1.
Stephen King (nar. 1947) vydal za posledních pětatřicet let, přesněji řečeno od roku 1974 skoro sedmdesát knižních titulů, a to často o značném objemu vytvořeném (občas) i tisícovkou stran.
Od let padesátých ale krom toho napsal a částečně uveřejnil i skoro sto osmdesát povídek počínaje už Veselými známkami (1953), které maliličký Kingík vymyslel, když mu bylo teprve šest (a ta povídka se i zachovala!)
Od roku 1976 vzniklo pak na základě toho všeho i nějakých osmdesát filmů velmi rozmanité, nejčastěji ale dost pochybné kvality, a to za samostatnou položku v seznamu samozřejmě nepočítám jednotlivé epizody seriálů.
Taky do češtiny byla – počínaje rokem 1991 (Nadaný žák, Tělo) – přeložena, a to nejen ústředním Ivanem Němečkem, většina Kingova díla, přičemž Slováci si Mistra hrůzy vydávali dokonce už za socialismu, který mu jinak naprosto, ale naprosto nepřál – tak jako ale nepřál ani hororu vůbec. Už roku 1987 vyšla na Slovensku Mrtvá zóna (1979).
Tak. A vidíte, i navzdory tomuhle všemu poprasku a navzdory hotové překladatelské horečce a naprosto nepopiratelnému Kingovu úspěchu i v našich končinách se u nás na několik málo titulů z jeho textového procesoru jednoduše nedostalo. Co je to za knihy?
2.
Zkusme to po pořádku.
Už roku 1975 vydal Stephen King – pod pseudonymem Richard Bachman – román Vztek.
Jeho antihrdinou je hoch, který nejprve odstřelí dva učitele… a pak zacílí i do učebny. Na žáky. „Ten román mi od té doby dělá starosti,“ přiznává se sám spisovatel… a řekl bych, že se tomu ani obzvlášť nepodivíme. Nejen filmy, i knihy přece svedou být návodné, a ne, netuším, zda SK dnes už nějakým způsobem omezuje šíření onoho dílka, v celku mi to však tak připadá.
A pravda pravdoucí, roku 1999 byl sice natočen i stejnojmenný film s Amy Irvingovou (mimo jiné), jenomže za jeho titulem stojí ještě upřesnění, že je to Carrie 2 – a naprosto se tudíž nejedná o adaptaci skutečného Vzteku, nýbrž jde o pokračování Kingova románového debutu Carrie, které bylo samo o sobě zfilmováno dokonce dvakrát (1976, 2002). Na rozdíl od Vzteku se ovšem v Carrie obrací proti škole prostřednictvím násilí nikoli chlapec, nýbrž titulní, už skoro utýrané děvče.
3.
A dál?
Dalším dosud česky nevydaným románem je Rostlina (2000).
Původně se objevila v šesti pokračování na internetu, ale první tři části byly podle všeho už v letech 1982-85 uveřejněny tiskem, jednalo-li se ovšem tenkrát o tutéž Rostlinu. Tak anebo tak, ta definitivní a dnešní verze je – podobně jako Dracula – psána formou korespondence, nicméně tentokrát i té mailové, a právě od postupného vrstvení dopisů a růstu světa jimi utvářeného je odvozen i samotný titul knížky Rostlina.
A ještě dál? Další chybějící u nás Kingův román Colorado Kid (2005) líčí pro změnu snahu o identifikaci chlapecké mrtvoly nalezené v dubnu 1980 na ostrůvku u pobřeží (i Kingova) státu Maine. Zřejmě skutečná causa? Kdo ví, ale dvaadvacetiletá novinářka týdeníku The Weekly Islander v tomhle příběhu loví fakta z paměti vlastních starších kolegů a záhadami je zde jak příčina smrti, tak nebožtíkovo spojení se vzdáleným Coloradem…
Čímž… jsme s výčtem ještě česky nevydaných Kingových románů skončili. A tečka! Ano, pravda, ještě chybí (nepříliš kvalitní) Hubeňour (1984), ale ten vyšel aspoň slovensky (2000), takže se jím zabývat nebudu.
