Jakob Melander: České vydání Krvavého větru má nejdrsnější obálku

Dánský spisovatel Jakob Melander zavítal v polovině května na pražské Výstaviště, kde byl hostem veletrhu Svět knihy 2015. Na něm představil pod záštitou dánského velvyslanectví svou detektivní prvotinu Krvavý vítr, jenž je prvním dílem trilogie s kodaňským vyšetřovatelem Larsem Winklerem. Podle některých názorů dánskou verzí Harryho Holea…

Jakob Melander (nar. 1965) chtěl být spisovatelem už od dětství. Tatínek byl archeolog, maminka psala dětské knížky a bylo filmovou režisérkou. Malý Jakob tak od malička znal dva světy – jeden, ve kterém žije a druhý, knižní. V pubertě ale přišel punk, který ho podle jeho vlastních slov smetl jako vlak a on úplně tomuto žánru propadl (a dodnes pro něj hodně znamená). Hrál v několika skupinách na basu nebo na housle, a když začal punk upadat, přešel ke klasickému rocku. A opět si ho užil hraním v několika kapelách, se kterými vystupoval mimo jiné i v Německu na několika významných festivalech.

Později vyměnil hudební nástroje za pera a sešity a vystudoval v Kodani literární komparatistiku (srovnávání děl různých národů a v různých jazycích). Studoval i divadlo a dramatiku, a tak se vlastně vrátil k psaní, jehož výsledkem je právě Krvavý vítr. Hudba však u něj stále hraje velkou roli, a to i pro jeho spisovatelskou činnost. Spojení literatury a hudby vidí Melander především ve způsobu psaní. Podle něj vyprávění musí mít určitý rytmus, musí dobře „znít“. Tomu podřídí vše – každou větu třeba i několikrát opravuje, než správně vyzní.

Melanderovy oblíbené kapely jsou Rolling Stones a Led Zeppelin, ale má rád i Gustava Mahlera. Proto nepřekvapí, že hlavní postava Lars Winkler má rád tytéž kapely jako autor, díky čemuž některé písně hrají v knize určitou roli. Stejně jako pár Mahlerových symfonií, které zase rád poslouchá hlavní záporná postava.

Podle komentářů lidí, kteří už Krvavý vítr přečetli, hlavní hrdina připomíná svého norského kolegu Harryho Holea (Jo Nesbø). V hodnocení na Databázi knih se však čtenáři zatím poměrně liší. Jak tedy knihu představit sám autor?

Sympatický blonďák v teniskách, černých džínech a saku o knize říká: „Je to komorní hra o tom, jaké je to být otcem. Ale v rouše thrilleru o syrových vraždách. Když jsem tu knihu začínal psát, tak mé dcerce byly tři roky. Samozřejmě jsem přemýšlel o tom, jak pro ni být dobrým otcem. Nejen v tomto věku, ale i do budoucna. Spousta z těchto myšlenek se pak dostala do knihy. Věděl jsem ale, že do ní budu muset dát také něco ze sebe, aby o ní čtenáři měli zájem a chtěli ji číst. Proto je v postavě Winklera hodně rysů ze mě, ale také jsou tam rysy, od kterých jsem si zachoval odstup – mohl jsem říci, že tohle si myslí Lars, ne já. Jednou takovou charakteristickou vlastností, kterou ale máme s Larsem společného je to, že jsme oba byli v mladém věku pankáči. Proto jsem mohl do knihy vložit spoustu věcí z prostředí, které sám znám.“

Podle Melandera spojení punku a kriminálního románu je možné: „Kriminální romány v podstatě dělají tu samou věc, jakou ve své době dělal punk. Ten byl především tvůrčím a estetickým hnutím. Všechno špatné, co bylo ve společnosti, se otočilo na ruby. Proto měli pankáči divoké vlasy, napíchané jehly a kožené bundy s nýty. Touto vystavovanou ošklivostí nastavovali společnosti zrcadlo tím, že jí ukazovali odvrácenou tvář. Kriminální literatura dělá něco podobného. Ukazuje společnosti násilí, prostituci a drogy, tedy něco, o čem ta ‚fajnovější‘ společnost nechce ani slyšet. Kriminální román má ten specifický rys, že tohle všechno, o čem jsme tady mluvili, rozmaže na pomyslnou stěnu společnosti, aby to bylo dobře vidět.“

Podle Jakoba Melandera je v Dánsku bezpečno a jisto. Soudí, že se stát o své občany stará a chrání je, jak připomínala před časem jistá reklama v televizi, ale také to není celá pravda. Podle něj se musí předpokládat, že když je takováto idylka vystavována na odiv, že se pod ní musí skrývat i něco nepříjemného. Na druhou stranu uznává, že pro normálního občana je svět kriminality velice vzdálený, je to úplně jiný svět, které člověk nevnímá. Ale právě proto, že si některé krutosti a hrozné věci vůbec nedokáže představit, tak má občas potřebu se podívat do jakési propasti zločinu. Ovšem jen přes jakýsi pomyslný závoj v podobě čtení kriminálního románu. Pěkné doma v obýváku, v bezpečí a v teple.

Samotný děj Krvavého větru je rozdělen do dvou časových rovin. První se odehrává za druhé světové války, kdy Dánsko bylo podobně jako my okupováno. Jeden anglický pilot je sestřelen nad dánským územím a jistý příslušník místního odboje ho schová ve sklepě pod svým domem, kde se o něj jeho dcera stará. Přesto však vztah otce a dcery není vůbec dobrý. Vznikne pak jakýsi trojúhelník, který se promítá až do současnosti, kde se odehrává druhá dějová linie.

Tam je hlavní postavou již zmíněný policista Winkler, který řeší dva hlavní případy – jednak sérii surových znásilnění, a jednak to, že někdo mladým ženám vyřezává oči (vyříznuté oko, ze kterého teče krev, je kresba na obálce českého vydání). Samozřejmě, že spolu obě linie souvisí. Jak, to poznáme na konci knihy.

Pokud jde o popis policejních postupů, autor připouští, že žádné zvláštní konzultanty neměl. Použil to, co se o policejní práci obecně ví, ale také se mohl obrátit o pomoc na svého tchána, který býval policistou v protinarkotickém oddělení. Ten Jakobovi ale prý hlavně kladl na srdce, ať se více než na věrohodnost vyšetřování soustředí na nosný příběh…

Zbývá dodat, že Krvavý vítr vyšel také ve Spojených státech, Kanadě, Itálii, Německu, Holandsku a na Slovensku. V autorově rodném Dánsku už vyšly všechny tři díly původně zamýšlené trilogie, autor už dokončil i čtvrtý díl, který nyní prochází redakčním procesem.

Je škoda, že v den zahájení veletrhu se na sympatického autora přišla podívat jen asi desítka lidí, přičemž v převaze byli zaměstnanci veletrhu. Velký dík patří Robertovi Novotnému, překladateli knihy, který s přehledem profesionálně celou besedu tlumočil.

Přejme autorovi, ať má u nás mnohem širší okruh fanoušků. Recenzi Krvavého větru brzy najdete na našich stránkách.

Celá fotogalerie na Facebooku.