Můžete žít někde na samotě a konat všeobecné dobro. Ale stačí jeden škraloup z minulosti, aby si vás smrt nakonec kvůli němu našla.
Když se řekne „původní česká detektivka“, mnozí si možná představí nějaké idylické místo, třeba někde na Šumavě nebo jihočeském venkově, kde by člověk nečekal horší zločin než ukradené jízdní kolo nebo vloupání do místní večerky. Když tu pak k vraždě dojde, všechno v poklidu vyšetří sympatický kriminalista, nejlépe po boku své družky nebo manželky, jen za pomocí svého důvtipu a schopnosti kombinovat a domýšlet. Tento typ detektivky má u nás nezpochybnitelné místo a oblibu řady čtenářů.

Přesně do této sorty patří i Lišákova pravda, detektivka prostějovské advokátky Jarmily Pospíšilové. Vzhledem k jejímu povolání by u ní člověk čekal inspiraci ze soudních síní, ale autorka podle svých slov nechce být vázána skutečnými příběhy. Její knihy nejsou autobiografické a psaní je pro ni únik od reality. Autorka už má za sebou jednadvacet titulů. Kromě detektivek píše i společenské romány o mezilidských vztazích. Detektivní příběhy zasazuje většinou na venkov a její série s vyšetřovatelem Petrem Klenským a jeho družkou Marií Kovandovou zabírají více jak polovinu její tvorby. Lišákova pravda je už dvanáctým – a také posledním titulem této série. Autorka se chce dále opět věnovat společenskému románu a poté již jiným kriminalistům.
Leckteré detektivky začínají nálezem mrtvoly, o které toho mnoho nevíme a teprve s tím, jak se příběh odvíjí, se o ní dozvídáme více. Co byla oběť zač, v jakých poměrech žila a proč ji někdo mohl chtít zabít. V této knize je (budoucí) oběti věnována celkem velká část, a i když se postupně objeví hned několik motivů, proč by ji někdo chtěl sprovodit ze světa, je nám opravdu líto, když k tomu dojde. Autorka stvořila velmi sympatického samotáře Antonína Lišku, hajného, jehož postoje budou jistě mnohým čtenářům blízké. I on však má své chyby, před kterými možná utíkal a za jednu z nich zaplatí.
To je v podstatě (poněkud delším) prologem knihy, který se odehrává v roce 2011. V současnosti do jeho bývalého domu, nyní penzionu, který vedou dvě Liškovy dcery, přijíždí Petr Klenský se svou družkou Marií. Chtějí tu strávit prodloužený víkend, protože uvažují o to, že by zde později uspořádali svatební hostinu. Když je Klenský náhle odvolán k případu, Marie se rozhlíží po okolí a dozvídá se, že zde před léty došlo k vraždě. Vrozená zvědavost ji nutí dozvědět se něco více. Podle všeho to vypadá, že vrah hajného se po činu zabil v autě, ale jeho nevlastní dcera, ke které se vždy choval slušně, o tom pochybuje. Když se dozví, že Mariin snoubec je policista, rozhodne se ho požádat o pomoc…
I v této detektivce klade autorka důraz na mezilidské vztahy a popisuje problémy malého města a soukromého penzionu. Žádná z jejích postav nepůsobí vyloženě negativně, žádná není záporná jen proto, že by byla prostě sobecká nebo jí šlo jde jen o peníze. Autorka se dívá vždy na problém z obou stran a snaží se mnohdy jednání té či oné postavy ospravedlnit. Děj je sice umístěn do fiktivního prostředí (patrně někde na Moravě), nicméně lokality jsou popsané tak věrně, že si za ně můžeme dosadit leckteré místo, které jsme sami poznali.
Škoda jen, že požitek z četby trochu kazí nedostatečná redaktorská práce. Domnělý vrah Pohanka se jmenuje většinu času Ivan, nicméně v jedné kapitole je to Vít. Jiná postava se nejprve jmenuje Honza Bábek, posléze zase Honza Bláha (a rozhodně nejde o nějaký pseudonym nebo cílenou změnu jména).
Závěr knihy nepřináší žádné velké překvapení, co se týče osoby vraha, nicméně i když jde zprvu o celkem pohodově laděný příběh, ke konci možná nejednoho čtenáře zamrazí – důvod vraždy je přeci jen poněkud zneklidňující, když si uvědomíme, jak dalece je někdo schopen uvažovat a co z toho vyvodit.
Text: Jarmila Pospíšilová (2019)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2019)
224 stran