Pia Juulová je jedna z největších básnířek současného Dánska, ale také dramatička, autorka povídkových souborů či románů, z nichž Vražda na Hallandovi vyšla česky v nakladatelství Kniha Zlín.
Autorka se zúčastnila Noci literatury, jež kromě jiných českých měst probíhala také na pražském Žižkově. Z její knihy s vraždou v názvu každou půlhodinu předčítala herečka Ivana Chýlková. Na pražském veletrhu Svět knihy s autorkou proběhla beseda a v kavárně Řetězová se zúčastnila Severského literárního večeru společně se Stefanem Spjutem, autorem těžko zařaditelného románu Stallo (naše recenze), a Kjersti Skomsvoldovou, která je další česky vydávaná Seveřanka, leč kupodivu nepíše detektivky. Společnost Juulové dělala a z dánštiny tlumočila Helena Březinová, která Vraždu na Hallandovi přeložila do češtiny.
Varujeme, že v článku o knize prozradíme víc, než bývá zvykem u čtení o mordech, neboť se tento bod s klidem a bez nějakých výčitek z prozrazení překvapení probíral i při autorčiných veřejných výstupech. Strach, že bychom prozradili vraha, však není namístě.
Pia Juulová (článek o autorce) od dětství hltala detektivky. Vlastní tvorbu začínala poezií, ale napadlo ji pokusit se o detektivku, když je sama ráda čte. Zjistila, že detektivku napsat nemůže, přičemž ji vždy lákalo napsat knihu o vedlejších postavách vyprávění o zločinu.
Archetypální postavou v detektivním žánru je dle ní člověk, jenž chodí po ránu na procházku se psem a jeho pes najde v křoví mrtvolu. Byť se o něm člověk většinou nedozvídá vůbec nic, Juulovou neustále trápila myšlenka, jak psíčkař vše prožíval a jak mu bylo. Právě o postavě, jež najde mrtvolu, píše román nyní a prozradila, že dokončuje rovněž básnickou sbírku.
Vražda na Hallandovi je v knihkupectvích řazena mezi severské detektivky, ale je u ní uváděn podtitul román. Dodejme, že zcela záměrně. Vedlejší postavou, o níž se v detektivkách mnoho nepíše, je v ní pozůstalá po oběti: spisovatelka Bess přijde o partnera, jenž je zastřelen před domem.
„Říkala jsem si, že když někdo zemře, v hlavě pozůstalých probíhá detektivní proces, když se snaží člověk rozloučit, vyrovnat se ztrátou a člověk si přehrává v hlavě, kdo to byl,“ řekla.
Bess, která je vypravěčkou knihy, se chová jako antidetektiv; je plachá, informace se nesnaží zjistit, couvá před nimi, zasažena ztrátou blízkého. Jenže všechny informace a události se na ni valí a ona se jim nedokáže ubránit.
V rámci škatulkování třeba říct, že Juulová knihu za detektivku nepovažuje, ale připouští, že existují názory, že pokud se v románu objeví vražda, detektivka to být musí.
Neobvyklé na knize je, že se čtenář na posledních stránkách nedozví zcela přesně, kdo Hallanda zavraždil. „Za to může zejména to, že když píšu (i povídky), jsem velmi skoupá na nejdůležitější informace.“
Při psaní nechává hodně práce na čtenáři, jehož nepovažuje za hloupého. Je přesvědčena, že pokud čtenáři nepodá informace polopatě, odnese si z textu mnohem víc.
„Tady jsem se přepočítala,“ připouští, „protože mi úplně nedošlo, že když člověk čte detektivku a je v ní spáchána vražda, čtenáře neustále pohání myšlenka, kdo je vrah. Na druhou stranu jsem přesvědčena o tom, že člověk velmi silně cítí, kdo je Hallandův vrah, a pokud bych to opravdu chtěla sdělit a považovala to za to nejpodstatnější, tak bych to napsala. Zkusila jsem to, ale zjistila jsem, že to odvádí pozornost od pozůstalé, o které jsem chtěla psát.“
Už při vymyšlení názvu, který slovo vražda obsahuje i v dánském originále, pomyslela na věrné čtenáře, kteří četli jej básně a povídky. „Tušila jsem, že budou čekat zradu,“ říká Juulová. Královsky se bavila, vědouc, že nepůjde o detektivku. Uvažuje přitom, že kdyby byl název jiný, vůbec by nemusela vzniknout debatu, jestli se jedná o detektivku. Získala nové čtenáře – někdo se na ni zlobí, ale ne všichni.
