Případ Vincent Franke (Christoffer Carlsson)

Christoffer Carlsson Případ Vincent FrankeDrogově závislý dealer Vincent Franke se zamiluje do svázané ženy, která mu byla dopravena do bytu s tím, že ji má hlídat. Rozhodne se jednat na vlastní pěst, což je začátek konce. Bude mu ta trocha lidskosti a rozumu, co mu ještě zbyl, stačit?

Vincent Franke je třicátník, který je téměř celý život v permanentním drogovém rauši. Všechno vlastně začalo už v době dospívání, kdy žil Vincent s otcem, který ho mlátil. Jako „bolestné“ pak podával mladému muži omluvy spolu s tišícími léky. Vincent postupně zjistil, že se díky medikamentům dostává do lepšího, vysněného světa. Začal tak léky nejen otcovi-lékaři krást, ale zajímal se i o to, jak si vyrobit vlastní preparáty. Odtud už nebylo k dealerství a životu drogově závislého daleko.
Současnost. Jednoho dne se u Vincenta v bytě objeví jeho přítel Marko. Přivádí sebou svázanou mladou ženu, která je cizinka, bůhví odkud. Vincent má jediný úkol – nějakou dobu ji strážit. Problém však je, že dealer těžko uhlídá sám sebe, navíc se do mladičké dívky – zjistí, že se jmenuje Maria – zamiluje. Když po čase Marko odvede dívku neznámo kam, úkol je sice splněn, ale zamilovaný Vincent propadá žalu a depresi. Rozhodne se pro zoufalý a zdánlivě beznadějný pokus – dívku, o které ani neví, zdali je ještě naživu, najít. Kupodivu se mu skutečně podaří najít ji živou. Ale jak se říká, zoufalí lidé dělají zoufalé věci a Vincentův život tím nabere nečekané obrátky. Bohužel ještě k horšímu…

Když mi kolegyně po vzájemné domluvě přenechala recenzní výtisk s tím, že je to na ni moc ponuré, přistupoval jsem k četbě s částečnými obavami, co mě na jednotlivých stránkách čeká. Hned od počátku se mi však styl vyprávění z pohledu hlavního hrdiny zalíbil. I když jde o vyprávění v přítomném čase, což nemusí být každému po chuti.
Vincent je neustále popisován jako typický „looser“, věčně sjetý a odevzdaný, ale pořád mu zůstává cit, stále ještě v něm zbývají poslední zbytky člověka. Navíc někdy velice vtipně, sarkasticky a s patřičnou dávkou sebeironie glosuje dění kolem sebe. Jeho hlášky dokonce někdy připomínají ty z drsné školy a klidně by mohly vyjít z úst třeba Phila Marlowa.

Felicia je asi jediná žena, kterou jsem kdy miloval, a nikdy se to nedozvěděla. Pokud tedy mrtví nedokážou číst myšlenky, o čemž pochybuju. Když jsem ji poprvé uviděl, zrovna jsem potkal dva idioty. Bylo mi šestnáct, týden jsem chodil na österskou střední. Přišli za mnou o pauze na oběd, když jsem kouřil. Připomínali mi Billa a Bulla, dvě velká a rozměrná kočičí dvojčata, co se řehtají jako koně a mají čela široká jak promítací plátno. Posadili se vedle mě a chvíli jsme pozorovali, jak kolem po ulici Karlavägen sviští auta. Alejí se procházeli dospělí, staří lidé v šortkách a tílkách. Byl srpen a horko. A dvojčata seděla moc blízko u mě.
Str. 36

Pak se to nějakou dobu odvíjí pořád stejně – hlavní postava se cpe metamfetaminem a jinými drogami tak snadno, jako my si bereme bonbony nebo nějakou sladkost k odpolední kávě. Za chvíli už to bylo tak návykové, že jsem měl při odložení knihy chuť vykašlat se na celý svět kolem sebe, protože nic nemá cenu, něco si také „šlehnout“ a líně pozorovat to lidské – a v té chvíli nepochopitelné – hemžení. Když to hodně přeženu, tahle knížka může být také jistá forma drogy – začne se vám líbit její styl, převezmete způsob uvažování hlavního hrdiny a přitom si ani neuvědomujete, jak zoufalý vlastně je, v jak nepříznivém světle působí na okolí.

