Na zimu zavřeno (Jørn Lier Horst)

na-zimu-zavrenoNehostinné a deštivé podzimní pobřeží Norska. V chatě je nalezena mrtvola lupiče s kuklou na hlavě, z nebe padají mrtví ptáci, obětí přibývá. V poněkud netradiční norské detektivce se vám představuje sympaticky obyčejný detektiv William Wisting. Bude to čtenářům stačit?

Ove Bakkerud přijíždí v pátek v noci za deštivého počasí na svou chatu. Už se těší, jak stráví o samotě poslední víkend před zazimováním. Krvavý steak k večeři, k snídani vajíčka se slaninou. Jídlo pro chlapy. To ovšem ještě netuší, že nakonec bude všechno jinak. Když totiž dorazí k chatě, zjistí, že je zámek vypáčený a domek vykradený. Iluze o pěkném víkendu jsou fuč.
Policie reaguje na jeho telefonát vláčně. Přijedeme, ano, ale až zítra. Zklamaný chatař zjistí, že se u jeho souseda, známého televizního moderátora Thomase Rønningena, svítí. To mu přijde divné, protože mediální hvězda tu v tuhle nevlídnou roční dobu už nebývá. Vyrazí se tedy podívat, zdali ho také nevykradli. Kdyby ano, policie by třeba byla ochotnější. Do jeho chaty však už nevstoupí. Neodváží se. I soused má dveře vypáčené, ale navíc jsou na nich krvavé šmouhy…
Na místo přijíždí detektiv William Wisting, který je pověřen vedením vyšetřování. V moderátorově chatě je nalezen mrtvý maskovaný muž. I když policisté objeví na jeho těle jasné stopy střelného zranění, zdá se, že příčinou smrti bylo několik pozdějších úderů do hlavy. Policie nechá tělo odvézt, aniž by měla povědomost o totožnosti zemřelého.
Cestou do města Wisting zastaví neznámému muži, který leží na kraji silnice. Jde však o léčku — neznámý Wistinga přemůže a ukradne mu vůz. Případ je ale čím dál více podivnější — během transportu do pohřebního ústavu zmizí tělo zavražděného, na pobřeží se začnou v nebývalé míře objevovat mrtví ptáci a přibývají i další mrtví lidé. O co tu vlastně jde?

Takže — první, čeho si čtenář určitě všimne, jsou detailně popsané policejní postupy během vyšetřování. Není divu. Norský spisovatel Jørn Lier Horst (narozen 1970) totiž netrávil hodiny vysedáváním na policejních stanicích a získáváním podkladů pro své romány, on tam (v norském Vestfoldu) skutečně osmnáct let pracoval. Během té doby — to se psal rok 2004 — napsal svůj první román Klíčový svědek, který založil na skutečných událostech. Na zimu zavřeno je už jeho sedmým titulem, a prvním česky vydaným. Horstův hrdina William Wisting vystupuje nyní už v devíti románech.

Na zimu zavřeno má velice slibný začátek. V první kapitole se zdá, že norské pobřeží v nehostinném podzimu, kdy neustále prší, fouká vítr, nebo je alespoň zataženo, bude tou pravou kulisou pro temný a napínavý příběh. Jenže — drama několika nic netušících majitelů víkendových domků v nehostinné pustině se nekoná — autor se nastíněné, možná až mírně hororové, atmosféry první kapitoly nedrží (ta slouží spíše jako jakýsi prolog) a celkem rychle přechází ke standardnímu policejnímu thrilleru, kdy se všechno točí kolem jedné nezdařené předávky drog.
Z původně nastíněné možnosti tak zůstávají pouze občasné a víceméně okrajové scény, kdy v jiné chatě tráví svůj čas Wistingova dcera Line a nastupují klasické „lekačky“ jako kroky ve tmě, stín v okně apod. Na přebalu knihy avizované „Po přečtení této knihy už podzimní víkend na chatě nikdy nebude jako dřív“ je tedy tak trochu zavádějící…

Dobře, máme policejní příběh o překupnících, mezinárodní zločinnosti, konfidentech a tak dále. Proč ne. Spousta lidí má tento žánr ráda a navíc díky autorově zkušenosti s vyšetřováním zločinů můžeme od románu čekat precizně napsaný thriller, kterému budeme věřit, že všechny popsané vyšetřovací postupy se tak odehrávají i ve skutečnosti. Jenže něco tomu chybí. Co to je? Tak především napínavější děj, snadnější orientace v příběhu a možná lépe zvolené téma.

