Kingova Beznaděj

19. dubna 2009 Prima reprízovala adaptaci Kingova románu Beznaděj uvedenou poprvé loni. Ať už jste viděli nebo ne, přenesme se teď k předloze a na úvod si přečtěme tři motta z výroků fiktivního amerického policajta (ne však státního, upozorňuje King) Collie Entregiana

1. „Máte právo mlčet. Jestli se rozhodnete mluvit, pak všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Zabiju vás. Jestli si advokáta nemůžete dovolit, zajistím vám ho. Rozumíte svým právům, jak jsem vám je vysvětlil?“

2. „Vidím díry jako oči!“

3. „Modli se, jak chceš, Davide, ale nečekej, že ti to nějak pomůže. Tvůj bůh tu není, stejně nebyl s Ježíšem, když Ježíš umíral na kříži a mouchy mu sedaly do očí. Tek!“

Výkřik na internetu, výkřik jednoho zřejmě mladistvého čtenáře: „Tak jsem dík Kingovi konečně poznal, co to je to BEZNADĚJ!“, mne vyprovokoval k přečtení stejnojmenné knihy (Desperation, 1998), která tkví v bibliografii krále hororu hned za vynikajícím románem Zelená míle (1997). Nelituji ale ani všech dalších v životě přelouskaných „kingovek“. Níže uvedené postřehy lze podle mne zobecnit i na Kingovo psaní jako takové.

2.

Konkrétně však uchopme román Beznaděj jako vzorek a hned úvod zaujme. Je samostatnou a beze zbytku realistickou povídkou na téma paranoia + hrůza z dopravní policie. V Čechách roku 2006 se to proto čte výborně.

Zbytek románu? Při pohledu z téhož stanoviska už jenom nastavovaná haše. Čímž bych mohl skončit. Čím blíž k závěru, tím víc se vysvětluje, občas i klopotně, aby se nakonec, jak už bývá Kingovým zvykem, vskutku solidně a vědecky nevysvětlilo nic. Radši. Tento ZLOM se šklebí hned na konci zmíněné „startovní povídky“. Ona nás polapí – do osidel, tak jako vozík horské dráhy, ale tu to drcne. Vnímám otřes jako jediné úskalí na celé čtenářově pouti, ale narazíte přídí vozíku zkrátka už na straně 36. Z pěti set.

Skalisko je místem, kde knihu odloží každý čtenář Dostojevského.

Ne z důvodu, že tu začínají autorovy hrátky s časem a retrospektivami (to je jenom na chvíli), ale proto, že se přes koleno láme sám žánr. Vše, co bylo bravurně nastoleno první kapitolou, co 100% akceptuje každý fajnšmekr umění, ukáže se náhle vějičkou, a to během jediného otočení listu. Na ostří toho listu King všechno zahodí, gilotinuje jím určité své šance, a tak navnaděný intelektuál ostrouhá. Vidí: už se zas po kolena brodím v Kingově tradičním světě. Cítí: Byl jsem nadšený, ano, a teď toho lituji. Ona to bude jiná kniha, než jakou mystifikačně naznačil začátek.

Samoúčelnost románu Beznaděj v tomhle momentu trčí nejvýš. Konstrukce celku je ale víc než kvalitní, takže na to zapomeneme. Tedy my, kteří jsme „krizi důvěry“ ustáli. Zubatá kolečka do sebe zapadají, jsou promazána, detaily na stránkách 36 a 437 si navzájem do puntíku odpovídají, tak jako všechny ostatní, i když to není ta mistrná souhra, jakou známe  z románů Johna Irvinga. Nemáme pocit, že takový život je. U Kinga je sice z každé z karabin visících všude po stěnách také vystřeleno, na druhé straně však není (uberme v měřítcích) ani žádným Irou Levinem. Tomu by směl leda tak políbit polobotky.

Levinův, taktéž satanský horor Rosemary má děťátko přece lze číst nejméně dvěma způsoby. 1. Jako realistický příběh. 2. Jako luciferskou fantazii. A to je, nač King taky rezignoval, smiřme však se s tím jako už se záměrem, vždyť autor koneckonců dodržuje platné mantinely žánru a co víme, třeba „většinový čtenář“ opravdu od Mistra CHTĚL jen a jen mystickou fantastiku. Té se mu tady dostává vrchovatě, problémem však je, že veškeré líčené násilí, ty stovky vražd, velmi brzy přestanou vyvolávat slibovanou beznaděj.

