Zatím dvě knihy s inspektorem Caldasem napsal španělský autor Domingo Villar. Pláž utonulých, druhou v pořadí, publikovalo v češtině nakladatelství Host.
Děj příběhu je zasazen převážně do jižní Galicie. Na podzim, kdy už nejde použít nabízející se obrat o slunném Španělsku, je na pláži objeveno tělo rybáře. V úvahu přichází sebevražda, ale jak se ukazuje, zřejmě se jednalo o vraždu. Případ vyšetřuje inspektor Leo Caldas společně se svým asistentem Rafaelem Estévezem. Smrt by mohla souviset s případem lodi, která během bouře před dvanácti lety ztroskotala a její kapitán zahynul. Vážně zahynul? Nebo se teď mstí? Právě mrtvý-zavražděný byl jedním ze tří přeživších členů posádky. Pátrání probíhá pomalým tempem, zpovídaní se příliš nerozpovídávají, cosi zřejmě skrývají.
Pomalá je kniha, jež neřeší pouze kriminální linii, celkově. Nejsem znalcem španělské (španělsky psané) detektivní produkce, ale u Pláže utonulých lze s čistým svědomím použít přirovnání k francouzským či italským seriálům, které místo německých či amerických padesáti minut trvají třeba hodinu a půl. Prostor je věnován jídlu a osobnímu životu. Oblíbený podnik, kde se dá dostat sklenka bílého vína a případně i něco k jídlu, má i Caldas. Řeší svůj vztah s bývalou, s otcem, který žije na vinici, a nemá příliš času navštěvovat v nemocnici strýce. K tomu ještě bývá pravidelný host v rozhlasovém vysílání, kde je nucen řešit posluchačské prosby spíše pro městskou policii.
V pasážích, které jsou založeny na rozdílných povahách Caldase a Estéveze, nechybí ani humor (a dojde na něj třeba i v dialozích s Caldasovým otcem, který má knihu, do níž zapisuje hlupáky a záznamem už hrozní i synovi). Estévez není místní, pochází z aragonské Zaragozy, a tak nahlíží jinak na povahu místních. Když chce, nemá problém použít při vyslýchání fyzického násilí, v čemž se mu snaží Caldas bránit. Čtenáři si je zřejmě nezařadí ke svým nejoblíbenějším detektivům, na to jsou málo výstřední, byť se jedná o originální dvojici, kterou nemá každý třetí autor.
Villar dobře zachycuje prostředí rybolovu, lidí kolem něj a vesnic, jež mají své lepší rybí časy již za sebou. Když je podzim, prší a turisté jsou pryč, místa působí navíc nehostinně. Atmosféra je výstižná a může připomenout ladění maigretovek Gerogese Simenona.
Pozvolným tempem, kdy se ve vyšetřování vždy zrovna nedaří, míří Villar svým kultivovaným stylem k bodu, kdy už se zdá, že je vše jasné. Tím se zrychluje tempo vyprávění, pátrá se po konkrétní podezřelé osobě a laskavý čtenář kvůli zbývajícím stránkám doufá, že řešení případu nakonec bude jiné.
Kniha je rozdělena do krátkých kapitol pojmenovaných jednoslovným infinitivem, podstatným jménem nebo přídavným jménem. Za příslušným slovem je uvedena definice se základním významem i různými případnými přenesenými či odbornými významy. Jen škoda, že není nijak zmíněno, do jaké míry se u těchto pasáží, vlastně jakýchsi netradičních mott, vycházelo ze španělského originálu a do jaké míry i z odlišných českých významů.
Zmíněná atmosféra je nejsilnější stránkou knihy. Čtenář, kterému nejde o rychlý děj plný zvratů a ideálně bez odboček, si Villarovu detektivku může vychutnat. Konec dokazuje, že autor umí překvapit i řešením detektivní zápletky.
Originál: La playa de los ahogados (2009)
Překlad: Simoneta Dembická
Host, Brno 2013
392 stran
www.nakladatelstvi.hostbrno.cz