Jsem v rauši, kontrolované ranní opojení. Vzal jsem si morfin, abych utišil ty sračky, co se mi honí hlavou. A na zemi jsem našel tabletku, která nepochopitelně unikla policistům při domovní prohlídce. Možná se tam ocitla až potom, což je dost divné. Nenašel jsem pro ni lepší skrýš než svá ústa. Musel to být nějaký stimulant, protože se cítím čilejší, než bych měl.
Str. 66

Děj často celkem plynule přejde ze současnosti do minulosti, kde Vincent především vzpomíná na svého tátu (proč musí mít všichni hrdinové problém s otcem?) nebo na zážitky ze školy, ze kterých vyplývá, že už tehdy nebyl rozhodně žádný svatoušek.
S nálezem Marie příběh dostává větší spád. Láme se do směsi „noir“ příběhu a road movie, už tu není neustálé zaobírání se sám sebou. V podstatě se vytrácí černý humor, ale naopak přibývá deprese a pocit beznaděje, pramenící z aktuální situace.
Na přebalu knihy je napsáno, že příběh je o tom, jací bychom chtěli nebo mohli být. Čtenář však cítí, že už je na to pozdě, Vincentův čin je spíš posledním zoufalým záchvěvem udělat něco správného, avšak předem odsouzeného k nezdaru. Začne vám být jasné, že takový příběh nemůže skončit dobře. Nebo ano?

Čtyři roky starý román napsal coby svůj debut tehdy teprve čtyřiadvacetiletý švédský spisovatel Christoffer Carlsson. Musím před ním smeknout klobouk – pocity hlavního hrdiny (který je víceméně Carlssonovým vrstevníkem) popisuje tak věrně, že si říkáte, že toho většinu sám zažil, nebo to umí alespoň zatraceně dobře vsugerovat čtenáři. Sázel bych spíše na druhou možnost, už jen proto, že biografie mladého autora uvádí, že složil doktorát z kriminologie a vyučuje na Stockholmské univerzitě. O to více si však jeho román zaslouží pozornost a není divu, že se dočkal velice dobrého hodnocení ať už v tisku, nebo přímo od čtenářů a že byl přeložen do dalších jazyků.
Á propos, pokud jde o překlad… Vyskytuje se tu jev, který v severských detektivkách najdeme poměrně často, a to nepřeložené anglické věty. Pokud zrovna tento jazyk neovládáte, pak budete mít možná problém porozumět některým dialogům mezi Vincentem a Marií. Překlad tu nenajdete ani pod čarou, ani například v závorce (na posledním knižním veletrhu to zástupci jistého nakladatelství obhajovali, ale nevím, zdali je to správný směr). Naštěstí ve většině konkrétních situací můžete alespoň vytušit, o čem je řeč.

Případ Vincent Franke rozhodně není pohodovým čtením na letní dovolenou. Je protkán drogovým opojením, beznadějí, zoufalstvím, depresí, ale i posledním zbytkem naděje. Je to však také pozoruhodný, čtivě napsaný bravurní román, který do severské detektivky zase přináší trochu jiný prvek, kdy hlavním hrdinou či hrdiny nejsou policisté s problémy z minulosti, novináři nebo právníci. Pokud tedy hledáte změnu, chcete dokonalý příklad vcítění se do hlavní postavy, kdy se nezapomíná ani na napětí, neměli byste se nechat ponurým laděním odradit.

Já osobně jsem moc zvědavý na další tituly tohoto autora. Česky již letos vyšly knihy Jednooký králík a Neviditelný muž ze Salemu. Určitě si je nenechám ujít!

Originální titul: Fallet Vincent Franke (2010)
Vydáno: Piratförlaget, Stockholm (2010)
Vydání v České republice: Panteon (2013)
Přeložila: Hana Švolbová (2013)
240 stran

Share Button

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.