Jistě, Stehen zvládá šokovat dítě. V edici KOD, blahé paměti, by ho vydávat nešlo. Šokuje i mládence a má erotické narážky, obecně však vnímám opatrné uhlazování hollywoodského střihu a snad jenom na jediném místě jsme opravdu otřeseni – při ledabylé zmínce o podřezané ženě nalezené s hlavou v dřezu a jejím mrtvém dítěti vedle v ložnici. Kdosi tu sice pilně a sériově vraždí, kdosi tu zavírá lidi do basy, když jim předtím strčil do kufru auta mariánku, ale nějaká hrůza koncentračních táborů, která dýchala z Kingova Nadaného žáka? Tu není.

Až příliš brzy chápeme, že nevraždí člověk. Ale „jen“ jakýsi Marťan – střídající lidská těla, která se na něm postupně rozpadají jako obnošené šaty (působí to trochu komicky, trochu nechutně, akorát tak do filmu a Oscara pro maskéry),

Třetí tělo bylo nejlepší: náhodou patřilo obrovskému policajtovi. Jen zdánlivě nesl na bedrech i téma celku: CO by se, páni, asi tak stalo, kdyby se ozbrojený polda v Nevadě najednou zcvokl a vystřílet celé městečko? Po psychologicky půvabné expozice bohužel nastupují už jen banální scény z béčkových hororů, na které se ostatně King šalamounsky i odvolává. Jsou tady a „čeho je moc, toho příliš“, napsala Irena Zítková ve své recenzi. „Beznaděj se patrně měla stát varovnou apokalyptickou vidinou, avšak překypující mnohost přízraků se tu překrývá a jejich emotivní účin se tím ředí.“

Souhlasím. Na druhé straně autorův záměr neznám a beru vážně, co mi sděluje ústy lidi lovícího policisty s utajeným IQ 168: „Edgar Rice Burroughs byl lepší spisovatel než vy! A víte proč? Nehrál si na nic lepšího. On – měl – své – priority! Tek!“

Dejme tomu, že King taky pouze naplňuje určité priority. Jde mu to rychle. Nejprve atakuje čtenáře – motivem naprosté bezbrannosti před obrovitým strážcem zákona -, pak je nám – očima oběti – vylíčena vražda provedená zcela bez varování a navíc s totální nečekaností, ale zároveň i s klidem a uspokojení vraždícího. Vražda stejně rychlá a náhodná, jako bývají ty skutečné. Pak je decentně zlikvidována malá holčička, což ovšem Hollywood nemá rád, takže tady provokujme (už se to dělo v Zelené míli). V rámci románu je naznačeno i postupné vyvraždění celé jedné americké rodiny sledované očima mimořádně citlivého synka. Atd. A přece! Tvrdím, že nic z toho není tou skutečnou kontroverzností. Až příliš brzy se krvavě suchá fakta odhalí jen co špička ledovce a my jsme v Davidu Seltzerovi. I tato kniha líčí souboj boha s ďáblem a i když čerta nejmenuje, King nenápadně popisuje střetnutí dobra a zla prostřednictvím lidských schránek louskaných jako skořápky ořechů na běžícím pásu. A co je opravdu pozoruhodné? Vše je líčeno tak, jako by to pisateli už předem odkýval sám papež.

„Tak tady je bonboniéra a vybírejte postupně hrůzy a hnusy všeho druhu, s pánem bohem,“ jako by nás King laskavě vyzýval a laskal po svém, ale ta rozteklá směsice je bohužel moc pitoreskní. Co by zabralo v úsporné Bradburyho povídce, na půl tisíci stran se maže. Jistě, máme tu znuděné městečko, kterému se dostane lekce. Celé dny jeho ulicemi s kvílením brzd projíždí veselý policista a přejíždí lidi a střílí je jako králíky a podřezává a našel se v tom. Je díky tomu v euforii a šťasten. Jezdil za nimi v autě a střílel je na ulici. Jako by to byl dobytek a Hlavní ulice jatka, píše King, jenže to zdůvodní NELIDSKY. Mořem pasáží jako vystřižených z asexuálního H. P. Lovecrafta. Pozemské hrůzy jsou tím změkčeny, uraženy a výsledek „věru není žádný Thomas Harris“. Zato nás děsí mračna pavouků!