Setkala se i s řadou čtenářů, kteří byli naprosto přesvědčeni, že ví, kdo je vrah. Ani v Praze však takové otázky nezodpověděla. „V tomto případě se držím pravidla, že pokud je kniha už na světě, nevím víc, než co tam stojí,“ říká.
Na začátcích kapitol jsou uvedeny citáty z detektivní literatury (Raymond Chandler, Agatha Christie) i různí čítankoví autoři světové literatury (Charles Dickens).
„Kapitolu jsem konstruovala podle citátů, mnozí čtenáři tam souvislost nenacházejí a musím říct, že někdy souvislost mezi mottem a kapitolou nenacházím ani já sama,“ uvedla Juulová.
O detektivkách jiných autorů se i vyjádřila.
„Mnozí, hlavně kritici, říkají, pokud jsou opravdu snobští, že detektivka je špatný žánr, protože je špatně napsaný.“ Takový názor Juulová nesdílí, ale zdůrazňuje, že existuje spousta detektivkářů, kteří jsou excelentní v konstruování zápletek, ale nezabývají se tím, jak je příběh napsán.
Autorka přitom působí dojmem, že jazyk díla pro ni hraje roli. „Chtěla bych zdůraznit, že detektivky hltám, a právě proto, že se chci dozvědět, jaká je zápletka, si nevšímám jazyka, ale do jisté míry tam nějaké dimenze chybí. Setkala jsem se s britskou kolegyní, která začala psát historické knihy, i když byla velmi produktivní. Knihu, kterou psala 4 roky, lidé přečetli za noc, aniž to pořádně přečetli, takže se jedná o promarněný čas,“ řekla k tématu.
Severské detektivky čte, aby se zdokonalila ve švédštině nebo norštině, zřejmě i proto četla od svého sympatického krajana Jussiho Adlera-Olsena jen jednu knihu. Uznává, že skandinávských autorů je spousta a už dávno o nich ztratila přehled.
Dívá se i na dánské televizní kriminálky (jež se začínají objevovat i v ČR). Chce vědět, kdo je vrah, avšak připadají jí příliš vykonstruované. Nejvykonstruovanější přitom nejsou dle Juulové zločiny, ale detektivové, kteří jsou naprosto duševně nemocní, podivní a zcela nerealističtí.
Kniha Vražda na Hallandovi není jediný její titul, jenž se zabývá zločinem. „Napsala jsem básnickou sbírku, která je detektivka,“ řekla autorka. Něco takového byl pro ni sen. Básnická detektivka, v knihkupectví řazená mezi poezií, rovněž nemá jednoznačného pachatele, tvoří ji koláž monologů, včetně zavražděného spisovatele.
Zákonitě se tedy Pia Juulová vyjádřila i k rozdílu mezi psaním poezie a prózy. „Pro mě je přirozené všechno,“ řekla. „I když román je obsáhlejší, tím pádem i fyzicky náročnější, práce je to v obou případech. Z románu jako Stallo bych zešílela, je potřeba si neustále pamatovat, co člověk píše. I poezie je kontinuální proces. Teď dokončuji básnickou sbírku, žiju ve světě, který jsem stvořila.“
Dotázána byla i na možnost napsat román na Twitteru, což rázně odmítla. „Předplácela jsem si SMS román své dánské kolegyně. Bez papíru to pro mě není, jsem příznivec papírového čtení, sama mám účet na Twitteru, ale nepoužívám ho příliš často,“ vysvětluje Juulová.
Vyjádření Juulové by možná mohla vyvolat dojem, že Vražda na Hallandovi je čtení leda pro intelektuály. „Ta kniha není intelektuální. Jen klid,“ upozornila s humorem. „Prohřešek“ proti správné detektivce může jistě rozzlobit. Čtenáři detektivek se však považují za inteligentní. Takže knihu Juulové lze brát i coby výzvu. Nikdo přece nechce být za nevšímavého čtenáře, který neodhalil vraha.
