Tábor vnímáme my Pražáci jen jako místo, kde asi ti husiti rozbili tábor. Kdo tam nebyl na exkurzi se školou, ten tápe. Díky Mrtvé šelmě ho teď však budeme vidět docela jinýma očima…
Kurátorka táborského muzea Berenika Weissová chtě nechtě bude muset spojit síly s jistým panem Štolbou, expertem na zabezpečovací systémy, pokud chce skutečně najít profesora Kalandru. Starý pán není k nalezení a policie už zkusila všechny svoje triky. Je čas pustit se do pátrání soukromě. Doktorka Weissová zná město a muzejní sbírky, Štolba zas zná rizika. Mělo by to fungovat…
Co rozhodně funguje, je rozdělení rolí, celkem přirozené – pod Štolbou je podepsaný Procházka, do Weissové se vcítila Smolíková. Každý má svůj náhled, kapitoly psané víceméně na přeskáčku už odněkud známe, ale… Román začíná z pohledu Štolby a už po pár větách je jasných několik věcí: za prvé, tohle bude zajímavé, za druhé: ubohý Phil Marlowe se může jít zahrabat. V lihu mírně naložený bezpečnostní expert sype z rukávu jednu hlášku za druhou, až čtenáři dělá krapet problém soustředit se na obsah a děj. Ale baví se znamenitě od začátku do konce.
„Vždycky mám rád problémy, které začínají na opuštěných náměstích, před barokními kostely, v lijáku a celkem v hajzlu.“
A pokud si snad čtenář myslí, že u Weissové to bude lepší, že civilnější styl ho vrátí nohama na zem a že nabere dech, tak špatně. Weissová tu sice s hláškami nepřehání, ale i její pohled na svět je kapku cynický. Připomínala mi Kinsey Millhoneovou, tvrdohlavá, odhodlaná, uzavřená. Nesnaží se trumfnout Chandlera, přesto se i některé její promluvy dají tesat do kamene. („Nemusíte mlčet tak významně.“) Právě vzájemné špičkování a spolupráce dvou naprosto rozdílných povah jsou jedním (z mnoha) tahounů téhle knihy. Intelektuálská historička a životem otřískaný bývalý polda… Ono se neříká jen tak, že protiklady se doplňují. Nebo že se přitahují?
Patřičné flashbacky nám umožní oblíbit si profesora Kalandru natolik, až je všem líto, že zemře. Ale zas bez jeho vraždy by nebylo co řešit. Takhle je toho až dost. Objevil profesor něco v chaotických depozitářích? Nebo zkřížil cestu nepřátelům z doby totalitní? A co ty divné obrazce, namalované u jeho mrtvoly? Obrazce a profesor evokují Dana Browna, autoři však tuhle paralelu totálně odrovnali tím, že na ni sami poukázali. (Ostatně takových případů tu bude víc. Autorský tandem má žánr na háku a umí si z něj i krásně vystřelit.) Takže kam tahle Šifra mistryně Weissové povede? Jasné je jen to, že osazenstvo muzea má v něčem prsty:
„S kým to tady, Weissová, vůbec děláte?“ – „Zřejmě s ještě většími exoty, než jsem si původně myslela.“
Smršť hlášek a nápadů, prošpikovaná sem tam nějakou tou popkulturní narážkou, prosviští Táborem jako tajfun. Aby to nebyla jen samá srandička, tak příběh jaksepatří zdrsní a potemní, přesně tak, jak to máme my detektivkáři rádi („Kovbojkou se stává i cesta pro rohlíky.“) A kdo je dostatečně vnímavý, na vraha si přijde sám. (Jsem.)
Jiřího W. Procházku znám jen jako kapitolu v e-learningovém kurzu o česko-slovenské sci-fi/fantasy. Pokud jsou ale i tyhle jeho fantazácké knihy takhle těžce hláškoidní, možná nějakou otevřu. A že je Mrtvá šelma podle propagace „dlouho očekávaná“? Nevím, kdo všechno na ni čekal, ale teď se zas já přidám k těm, co budou čekat na další díl. Kutnohorští, třeste se, příští román ze série Souřadnice zločinu míří právě k vám…
Souřadnice zločinu 1: Tábor
Vydal: Plus, 2015
323 stran
