Milan Kundera a detektivky

Hovoříte o románech. Který je váš nejoblíbenější?
To je těžké… Ale když už musím odpovědět, tak asi Kunderův Valčík na rozloučenou.
A detektivka?
Zábranova trojdílná Vražda pro štěstí, se zárukou a v zastoupení.

To říká v rozhovoru pro Centrum detektivky spisovatel a lékař Pavel Jansa. Jenže určitý detektivní – nebo alespoň kriminální motiv můžeme najít právě i v Kunderově Valčíku na rozloučenou (Toronto 1979, v Čechách vydáno poprvé 1997). Možná je příliš troufalé spojovat Kunderovo dílo – třebas jen okrajově a jen jednu knihu – jakkoliv se světem detektivek, přesto si to dovolím udělat.

Christie a Kundera
V pozdějším románu Nesmrtelnost (1990, česky Atlantis, Brno 1993) Milan Kundera dokonce píše o detektivkách Agathy Christie.

Jedna z postav v kapitole Duchaplný spojenec svých hrobníků v třetím díle Boj říká následující:
Železniční neštěstí je hrůza pro toho, kdo je ve vlaku anebo tam má syna. Ale ve zprávách znamená smrt přesně totéž, co v románech Agathy Christie, která je mimochodem největší kouzelník všech dob, protože uměla proměnit vraždu v zábavu, a to ne jednu vraždu, ale desítky vražd, stovky vražd, běžící pás vražd páchaných pro naši radost v exterminačním táboře jejích románů. Osvětim je zapomenuta, ale z krematoria Agathiných románů stoupá kouř věčně k nebi a jenom velice naivní člověk by mohl tvrdit, že je to kouř tragédie.

Druhá postava o pár řádek později řekne:
Také já čtu Agathu Christie! Když jsem unaven, když se chci stát na chvíli dítětem. Ale jestliže se veškerý čas života promění v dětskou hru, zahyne jednoho dně svět za našeho veselého žvatlání a smíchu.

Jistě nejen postavy Kunderových románů, ale i my saháme někdy po knihách Agathy Christie a dalších a dalších detektivkářů, když jsme unaveni a chceme relaxovat a sledovat napínavé pátrání po vrahovi, který bude na konci dopaden. Mohl bych pokračovat ve filozofickém duchu a rozepsat se o pohádce pro dospělé a vítězství dobra nad zlem tím, že je pachatel dopaden – alespoň pokud tedy sáhneme po nějaké poklidné klasické detektivce a ne třeba dílům drsné školy.

Román a pak teprve detektivka
Pak jsou ale také autoři, kteří říkají, že píší především román a až pak detektivky. Mezi ně patří už citovaný Pavel Jansa z českých spisovatelů, stejně jako například Angličanka P. D. James. Její romány už bych neoznačil za oddechové čtení – naopak, autorka se věnuje i životům postav a její knihy jsou také o tom vychutnat si například všelijaké různé popisy a podobně. Z takříkajíc „uznávaných“ autorů bych pak zmínil třeba Jméno růže Umberta Eca, příběhy Friedricha Dürrenmatta, z Čech Příběh kriminálního rady Ladislava Fukse.
Jsou také díla, která mají detektivní zápletku vyloženě okrajově a popisují také další příběhy – a tady bych mohl zmínit například Podraz ve vznešeném stylu Inny Rottové  Z trochu jiného soudku pak uvádím třeba koncovou detektivku Josefa Škvoreckého Lvíče (zfilmovanou v šedesátých letech jako Flirt se slečnou Stříbrnou). „Koncová detektivka“ je autorův pojem a myslí tím, že nedojde k vraždě hned na začátku knihy, po které se rozbíhá pátrání, ale že ke zločinu dojde sledem různých událostí až na konci, přitom my zpočátku ani nevíme, že čteme detektivku.
A abych tomu nasadil takříkajíc korunku, můžete také zaslechnout názory, že i Bible (třebas už příběhem o Kainu a Abelovi) je vlastně detektivka, podobě také některé Shakespearovy hry. Je ale samozřejmě pravda, že první detektivkou na světě je až Poeova povídka Vraždy v ulici Morgue publikovaná roku 1841 v americkém Ladies Journalu. V případě Bible, Shakespeara (a samozřejmě by se dala najít další díla) by se hodilo spíše označení příběh/hra apod. s kriminální nebo detektivní zápletkou, protože pod detektivkou si přeci jen představuji spíše pátrání po pachateli zločinu.