Ti se na démonův (anebo mimozemšťanův?) pokyn náhle uskupí na zdi do podoby nápisu, a písmenka ho pošlou rovnou ke kinu, kde se před ním hodná hrstka hrdinů schovává. Ale jen pavouci nestačí, hned musí děsit celý zvířetník, a tak je mistrně popsána hnusnost supů (a jsou „za ni“ mrzačeni), je líčeno, jak rychle svede orel zabít muže před očima jeho vlastního syna a… A šílený policajt Entragian musí mít samozřejmě okolo silnice učiněnou stafáž z kojotů, s nimiž smlouvá „řečí mrtvých“: Tek eh wen! Tak eh leh! Mi him, en tow! En tow!“ A kterým říká děti pouště, což je až skoro žertovný odkaz na Brama Stokera a Draculovy „děti noci“, totiž vlky, odkaz umístěný hned na začátku románu. Výsledek? Soudný čtenář zamrká. Zbystří: „Ach tak! On i King už na mne spiklenecky pomrkává. Takže vím. Hrajeme si. Jen.“

Ne, nelze to brát vážně. Beznaděj je tím pádem svým způsobem kniha pro děti.

Sexuální scéna je stopnuta přesně před začátkem, ačkoli měla opodstatnění (vliv ďábelského kamene) a události jsou nadmíru drsné, nevyvracím, ale když nás po ptactvu vystřiženém z filmu Ptáci (jinde zase King výslovně připomíná finální scénu s mrtvolou z Psycha) atakují i houfce telepaticky ovládaných krys, paradoxně se uklidníme. Zvlášť když zjistíme, že ďábel (stále nikdy nejmenovaný) využívá i netopýry – jako létající kamery. Hrdinu to hned napadne, asi už viděl hodně filmů. Napadne ho to okamžitě a… „Nebyl tak daleko od pravdy“, odbude to King. Typické. Zjednodušit vysvětlení na maximum. Sci-fi? Ano. Ale průměrná. K likvidaci netvorova doupěte nakonec stačí ANFO – osvědčená výbušnina, kterou kdysi teroristé vyhodili do vzduchu Federální budovu v Oklahoma City.

3.

Dalším charakteristickým prvkem Kingova psaní je laciná spektakulárnost. Už jsme mluvili o pavoučcích, co dělajích na zdi kolečka, jak ale vidí jen vševidoucí vypravěč románu. Pokračujme. Ona spektakularita je jedním z meritů Kingova psaní, je mu vlastní jako ponožky. I proto „vyhrál u lidu“. V čase televize. Ve své autobiografii připomíná, nakolik čte. Věřím. Především však je odkojen televizí a filmem. Odsud se také odvíjí jeho představivost. Ostatně je tomu tak rovněž u o třicet let staršího Bradburyho.

Kingovi je vlastní vidění kameramanů a píše de facto komiksy. Vyrábí „rovnou filmy“. Navíc ho podezírám, že od milé chvíle, kdy se začaly točit filmy naprosto podle všeho, co kdy vydal (a je jich už hodně přes sto, tím se nemůže pochlubit žádný jiný žijící autor), tyje z toho. Ano, podezírám Kinga, že ve svých textech uchystává scénáristům až příliš záchytných bodů – a že tím utíká od duše života, který a která… není tak spektakulární.

Vše vidí jen jako třeskutou podívanou a zábavu na plátně. „Jen do toho! Udělejte mi radost. Jen aby to bylo ještě víc vizuální!“ Je trochu trapné, jak stále jenom popisuje projevy, ale skoro vůbec ne symptomy. Ne, s Hemigwayem to nemá nic společného. Je to zlá vnějškovost. Líčí vzhled zranění, vnitřní bolest ani nekonstatuje, ani nekontroluje, psychologii dodá, ale mechanicky, asi jako by malíř namaloval zrůdu a jenom na zadní stranu plátna se studem připsal, co zrůda celý život cítila. Jednou větičkou.

