápase jde dokonce o život. Scott Manson, trenér manšaftu London City FC, umí pro své chlapce udělat první poslední a ti ho za to zbožňují. Manažeři týmu Scotta respektují. Jeden z nich je však zavražděn a na mužstvo dolehne krize, s níž se musí Scott poprat a dodat hráčům chuť pokračovat. Navíc dostane příležitost polapit vraha a s rozhodností jemu vlastní to také udělá…
Vydává Argo, 344 stran, doporučená cena 348 Kč. Přeložil Lukáš Houdek.