A co (skvělá!) Bouře století (1999)? Tak to zase není žádný román, nýbrž jen krácený scénář třídílné televizní minisérie z téhož roku. Je o Satanovi v lidské podobě, který si v jednom malém přístavu najde dítě, ale to dítě chrání strážník, a tak ďábel snese na městečko zkázu ve formě katastrofického blizardu.
A další „neznámá“ kniha Noční můry na nebi (1988)? Její titul mi léta zněl lákavě, pravda, je to ale „jen“ text k fotografiím architektonických oblud. A rovněž vydání další u nás nadále neexistující kingovky Creepshow (1982) by se asi prodražilo, alebrž… kráčí o publikaci pohříchu a čistě komiksovou.
4.
Na což se podívejme blíž. Creepshow sestává celkem z pěti barevných obrázkových seriálů a prvním je Den otců, v němž se během tohoto v Americe slaveného svátku vrací z hrobu za svou vnučkou šílený stařec, ačkoli už ho dávno a právem zabila.
Zabila, a pokud vím tak popelníkem, ale neposkytla mu během Dne otců vytoužený koláč, který už k tomuto svátku jaksi náleží, a odpírala mu zlovolně tuto dobrotu. I musí zemřít. A nejen ona.
A zbývající komiksy? Jmenují se Osamělá smrt Jordy Verrilla, Bedna, Něco, co tě překoná a Oni, přičemž Jimi jsou odporní švábi. A to i jako symbol věru ukrutánské nenávisti lidu k jednomu jedinému izolovanému byznysmenovi… No, ale přece jen ne ještě takovému byznysmenovi, který by zapříčiňoval i dnešní hospodářskou krizi. Ale vraťme se, prosím, ještě k „případu“ debilního farmáře Verrilla. Próza o jeho „osamělé smrti“ vyšla už před Creepshow dvakrát a poprvé roku 1976 v magazínu Cavalier, kam King přispíval v sedmdesátých letech poměrně často. Titulní hrdina, ale i jeho okolí jsou před našima očima (až lovecraftovsky) pohlcováni jakousi hmotou přišlou z vesmíru a… A toť vše. Záhada záhad? Anebo schválnost schválností? A samoúčelnost samoúčelností? Rozhodněte si sami. A pro mne osobně se stal – aspoň na čas – daleko záhadnějším ústřední komiks knihy Creepshow nazvaný Bedna (The Crate), což jsem si ale zavinil sám. A jak to? Jelikož jsem nikdy neviděl stejnojmenný film… A – současně – i silně zbrkle akceptoval mylný názor jednoho svého kolegy čtenáře a následkem toho se domníval, že v tomhle BEDNOVÉM PŘÍPADĚ nešlo o původní Kingovo dílo, ale pouze o adaptaci povídky Bedna na předsunutém stanovišti (The Crate at Outpost), kterou uveřejnil už roku 1954 jakýsi Matthew Gant… Zvláštní, ne? Ta matoucí zvuková podobnost jeho a Kingova jména!
A kde tedy zůstala zastrčena pravda o Bedně? Bylo to tak… Už roku 1959 převzal právě Gantovu povídku do jednoho se svých povídkových souborů slavný režisér Alfred Hitchock. Roku 1969 byl i tenhle soubor přeložen (vcelku šesti autory) do slovenštiny, přičemž Gantovo dílo vyšlo díky Evě Bartoňové, a to pod hezky se rýmujícím titulem Debna na predsunutej stráži I.