Taková spektakulárnost se ale možná vyplatí. King to ví. Hollywood za ni možná i víc platí. S továrnou na sny je ale v jeden copánek spleteno slovo komerce. U této souvislosti se znovu zastavme. Chci se zmínit i o tom, co mne na Kingovi naopak nesmírně baví. Jsou to neustálé odkazy na populární písně a filmy, na skoro všemi milované ikony herců anebo zpěváků. Jsou to notoricky se vracející citace z rockových textů, ale i děl klasiků. Mottem Beznaděje jsou například slova ze Satanských veršů – o krajině tvůrcovy poezie, která stále zůstávala jen pouští. King ale dodá dovnitř do knihy i přímo něžné připomínky pozapomenutých kolegů hororového žánru. Je tu vracející se motiv zvolna kráčející mumie z černobílých hororů studia Universal i motiv zabijáckého filmu Bonnie a Vlyse. Vrací se obé. Je to podbízení? Nevím, čtenář ale brzy podprahově postřehne, že nejčtivěji na světě píšící autor miluje stejně jako on Johna Wayna či Dylana či skupinu Grateful Dead… a že se mu taky nelíbí, když dělá starý Paul Newman reklamu na polívky. Jo, King je jeden z nás, dojde mu. Pak ještě uslyší, jak si spisovatel brouká Cashův Cadillac (do textu to pasuje) a jak vypráví ten příběh:

„Vždycky tak čas po čásku, vynést další součástku…“ – anebo jak to přeložil Honza Vyčítal.

I tak se píše.

A co se týká reklamy na polévku, je pobavující nacházet v textu i přímo „po boku“ narážek na Jamese Conrada či Paula Bowlese… také úlitby firmám a časopisům. Jména, tituly. Čtyři sta padesát stránek se mluví jen o „kole“, ve finále však se odhalí, že boha milující kluk David upíjel celý čas právě a jenom PEPSI.

Není divu, že nad tím vším už necítíme žádnou velkou existenciální beznaděj. Ale o to nejde – a hodně je ostatně jaksi omluveno a vyváženo i občasným humorem:

Možná nejsme ve své zóně vnímání, ale rozhodně nejsme v Albánii! myslí si zdeptaný hrdina. A jinde King mluví o „blízkém setkání policejního druhu“.

„To jsem se naučil při sledování Akt X,“ chlubí se detektiv-amatér. „Jsem citlivý. Pravý typ z Madisonských mostů,“ slyšíme. „Mary, on to není jen sériový vrah. Je to Stokerova verze doktora Dolittlea.“ V textu je ale nesprávně uvedeno Doolittlea. „Kdybych takhle promluvil v americkém Penklubu, myslíš, že by ti pitomci konečně poslouchali?“ „Vedle té Davidovy pokory vypadá Jan Pavel II. v těch svých nabubřelých šatech a lasvegaském klobouku jako sezónní křesťan.“

A polda-maniak také žertuje? Nu, sice budí hrůzu – a King okamžitě připomene film Maniac Cop, který ho ostatně očividně inspiroval -, ale najednou na plnou hubu říká: „Teď jsem jediná ruka zákona západně od Pecosu!“

4.

Má cenu se zastavovat také u stylu?

Zatímco zmíněný „král hororu“ Lovecraft se dnes už stal v podstatě nečitelným, nebyl-li takovým vždy, Kingovi nelze po technické stránce nic vytknout. Drží se ostatně zásad propagovaných jeho knihou „O psaní“ a chvíli to vždycky trvá, než narazíme na příslovce. Na přídavní jméno. Obejde se bez nich, neobejde se však bez boha, i když jako bůh píše.

Od jiných jeho knih se Beznaděj liší ještě silnější přítomností „někoho nahoře“ a autorovy víry v jeho existenci. V tom se román stýká s Carrie. A už Stanley Kubrick kdysi, prý za hluboké noci, zatelefonoval Kingovi a zeptal se: „Věříte v boha?“

Když King rozespale přitakal, Kubrick okamžitě zavěsil se slovy: „To jsem si myslel“

Podle této legendy pak už jen a jen mistrovsky dotočil film Osvícení.

