Ladislav Fuks, který by dnes oslavil devadesáté narozeniny, není autor pouze Pana Theodora Mundstoscka (1963) a Spalovače mrtvol (1967). Dva jeho romány obsahují i detektivní zápletku. Společně s Oldřichem Koskem napsal Mrtvého z podchodu (časopisecky 1974, knižně 1976), předtím samostatně známější Příběh kriminálního rady (1971), jejž u příležitosti výročí Fuksova narození v edici Česká řada vydalo nakladatelství Plus.
V jakési době nedaleko jakéhosi hlavního města byly postupně zavražděny dvě děti. Až na nespecifikování doby a místa děje by to mohl být základní námět pro lecjakého autora detektivek. Ve Fuksově románu chce případ vyřešit nedlouho plnoletý mladík Viki, aby pokořil svého otce, hlavního kriminálního radu v zemi Heumanna, jenž se sám ujal případu.
Vztah Vikiho s otcem, vdovcem, není zdaleka ideální. Kriminální rada působí vůči synovi, ale i jiným chladně, až despoticky, pán dbalý spravedlnosti, zaslouživší se, aby nebyl zrušen trest smrti. Vikimu zakazuje cestu, kterou má naplánovanou s kamarádem Piretem do Istanbulu a Smyrny.
Atmosféra v domě je dusná, třebaže jsou Vánoce. Společně s léky, jež začne chlapec užívat, ji zklidňuje komorník, který má pro Vikiho pochopení a zná rovněž dobře povahu rady Heumanna. Několikrát je uvedeno, co by si komorník pomyslel o radově aktuálním jednání, kdyby byl situaci přítomen.
V románu se vyšetřují dvě vraždy a postupně se počet ještě zvýší, avšak za klasickou detektivku ho označit nejde. Kupříkladu Viki se v otcově pracovně dostává právě s pomocí komorníka k materiálům o vraždách a pátrání se sleduje rovněž z perspektivy kriminálního rady. Případ se posouvá, něco se dá odvodit, jenže spíše s použitím psychologie. Stopy, základ poctivé detektivky, tu příliš nejsou a Fuks je často skryl ve všedních věcech.
Děj jedné kapitoly je zasazen do vesnice nedaleko hlavního města. Líčí se v ní život jednoho chlapce, jenž společně s dalšími kamarády navštěvuje vinárnu. Poté se postupně rozdělují, až zůstane sám, a vyprávění pokračuje. Už od prvních řádků může čtenáře napadnout, co se v kapitole přihodí, ač onen okamžik stále nepřichází, její tempo je pomalé. Fuks přesto (nebo díky tomu?) dokáže vyvolat napětí a vystihnout atmosféru.
V některých pasážích knihy se zrovna nic závratného neděje, nebo přesněji postavy nedělají nějaké činy — sledují se třeba Vikiho pocity — či příběh nemá spád, ale mimořádně kultivovaný styl, kdy i dialogy mnohdy působí spíše literárně nežli mluvně, nutí číst dál. Stejně jako vylíčené prostředí barů, místností, venkovní krajiny i rodinného dusna. Například studený sníh tu není jen něco na papíře, ale je popsán tak, že nutí utvořit si svoji představu, podobně jako Vikiho trápení s otcem vzbuzuje lítost.
Fuks má smysl pro detaily a pro přesnost. Ve vyprávění se opakuje třeba obrat o Vikiho cestě do „Istanbulu a Smyrny“, třebaže by šlo použít sjednocujícího označení Turecko. Postavy o někom mluví, a ač danou osobu přímo nejmenují, z kontextu je jasné, o kom je řeč. V pásmu vypravěče je přesto poznámka v duchu „řekl a měl na mysli …“.
Byť jediný požitek z četby Fuksovy knihy není definitivní odpověď na otázku, kdo je pachatel vražd, není nezbytné znát řešení předem. Čtenář ho může najít v doslovu Erika Gilka, který je řazen na konci knihy. Příběh rozebírá — včetně vodítek k řešení, pro čtenáře detektivek podstatné pasáže — a zmiňuje podobnosti s jinými autorovými prózami.
Televizní adaptaci z roku 1994 v režii Dušana Kleina moudře tají. Lze ji pochválit za dobré herecké výkony (nejen) Luďka Munzara, jehož podání rady je — kvůli režisérovi, nebo snad scénáři Bohumily Zelenkové? — více lidské, a Saši Rašilova v roli syna, avšak s jedinečností knižní předlohy ji srovnat nejde.
Závěrečné kapitoly Příběhu kriminálního rady ve spojení s výše napsaným zanechají intenzivní dojem, který lépe než jakákoliv literární analýza vyjadřuje spojení posadit na prdel.
Doslov Erik Gilk
280 stran
Vydání čtvrté, v Plusu první
www.nakladatelstviplus.cz
