Dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti.
Richard Horatio Edgar Wallace.
Můj plzeňský přítel dr. Josef Polák, matematik indiánského původu, sbíral velice klukovsky wallaceovky a už má všechna česká vydání. Mít ale ještě neznamená chtít přečíst, což třeba naše ženy sotva kdy pochopí, a z Edgara Wallace (1875–1932) opravdu raději vybírejme. Jak?
Kdo chce, může i podle názvu. Kdysi jsem do svého dílka Stroj na vraždy (Nemesis 5/1996) zapustil „báseň“, která je pouhým opisem pitoreskní filmografie britského herce hororů Petera Cushinga, ale šancí k témuž se mi zdají právě i poetické tituly wallaceovek. Jsou tu Mrtvé oči Londýna a Žabí bratrstvo, Smečka děsu i Postrach Chicaga, romány Když gangsteři ovládli Londýn a Signály přes údolí. Ale taky Údolí duchů a Brána zrádců, Vládce temnot a Anděl hrůzy a Dům hrůzy. Dcery noci i Lovec hlav a knížka s prostým titulem Maska. Dále Opeřený had. Soudný den. Stříbrný klíč. Zlaté podsvětí a Mrtvý s narcisy. Žlutý had. Zelený rez a Zelený lučištník. Červená esa a Rudý kruh. Černý opat, Modrá ruka, Bílá tvář a Barevný Wallace (promiňte, pokus o humor). Muž, který nikdy neprohrál i Muž, který koupil Londýn. Muž nad zákon a Muž, který všechno věděl. Muž z Carltonu. Muž z Maroka. Zlověstný muž. Kapitán, Mstitel a Hráč a Lišák, Dvojník, Zvoník, Ďábel, Vyděrač, Střelec, Šprýmař a Práskač. Hodiny smrti. A pokračujme třeba hrou s čísly, tedy tituly Číslo šest i Padesát pět, Čtvrtý mor a Dveře se sedmi zámky a Třináctá komnata. Byt číslo dvě a Spolek devíti. Čtyřhranný smaragd a Příběh za milion dolarů. Ale to už stojíme ve sféře mamonu: Boj o miliony. Ztracený milion. Dědicové milionů, ale i Vyzáblý dědic. A Řeka diamantů. A jedna wallaceovka se jmenuje Uvidíme!
Jen za rok 1926 stačil génius nadprodukce publikovat osmnáct románů a jen roku 1928 měla divadla West Endu na programu pět her z jeho šestnácti a některé sám režíroval. Není divu, že ho podezírali, zda net ajídumasovskou „fabriku“ s černochy. Nedal se a s pravým britským klidem vypsal 5000 liber odměny tomu, kdo to dokáže. „Každé slovo je jeho dílem!“ dušoval se jeho tajemník Robert Curtis. „Vyjma jednoho vadného infinitivu, který jsem před lety našel a pozměnil.“ A tak byl „kouzelník slova“ právem nazván Fordem detektivního románu. Dokonce i náš plodný Eduard Fiker zůstal jen jeho chabým napodobitelem.
Jak vlastně Wallace stihl za pouhých posledních patnáct let svého života vyprodukovat skoro 170 titulů? Tak především uměl bleskurychle a spatra diktovat, nicméně každé dílo prý začal vlastnoručně. „Začátek je nejdůležitější,“ říkával, jenže kde teď máme začít my? S Karlem Čapkem doporučuji číst už od roku 1911 vznikající „africké“ wallaceovky s komisařem Sandersem, jeho zástupcem poručíkem Bonesem a domorodým náčelníkem Bosambem (Pán černých králů, Ochránci králova míru, Pod žhavým sluncem…) Připomenou Kiplinga a Haggarda, ale mají zcela osobitý styl. George Orwell dál doporučuje „zkoumat“ příběhy pana Johna Graye Reedera ze Scotland Yardu. „Ten dobromyslný had s deštníkem, ale zločinnou myslí,“ líčí ho Wallace, a právě zločinnému mozku přičítá pátračovy úspěchy. „Chorobně vyzáblý, kradmý noční luňák s odstávajíma ušima a bleděmodrýma, pronikavýma očima nad věčně padajícím cvikrem,“ čteme. „Muž v ošumělém kabátě a s buřinkou či cylindrem sesutým do týla. A nejvšedněji se chová, když je nerozrušenější.“ Taky se ale nesměle zdráhá, dodejme, a nad kvítím slzí jako dívčina. Kupuje dokonce králíky, jen aby je vypustil do polí. Tedy další pohádková postava žánru? Nu, Reeder svou vizáží podivína především zábavně mate zločince. „Ten staroch je až moc roztřesený na tajného,“ říkají. „Jo! Ten vypadá, jako by se pokoušel sbírat milodary na zakoupení varhan pro starou kapli.“
G. B. Shaw napsal: „Wallace vymyslel senzační román. Ale kdo vymyslel Wallaceho?“ Údiv sdílíme dodnes. EW se jako jeden z prvních autorů krimirománů (často vůbec nejde o detektivky) uměl odpoutat od vzoru stvořeného už Edgarem Allanem Poem a dal vale Mistrem zavedené tradici soukromého detektiva. Estét a výjimečná bytost Poe kdysi zcela vědomě postavil do protikladu ke společenské moci ORIGINALITU, spojenou navíc s až nesnesitelně nekonvenčním bohémstvím osamělého génia Dupina. „Nový“ Edgar tuto konvenci smetl a v tisku odsoudil i samotného Sherlocka Holmese. Na rozdíl od starosvětsky rozmarného Sira Artura Conana Doyla totiž Wallace obdivuje policejní aparát, ba líčí ho takovým tónem, až tím prozrazuje sklon k uctívání tyranů – jak postřehl právě Orwell. Ten ostatně právem viní Wallaceho i z hrozného intelektuálního sadismu: „Rád věci zařídí tak, že darebáka věší zrovna když se hrdinka vdává. Pořád však lepší, než fašistický James Hadley Chase!“