Ale vážně. Víra patrná z řádek většiny Kingových knih, je snad jedinou věcí, o které u něj není sebemenšího sporu. Papež mi za tento článek neplatil, ale ptám se: je to snad také jenom vypočítavost? V časech, kdy se po církvi právě opačným způsobem vozí Madonna či autor Kódu? Tomu nevěřím – a rozhodně je víra věc, která Kinga odlišuje od mnoha podřadnějších tvůrců hororu, třeba Jamese Herberta, i když ten mu nesahá po paty i z mnoha jiných důvodů, ostatně píše brak… King ne. A King je také úplně jiný než třeba Clive Barker, a to ačkoli Barkera od začátku doporučuje i na obálkách jeho knih. Podle mého názoru je to totiž právě Barker, kdo je skutečně hrůzný (přečtete si třeba Města v horách), a který je hrůzný snad i proto, že je očividně bez víry (v jeho stylu napsal King povídku Crouch End).

Ano, Barker umí BEZ-NA DĚJ. King si jen tak hasí po dálnici, ale stále s nadějí, i přes kopce mrtvol. Je to veselé. I to je jeho štěstí.

Barkerovou povídkou Půlnoční vlak smrti (česky 1994 v První knize krve) jsou v Beznaději  zřejmě inspirovány scény s mrtvolami rozvěšenými na hácích, ale právě při spatření těchto těl je opět patrno, nakolik je Kingovo vidění a psaní filmové. Zatímco autor devatenáctého století nejprve vylíčil ústřední šok scény a až potom okolí, King líčí nejprve okolí – a až pak centrální hrůzu. Zde hák. Ten postup je ostatně logický, protože King už podvědomě rozepisuje poznámky pro autora dekorací. Věřím tomu. A teprve do hotových dekorací pak esteticky rozvěsí mrtvoly (na rozdíl od Barkera oblečené).

5.

Ale k podstatnému. Ústřední je v románu postava chlapce Davida, který se „neustále modlí“, jak přišlo některým čtenářům na Kingově webu. Ve skutečnosti se David zase tak moc nemodlí, zato opravdu uvěřil v boha, a to ve chvíli, kdy po jedné jeho modlitbě unikl klinické smrti jeho přítel. A reverend, ke kterému David začne vzápětí docházet, praví brzy šokovaně své manželce: „Ten David je jediný pravý konvertita, jakého jsem kdy viděl.“

Román pak v podstatě ukazuje, že chlapec vítězí jen díky své víře, i když občas taky potřebuje podporu. Jeho matka naopak umírá, protože nevěřila a vysmívala se mu. Tato její charakteristika však mi připadá jako až dodatečně „vepsaná dopředu“…

Je to působivá vize. King totiž souběžně (a věrohodně!) vysvětluje také to, proč je

1. bůh krutý… a proč

2. k lidem přichází jako mistr převleků. V těchto pasážích se dá – navzdory všem předchozím výhradám – autorovi věřit. Román však má i druhou nosnou postavu.

Tou je slavný spisovatel. Trochu Kingovo alter ego. Hlavně u tohoto bohéma jsme taky svědky pokusu o zachycení určitého vnitřního přerodu. Jestli se povedlo a nakolik věrohodně, ať už si každý čtenář rozhodne sám. Je finále loutkové? Vyplňuje King pouze vzorně, co si na začátku naplánoval, kolonku po kolence? Měl už schéma, do kterého svého spisovatele Marinvilla jen psychologicky přihýbá?

Na tom nezáleží. Výsledek je ten, že Marinville je rozporuplný a posléze chce sice všechny opustit a nebojovat se zlem, ale David ho zadrží. Spisovatel se vrátí a obětuje se za Davida a za všechny se slovy: „Bože, odpusť mi, nenávidím kritiky!“

Tím dává i za pravdu úvodním slovům policajta, který jeho díla nejprve vychválil, načež mu sdělil, že lhal, a který dodá: „Ty jsi ubohá náhražka spisovatele. Jsi taky ubohá náhražka muže.“

Tato linie knihy je nejsilnější. Přinejmenším navozuje dojem, že ji autor mohl rýsovat z vnitřní potřeby. Marinville v životě komerčně uspěl a uspěl i jako milenec. Talent má, ale je diskutabilní, nakolik ho od jistého bodu promarňoval (jako to možná dělám já). Policista nemá naprostou pravdu, ale ani se úplně nemýlí. Příběh klade v tomto smyslu otázky. Neposkytuje odpovědi. Marinvilla prý kdysi srovnávali se Steinbeckem, to víme, ale po svém boomu se začal více věnovat balení žen, chlastu a koksu. Snad kromě toho prvního je i tady King autobiografický.