Valčík na rozloučenou
Kunderův Valčík na rozloučenou se odehrává během pěti dnů v jednom lázeňském městě. Není zcela jasné, jestli v Československu a ani není zcela jasné, kdy přesně (před srpnem 68, nebo až po?). Jistý Kunderův román – není konkrétně řečen, ale nabízí se právě „Valčík“ – ostatně zmiňuje jako paralelu se svým příběhem (seznámení milenců v lázních) Inna Rottová ve své detektivce Posedlost vzácné dámy a najdeme tu i další podobnost, týkající se rození děti.
Zmíněním různých příkladů „nečistokrevných“ detektivek jsem chtěl říct, že kriminální nebo detektivní (tady ať si každý vybere sám, které slovo je mu milejší) zápletku ale můžeme hledat i v tomhle česky napsaném románu, který se prvního vydání v Čechách dočkal až roku 1997. Možná by se ostatně více hodil právě Škvoreckého pojem koncová detektivka – i když je třeba důrazně podotknout, že v knize jde taky o jiné věci!
Ale o co vlastně jde v té části zápletky, kterou si troufám označit za detektivní nebo kriminální?
Abych se mohl knize věnovat podrobněji, musím ve zbývající části článku alespoň částečně prozradit děj románu. Dále proto doporučuji čtení pouze těm, kterým nevadí PROZRAZENÍ ZÁPLETKY.

Na straně 140 (dějí se tedy předtím i jiné, nekriminální věci) si Jakub přesedá v restauraci k uvolněnému stolu a tam si všimne zapomenuté tuby s tabletami, které se mají brát třikrát denně. Vyndá papírek, ve kterém má zabalenou „tabletu smrti“, kterou mu před časem pro všechny případy sehnal jeho známý, doktor Škréta, další postava románu. Jakub porovnává tablety, jejich odstíny, až se v tubě ocitne i ta otrávená. Na místo se ale vrací majitelka zapomenutých léků, zdravotní sestra Růžena, se kterou se Jakub už předtím jen náhodně setkal. Nechce ji nechat otrávený prášek, ale Růženě se nakonec podaří tubu s léky na uklidnění Jakubovi vzít. Ten ji nechává odejít a ani nevynaloží příliš velké úsilí, aby Růženu našel. Otrávená tableta v tubě zůstala.
Druhý den se dozvídá, že sestra stále žije, a z toho usuzuje, že jeho tableta ve skutečnosti neobsahovala jed. Čtenáři ale z jedné situace tuší, že si Růžena jen jednou tabletu prostě nevzala. A opravdu.
Na veřejnosti si bere tabletu a umírá. Na scéně se objevuje policejní inspektor. Se svým známým doktorem Škrétou a dalšími postavami románu diskutuje o tom, komu by mohla Růženina smrt přinést prospěch. Při čtení těchto pasáží, které mohou připomínat třeba Poirotovy závěrečné proslovy, si možná budete říkat, že snad nečtete Kunderu, ale nějakou detektivku.

Kdo to mohl být?
Dobrá. Přistoupím tedy na váš předpoklad, že se stala vražda. Uvažujme, jakým způsobem mohla být provedena. V kabelce zemřelé jsme našli tubu s uklidňujícími prášky. Můžeme předpokládat, že sestra Růžena si chtěla vzít tabletu, aby se uklidnila, ale že jí někdo předtím podstrčil do tuby jinou tabletu, která vypadala obdobně a obsahovala jed,“ (Valčík na rozloučenou, Atlantis, Brno 1997, str. 220) říká například inspektor na námitku Američana Bertlefa, že Růžena nespáchala sebevraždu.

Poměrně sympatický policista také říká: „Uvažujme dále, kdo mohl mít zájem na smrti té ženy. Nebyla bohatá, můžeme tedy vyloučit zájem majetkový. Můžeme škrtnout rovněž motivy politické nebo špionážní. Zůstávají jen důvody intimního charakteru. Kdo jsou podezřelí. Především milenec, který s ní měl těsně před smrtí vzrušenou hádku. Myslíte si, že jí jed podsunul on?“ (Tamtéž, str. 221)

Za podobné úvahy by se přece nemusel stydět ani Sherlock Holmes.

Jen vrah tu oproti detektivkám zůstává neodhalen a ani on sám neví, že si Růžena přece jen nakonec vzala otrávenou tabletu.

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Juan Zamora

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA