Tři mrtvé ženy. Jeden doživotně odsouzený a právnička, která by možná mohla prokázat jeho nevinu. Běžné téma, ale napsané tak, že Vás stejně nepustí do poslední stránky.
V roce 2012 zmizela čtyřiadvacetiletá Zoe Sykesová. Během následujícího roku zmizely postupně tři další mladé ženy. Zetlelé tělo zavražděné Josie Toutové se našlo čtyři měsíce od jejího zmizení. Tělo zabité Chloe Woodové bylo nalezeno až začátkem roku 2014. Ostatky další oběti, Myrtle Reidové, se našly až po dvou letech od zmizení. Všechny tři oběti byly nalezeny v různých zapadlých jeskyních. Tělo Zoe se nikdy nenašlo.
Ze všech vražd byl později obviněn osmatřicetiletý doktor Hamish Wolfe. A to i z předpokládané vraždy Zoe – ta totiž trpěla, stejně jako trojice nalezených žen, značnou nadváhou. Přepokládalo se tedy, že právě tohle je společný znak vrahových obětí. Navíc bylo proti doktorovi nalezeno několik dostačujících důkazů.
Píše se podzim roku 2015. Hamish Wolfe si odpykává doživotní trest za vraždu čtyř žen. Jeho matka před časem založila pofiderní komunitu, která spravuje webové stránky zaměřené na prokázání Wolfovy nevinny a snaží se najít něco, co by mohlo obnovit proces. Pohledný lékař stále tvrdí, že nic nespáchal.
Jednoho dne se Hamishova matka obrátí na Maggii Roseovou, známou právničku a spisovatelku. Maggie je drobná žena s modře obarvenými vlasy, libuje si v křiklavých oblecích, ale je to také velmi tvrdá a bezohledná advokátka, která už z vězení „vysekala“ několik sériových vrahů, jen na základě několika chybiček při vyšetřování. Sandra a všichni Hamishovi přívrženci (a to mezi ně nejsou počítány fanynky, které mu denně posílají desítky dopisů) jsou přesvědčeni, že jedině ona dokáže doktora z vězení dostat.
Maggie zprvu nechce o ničem ani slyšet. Navíc ji varuje inspektor Pete Weston, který případ vyšetřoval. Paradoxně však brzy začnou spolupracovat spolu. Weston proto, aby se ujistil, že policie nic nezanedbala, Maggie zase – podle svých slov ze zvědavosti – naopak hledá sebemenší nedostatek ve vyšetřování.
Máte pocit, že jsem odvyprávěl víc jak polovinu příběhu? Ale kdeže. Právě teď se teprve pětiset padesáti stránkový příběh začíná rozjíždět. A to jsem ještě nevyjmenoval všechny úvodní zápletky. Maggie totiž začne někdo sledovat. Že by byli Hamishovi „fanoušci“ schopni všeho a jejich metody se nezastaví jen u přesvědčování? Nebo je to skutečný vrah? Navíc je ve hře ještě Zoeina matka, kterou Hamish kontaktuje a slíbí ji, že ji prozradí, kde se tělo Zoe nachází, když se Maggie ujme jeho případu.
A pak tu máme klasickou zápletku: udělal to odsouzený nebo neudělal? Hraje nějakou hru, v níž má své vlastní plány? A pokud to neudělal, jak si advokátka poradí s nezvratnými důkazy? A kdo jiný by měl motiv?
Sharon J. Bolton se českým čtenářům poprvé zapsala do paměti thrillerem Už mě vidíš?, ve kterém jim představila mladou, poměrně komplikovanou, ale určitě sympatickou policistku Lacey Flintovou. Tehdy se zaměřila na atraktivní téma Jacka Rozparovače, takže morbidními scénami rozhodně nešetřila. Poté nechala v románu Volavka Lacey sáhnout až na dno svých fyzických i psychických při zprvu banálním utajeném vyšetřování v univerzitním městečku. Sotva se Lacey vzpamatovala, už musela v románu Tak to je, tak to bude řešit vraždy malých chlapců. S. J. Bolton (jak své knihy také někdy podepisuje) u nás ještě vyšla kniha bez Lacey, román Obětina.