Život Edgara Wallace byl taky románem, jak už naznačil Shaw. Ba „románem Eugena Suea,“ postřehla Agatha Christie. Narodil se hercům (jako i Edgar Poe), ale máti ho obalila šálem a nechala na prahu nalezince. Po devíti dnech se ho ujal nosič na rybím trhu Freeman. Měl jej původně za děvče. „Dick“ se stal jeho už jedenáctým dítětem. Absolvoval čtyři třídy a už v jedenácti si šel kvůli práci pro výpis z matriky. Tam odhalil svůj původ. Roznášel mléko a noviny, prodával květiny a boty, pracoval v tiskárně i v továrně na pryž, stavět silnice, byl poslíčkem. V den čtrnáctých narozenin uprchl na moře a stal se kuchtíkem. Poprvé se dosyta najedl. Býval však bit, a tak zběhl. V osmnácti se upsal na sedm let armádě a u sanitního oddílu začal psát. Je příznačné, že ho k tomu přivedly tehdy aktuální povídky o Jacku Rozparovači. A také jeden zpěvák zařadil do repertoáru Wallaceovu baladu, jenže nadějný textař byl převelen i s plukem do Jižní Afriky (1896). Tam se téhož roku setkal s Rudyardem Kiplingem a slavně ho vítal básní uveřejněnou v tisku. „Nad prvními články jsem někdy hledal pravé slovo i půl hodiny,“ vzpomíná a půl roku se prý cvičil tím, že zhušťoval novinové úvodníky do čtyřiceti slov. V Africe poznal i svou budoucí první ženu Yvy, dceru pastora z Kapského města. Zásobovala ho klasickou literaturou. Nechal se ovlivnit i Dickensem, jehož dětství bylo některými prvky podobné, ale debutoval sbírkou básní (1898). Búrská válka se mu pak stala „řetězem krvavých senzací“: to už byl zpravodajem právě založené agentury Reuter a na cestách do míst dalších konfliktů, kam ho posílaly různé noviny, sepsal i svůj první román Čtyři spravedliví. Roku 1905 ho vydal vlastním nákladem. Postupně připojil pět dalších dílů. A ačkoli se nikdy nenaučil psát bez chyb, jeho úspěch od té doby jen rostl. Produktivita také. Co za ní vězelo? Kdo ví, jeho tajemník však poukazoval hlavně na schopnost krajního soustředění. „Krátká povídka napsaná ještě před snídaní není ničím neobvyklým. Román dokončený ve dvou dnech mě nepřekvapí. Píše, kdykoli má čas, ale nejoblíbenější dobou jsou mu čtyři hodiny ráno. Vypije přitom nesmírné množství čaje, ale do práce ho nelze nutit: má-li peníze, píše jen málo a radši spekuluje. Nebývá naštěstí úspěšný, a tak se vrací k psaní. Umí svou mysl rozdělit na řadu neprodyšných oddělení, takže pracuje i na třech románech současně a ještě se stačí účastnit dostihů v jižní Anglii. Ty jsou mu občerstvením.“
Wallace byl skutečně i majitelem koní a jeden čas celé dostihové stáje. Navíc zvládl vydávat vlastní dostihové listy a uměl s velkou vášní komentovat dostihy v rádiu. Řada jeho příběhů tematicky těží právě z tohoto prostředí.
Žil s elánem a tak i psal a zcela si věřil. Nicméně zdráv nebyl. Šlo o těžkého astmatika a diabetika. Nikdy se „nedotkl lihovin“, ale za den dokázal vykouřil i sto cigaret bez filtru. Tvrdil, že dým nevdechuje. Trpěl také nadváhou a je zvláštní, že čím byl starší, tím víc bojkotoval právě to nejzdravější, chůzi. „Ona spotřebovává duševní energii a otupuje bystrost,“ mínil výstředně. Za rok prý neušel víc než čtyři míle.
Takový byl. A že jeho největší láskou nakonec zůstaly peníze? Nu, ty stejně rozházel na dostizích. V jádru vždycky zůstal spisovatelem chudých a „Villonem dvacátého století,“ jak ho nazvali. Roku 1930 chtěl kandidovat do Dolní sněmovny, ale zlákal ho Hollywood. Ujel tam – a zemřel na zápal plic při psaní scénáře v mnoha směrech přelomového filmu King Kong (1933).
Anglii jej pak vrátili ovinutého britskou vlajkou a na Fleet Street při přistání lodi přestali tisknout noviny. Také představení Wallaceovy hry Loterie smrti byla znovu hrána až po pohřbu, který proběhl za mohutného hlaholu zvonů a účasti dvou set tisíc lidí. Edgar Wallace po sobě nechal půl milionu dluhů, ale i tak moc románů a rukopisů, že dědicové tyto dluhy splatili do pěti let i s úroky.