Pokud patříte k těm, které téma drogových dealerů, jejichž osudy jsou vám většinou naprosto lhostejné, příliš nezajímá, hrozí, že se budete možná nudit. Kriminální případy točící se kolem drog sice mohou být dobře napsané a napínavé, ale tady bohužel chybí nějaký větší tah na branku. V popisech policejních procedur se nějak ztrácí příběh a vy se několikrát přistihnete, že je vám vlastně jedno, jak to dopadne, jak to všechno bylo. Nezachrání to ani (v severských knihách už pomalu zdomácněla) zápletka v Litvě. Tam dokonce přijdou na řadu takové úvahy, jako že ti východoevropští zločinci, co kradou v tom „bohatém Norsku“, to vlastně dělají ze zoufalství a touhy po lepším životě. A že by tak měli být i bráni a odlišování od ostatních kriminálníků. Ach jo, vážně by tohle chtěli chataři slyšet?
Přitom se z nástinu děje může zdát, že je zápletka příběhu docela zajímavá. Ano, to je. Jenže problémem je, jak už jsem předeslal, že jde o příběh, ve kterém je trochu těžší se vyznat. Postav rychle přibývá (díky absenci popisu u většiny z nich si nemůžeme udělat v podstatě žádnou představu o tom, jak vlastně vypadají), objevuje se propojení tamhle a hned semhle… Ostatně, to, že je těžké v případu neztratit nit, deklamují občas i některé postavy příběhu. Proto doporučuji hned od začátku dávat pozor, aby se vám nestalo to, co mně, kdy jsem leccos pochopil až téměř v závěrečné fázi knihy, kdy Wisting na jedné poradě objasňuje kolegům celý případ a používá k tomu nákres a barevné fixy.

Je to ale dobře? Byl to autorův záměr? Nebo prostě jen v tom potěšení, že přišel na zajímavou zápletku, do které zahrnul velké množství postav (navíc pro nás s tradičně komplikovanými norskými jmény), zapomněl na čtenáře, jestli se v tom vůbec vyznají?
Navíc se obávám, že jelikož román pochází z Norska, bude se u něj automaticky předpokládat ona „severská drsnost“ a bude tak srovnáván se svými konkurenty, kde se to hemží šokujícími zvraty, brutálními a často nechutnými podrobnostmi, dávnými rodinnými „kostlivci“ či citovou a morální zoufalostí. Na zimu zavřeno ale není žádným čtením pro silné nervy, není ani sociálně-kritické (i když se o to místy snaží). V porovnání se současnými hity severské literatury vyjde spíše jako příběh slečny Marplové proti dobrodružstvím Phila Marlowa. Ale třeba si své čtenáře sympatický William Wisting, který není ani alkoholik, ani děvkař, najde.

Já osobně bych se skutečně raději nechal vtáhnout do atmosféry podzimních plískanic nehostinného norského pobřeží, přičemž bych za zvuků praskajícího krbu naslouchal, neozve-li se venku nějaký podezřelý zvuk, než abych složitě přemýšlel, kam měl jaký kurýr jet, kdo měl komu co předat, kdo střelil koho a podobně.

Originální titul: Vinterstengt (2011)
Vydáno: Gyldendal Norsk Forlag (2011)
Vydání v České republice: Jota (2014)
Přeložila: Tereza Blatná (2014)
336 stran
www.jota.cz

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.