I v tomto románu nechává britská spisovatelka Lacey odpočívat, ale překládá nám příběh ženy podobně drobné a na první pohled křehké, zato uvnitř velice silné a vyrovnané (ostatně taková byla i její Tora v Obětině). Není problém si Maggii i přes ten podivný účes, oblékání a chování, oblíbit. Nicméně příběh nestojí jen na postavě a S. J. Bolton tentokrát spojuje několik stále velmi využívaných motivů, především zápletku s údajně nevinným odsouzeným, který se všemožně snaží upozornit na svůj případ a dostat se z vězení.
Jistě si řeknete, kolikrát už tady tohle bylo… Ano, mockrát. Ale co dělá autora špičkovým autorem, který sbírá literární ocenění a pravidelně se rozhlíží z nejvyšších příček prodejnosti svých románů? Například to, že dokáže i ze stokrát omletého téma udělat bestseller, který si čtenáři užijí do poslední stránky. Takže už po první kapitole přestanou namítat něco o originalitě… A takový přesně román S. J. Bolton je.
Jak se příběh více a více rozvíjí, přibývá nových zápletek a hrozeb. Najednou uvidíte, že je možné do zaběhnutého tématu vnést další prvky, které posouvají příběh někam jinam. Stokrát obehrané školní představení se tak najednou stává dramatem, do kterých se plíží hrozivé stíny. V tu chvíli se ocitáte v jiném příběhu. Nevíte, komu věřit, leckdo možná není tím, za koho se vydává, a navíc se v okolí pohybují další neznámé veličiny, od kterých nevíte, co čekat.
Zatímco ve své knize Už mě vidíš? se autorka vedle hlavní dějové linie ještě zabývala „fenoménem“ Jacka Rozparovače, tady se věnuje podrobněji tématu žen zamilovaných do sériových vrahů. Někdy to jde až tak daleko, že se za ně touží provdat a nevadí jim, že se jejich „drahý choť“ nejspíš z vězení nikdy nedostane. Kromě toho, že autorka zmiňuje Teda Bundyho, který byl také pro ženy okouzlující a nikdo by do něj vražedné řádění neřekl, má na tento podivný úkaz prostřednictvím fiktivního novinového článku vlastní vysvětlení.
Absence jakéhokoliv očekávání je v těchto případech zjevně klíčová. Žena není nucena vařit, umývat nádobí nebo prát špinavé oblečení muži, který sedí za mřížemi. Takový chlap neprdí v posteli, nevrací se nad ránem domů opilý ani je nepodvede. Nikdy s ní nebude špatně zacházet, protože mu bachaři jednoduše nedovolí, aby se k ní dostal tak blízko. Nebude mít sice sex, prožije ale časté sexuální vzrušení. Mnohým ženám navíc přináší vzrušení z očekávaného daleko víc slasti než vlastní sexuální akt. Vášnivou touhu tady nikdy nenahradí vynucený sex z povinnosti.
Str. 135
Téma mediální popularity sériových vrahů se odráží i ve stylu psaní této knihy. Podobně třeba jako v před časem recenzované Co po ní zůstalo i tady autorka pro posun děje volí (fiktivní) novinové články, poznámky při psaní knihy nebo e-maily či dopisy, které si aktéři příběhu vyměňují.
Nemám ve zvyku vyjadřovat se k překladům, ale tady občas trochu ruší slangová mluva, především detektiva Westona, jejíž překlad spočívá především v neobvykle častém předsazování písmene „v“ do slov začínajících na „o“. Většinou jsem se snažil to nevnímat, ale taková věta „Pravděpodobně ji vobviníme z vomezování vosobní svobody“ zni trochu směšně.
Nový thriller S. J. Bolton Má ji rád, nemá ji rád (v originálu Daisy v řetězech) je dalším důkazem mistrovství této britské autorky. Je to zase poněkud jiná kniha než její předcházející tituly. A i když se zezačátku zdá, že je plná motivů, se kterými jsme se setkali už mnohokrát, jsou poskládané a doplněné tak, že musím smeknout nad tím, jak autorka přesto (zase) dokáže čtenáře ke knize připoutat. Za to budou odměněni bonusem v podobě dramaticky gradujícího finále a (pro řadu čtenářů) velkým překvapením na závěr. Takže řečeno slovy Peta Westona: „Je to vopravdu vo dobře vodvedený práci autorky, páč vám kniha nedopřeje žádnej voddech!“
Originální titul: Daisy in Chains (2016)
Vydáno: Bantam Press, Londýn (2016)
Vydání v České republice: Domino (2017)
Přeložila: Markéta Polochová (2017)
560 stran