Marinville je ale taky zobrazen jako charismatický pozér, který celý život pouze hraje určitou roli. Z té v knize vypadne jenom několikrát. Je to zvláště ženami milovaný muž, ale s „vietnamskou“ minulostí, byť ne vyloženě traumatickou. Tady váháme, zda si ten motiv nemohl King odpustit, nicméně posléze sehraje důležitou, byť mystickou roli v zápletce. V jednom snu, ale ve skutečnosti stojí „Vyhlídka Vietkongu“ postavená malými americkými chlapci a…

Marinville, to on je ve skutečnosti hlavní postavou Beznaděje. Je důležitější než stále stejná figurka věřícího modlitebníka Davida, který občas provede „nenápadný zázrak“. Snílek Marinville je možná jedinou postavou z masa a kostí a lze se jenom dohadovat, kolik ze svých vlastních pocitů do něj King promítl, nicméně víme, že Marinvillovu propagační jízdu na motocyklu napříč Spojenými státy, jíž román začíná, skutečně absolvoval.

6.

King je opravdu dítě filmů, a to i ve své dospělosti. Ve snových pasážích Beznaděje se klidně nechá inspirovat třeba sérií Noční můra v Elm Street a motiv na sedátka postavených bicyklů, jejichž kola se uprostřed městečka nazvaného Beznaděj otáčejí jaksi už NAVŽDY ve větru…, připomíná loukoťové kolo z Dalím kreslené sekvence v Hitchcockově filmu Rozdvojená duše. King ale také rád odkazuje a navazuje na vlastní díla, a tak je třeba na straně 347 patrna připomínka povídky Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu? z knihy Dolanův Cadillac (1993). Tedy příběhu, který líčí jakési městečko mrtvých, jež je však lícem Beznaděje.

Za hlavní slabinu knihy považuji všechny pasáže líčené z pozice vševědoucího autora.

Jenže bez nich by to celé, uznávám, sotva šlo skloubit a napsat. Nicméně a bohužel, všechny kapitoly, ve kterých se King vtěluje do oné „bytosti“, podstatně snižují naše šance bát se a stavějí do bažin spektakulární banality. Přesto však se King projevuje jako pravý mistr ve stahování jednotlivých slupek příběhu a mnohokrát opravdu překvapí. Jen ústřední díl románu, v němž se všichni shromáždí v místním kině, hlavně aby se vysvětlovalo a vysvětlovalo a byl na to chvíli klid, zapůsobí malinko samoúčelně, ne však příliš. Děj se žene a jen zaráží krátký časový úsek, ve kterém vlastně vše událo. Jen ten opětovně připomene, že King už sice napsal čtyřicet románů, ale že to jsou často jen pečlivě rozvedené a nafouknuté povídky.

Přece jenom ale čteme (tentokrát) regulérní román a hodně se dá zachytit stříbrných nitek protažených textem a pár vět vyslovených na průnicích těch žil v nás zanechá i důležitou stopu. Policista-démon koneckonců říká Marinvillovi: „Ale sakra, pro nikoho z nás nemá žádné proč smysl, tobě to nemusím vysvětlovat…“

7.

A kýžený pocit naprosté beznaděje doprovázené zoufalstvím? Ten vyvolá spíš Kingova kniha Dlouhý pochod, kterou vydal pod pseudonymem Richard Bachman. Anebo „Bachmanovi“ Strážci zákona, kteří se spolu s Beznadějí prodávali v téže fólii. „Nevíra je přirozená, ale skepse vědomá,“ říká nám bez naděje King. „A když je někdo skeptik, Davide, jaký je jeho duchovní stav?“

Literárního kritika však vyložená beznaděj z Kingova psaní uchopit nemůže. Právě proto, že je King skeptický sám k sobě a zná své limity. Jako je znal i zmíněný Edgar Rice Burroughs.