Je napůl Čečenec, napůl Rus, celý muslim. Co ale hledá v Německu? Je to terorista s určitým cílem nebo opravdu jen uprchlík, za kterého se vydává? Veterán špionážních thrillerů John le Carré rozehrává v současném Hamburku hru „Kdo s koho“. A možná ta hra ani nebude mít vítěze…
Čečensko-ruský uprchlík Issa Karpov se dostane do Hamburku. Útočiště nachází v turecké rodině, kde žije boxerský šampion Melik se svou matkou. Oba jsou hluboce věřící muslimové a mladík (též muslim) hledající azyl je pro ně jako bratr a syn.
Issa však nehledá v Hamburku jen azyl. Jak se zdá, má klíč k velké spoustě peněz, které si ovšem nechce nechat pro sebe. Aby s nimi mohl vůbec jakkoliv naložit, potřebuje pomoc bankéře jménem Tommy Brue. Ten je majitelem pomalu upadající britské banky, která má v německém přístavním městě sídlo. Kontakt s Bruem Issovi zprostředkuje mladá idealistická právnička Annabel Richterová, která pracuje v centru pro uprchlíky. Všichni tihle aktéři však netuší, že se dostali do hledáčku hned několika tajných služeb, které v Issovi automaticky vidí teroristu. Jako smečka vlků si chtějí ukrojit svůj podíl na úspěšné akci, kterou může být jen zatčení mladého muslima. Otázka, jestli náhodou není nevinný, zřejmě vůbec nikoho nezajímá…
Britský autor John le Carré (nar. 1931) se celou svou spisovatelskou kariéru zaměřoval na špionážní a politické romány. Z jeho pečlivého popisu prostředí tajných služeb jsou znát zkušenosti – v padesátých a šedesátých letech pracoval pro britské tajné služby MI5 a MI6. Právě zážitky z této profese později úspěšně zúročil ve svých knihách. Nejhledanějšího muže napsal ve svých 77 letech.
Výrazně se v něm odráží paranoidní stav společnosti a tajných služeb v letech po 11. září. Teroristou by mohl být každý, kdo jen pochází z „problematické oblasti“, podezřelí jsou i ti, kteří jim poskytují jakoukoliv pomoc.
Jediný, kdo si možná trochu zachovává zdravý odstup, je Günther Bachmann, protřelý špion, zbavený jakýchkoliv iluzí. Nyní vede hamburskou pobočku německé tajné služby. Sleduje svůj vlastní cíl a preferuje spíše vyčkávací postoj, skrz který si chce přes Issu políčit na „větší ryby“. Ale stále v něm zůstávají poslední zbytky smyslu pro čest, ještě pořád v něm vítězí úsudek nad touhou po úspěchu a zviditelnění se za jakoukoliv cenu.
Autor svůj příběh rozehrává ve více rovinách. Hlavně zpočátku sledujeme osud Issy v dočasném azylu boxerovy rodiny, později pak jeho spojenectví s Annabel. Zároveň sledujeme stárnoucího Tommyho Bruea, který možná svému životu dal konečně nějaký smysl. S postupujícím příběhem se dějové linie jednotlivých aktérů prolínají a spojují až do závěrečného hořkého konce, kdy se ukazuje, že jsou všichni pouze loutkami v rukou mnohem výše postavených lidí.
Pokud jde o postavy, nejsympatičtější je náznak možného rodícího se vztahu mezi Annabel a Tommym a také postava Günthera. Naopak Issa není zrovna moc sympatickou postavou, které bychom chtěli fandit, i když je z autorova postoje jasné, že bychom asi měli.
Některé pasáže, zejména jednání mezi tajnými službami, mohou trochu nudit, protože zahrnují spoustu postav, jejichž jména a hlavně funkce se těžko pamatují. To je však malá, a asi jen jediná vada na kráse. Navíc zmíněné části nezabírají příliš mnoho místa. Většina pasáží je vyprávěna pozvolným, poklidným tempem, napětí přichází až ke konci. Neznamená to ale, že by nám kniha neměla co nabídnout. Byla napsána už v roce 2008, kdy sice panovala jiná politická situace než dnes, přesto mnohé popsané situace jsou stále aktuální, možná ještě více než před sedmi lety.
Samotnou knihu chápu tak, že odsuzuje předsudky vůči lidem, které jsou založené jen na tom, odkud dotyční pocházejí. Je to hezká idea, jenže já četl knihu právě v době teroristických útoků v Paříži (redakce satirického časopisu Charlie Hebdo; leden 2015), takže jsem bohužel spíše chápal onu paranoiu a obavy z neznámého, které v knize zastupovaly tajné služby.
Neustále jsem si říkal, že se jim v podstatě nelze divit, ale také jsem si musel připomínat, že to není správné. Tohle možná John le Carré při psaní své knihy nezamýšlel, to už je důsledek dnešní doby, ve které žijeme. Což je ovšem úvaha na nějaký úplně jiný článek. Čtení knihy to však staví do zajímavého a nového světla.
Román poprvé vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2009. O pět let později po něm sáhli filmaři. V koprodukci Velké Británie, USA a Německa vznikl stejnojmenný film, jehož režie se ujal Nizozemec Anton Corbijn, původem fotograf a režisér videoklipů.
Knihu (nové vydání, které vyšlo v souvislosti s českou premiérou filmu) jsem četl až po zhlédnutí filmu a musím uznat, že měl režisér při výběru herců šťastnou ruku. Mnozí z aktérů na filmovém plátně skutečně odpovídají svým knižním předlohám, a to zejména Philip Seymour Hoffman, pro něhož byla role Bachmanna bohužel poslední (zemřel v únoru 2014) nebo majitel známé ošlehané tváře Willem Dafoe, který se se ctí zhostil role Tommyho Bruea. Literární předloze celkem dobře odpovídá i mladá herečka Rachel McAdamsová coby Annabel nebo německá herečka Nina Hossová v roli Bachmannovy kolegyně Erny Freyové.
Nejhledanější muž je stále aktuálním románem o současné politické situaci. Je příběhem o strachu, o boji po moci, kdy touha urvat pro sebe co nejvíc je ospravedlňována vyššími zájmy. Jde v něm i o to, že nevinní lidé v podstatě nemají žádnou šanci, dostanou-li kvůli svému původu cejch teroristy, případně mají tu smůlu, že pocházejí z konfliktní oblasti. Román je také přesnou ukázkou toho, jak si kdo stojí na pomyslném „potravním řetězci“ pravomocí, a i když si myslí, že má vše pod kontrolou, stejně jako nakonec pozřen těmi výše postavenými.
Není to strhující akční příběh a nemusí se číst každému hladce. Něco však o dnešní době vypovídá. Je zajímavým a odlišným pohledem na tajné služby, zbaveným pozlátka akce a atraktivity. Už proto by neměl uniknout těm, kdo rádi čtou o všech možných agentech, nebo těm, kdož si chtějí od americké či britské literatury odpočinout a prožít příběh v současném Německu.
Originální titul: A Most Wanted Man (2008)
Vydáno: Hodder & Stoughton (2008)
Vydání v České republice: Mladá fronta a.s. (2014)
Přeložila: Veronika Volhejnová (2009)
280 stran