Slovensky se sborník jmenuje Moje najmilšie strašidlá, a právě v jeho nitru jsem si Bednu jako teenager přečetl… a zjistil, že se jedná o silně dramatické líčení toho, jak dva vojáci střeží před nepřáteli titulní bednu, ale jen do chvíle, než jsou ji donuceni zničit, aby nepřátelům nepadla do rukou, přičemž se odhalí, že obsahovala knihy. A to je vše, ale v časech prvního vydání té povídky námět ovšem silně korespondoval či konotoval s námětem klasického Bradburyho sci-fi románu a tehdy novinky 451 stupňů Fahrenheita (1953).
A dál? Roku 1995 převedl Zdeněk Rosenbaum tento (a nejen tento) Hitchcockův soubor i do češtiny, a to pod titulem Má oblíbená strašidla (pro nakladatelství ABR), a povídce přitom ponechal Bešťákové titul Bedna na předsunuté hlídce 1.
Jenže ta Kingova Bedna, to je vám samozřejmě jiná a vůbec ne kradená bedna, která poprvé vyšla poprvé až roku 1979 v časopise Gallery, přičemž kráčí velice přímočaře o lidožravou obludu vegetující v titulní bedně kdesi v univerzitním sklepě a pod schody, ale dost už badatelových pošetilých omylů a… Měl jsem se zkrátka dívat!
Podle Creepshow totiž skutečně vznikl už roku 1982 hraný, ale částečně i skvěle komiksově animovaný film pověstného režiséra George M. Romera (nar. 1940) a s budoucím komikem Leslie Nielsenem i Kingovým synem (v malé roli), přičemž imbecilního Jordy Verrilla si tu v dobré formě zahrál sám král hororu. King! A film? Pět roků poté se dočkal i pokračování (1987).
5.
A tím bychom mohli šťastně skončit, ale…
Ne, nejde to. Nutno přece jen ještě dodat pár „detailů“.
Tak třeba ten, že z Kingovy knížky Noční můry a snové výjevy (1993, česky 2004) vypadla u nás z neznámého mi důvodu povídka Sklonit hlavy i básnička Srpen v Brooklynu. A co za další? Ovšem, ovšem! Česky už sotva kdy vyjdou i kingovky, které tady přece nikdy nikdo postrádat nebude! A to?
Samozřejmě jde kupř. o původní a tedy ještě redakčně zkrácenou verzi jinak až neskutečně působivé distopie Svědectví (1990, česky 1995), která poprvé vyšla už roku 1978.
Pak je tu ale i sbírka Šest povídek (1997). Byla vydána pouze v „nepatrném“ nákladu jediného tisíce a sta číslovaných a osobně Kingem podepsaných kopií, brzy však už i „rozpuštěna“ v jiných dvou – a u nás perfektně přeložených – titulech Srdce v Atlantidě (1999, česky 2001) a Všechno je definitivní (2002, česky 2003). Je to tak, ale pravdou taky zůstává, že původní verze zde přítomné povídky Slepý Willie se od té atlantidové dosti, dosti liší…
Čímž… se dostáváme i k povídkám jako takovým a s povídkami ke zjištění, že – podobně jako v přírodě -, nenalezneme ani v Kingově díle vyloženě ostrých přechodů, a tak existuje celé mračno jeho próz, které neuznal za hodné pobytu v žádné ze svých sbírek.
I ty sbírky ovšem, pravda, sem tam zarazí malilinko slabší povídkou, i když málokdy, a můžeme si tím pádem aspoň uvědomit, že ani v géniově případě nic nevzniká bez hlušiny, která až dodnes zůstává za Kingem a rozprášena v nejrůznějších časopisech, časopiscích… a antologiích.
Tak například povídka Přemístění vyšla jen ve sborníku z „pera“ různých autorů nazvaném Temné vize (1988), který ale je naštěstí do češtiny taky přeložen, a to od roku 1996. Tam ji taky jedině najdete, protože ji vybíravý Stephen zatím nikam jinam „nesebral“, zatímco jeho Noc tygra (1978, ale první verze napsána už 1963) z Fantasy and Science Fiction Magazine vyšla v české mutaci tohoto časopisu, pokud se nepletu už v roce 1993.
To causou úplně jiného typu je raná povídka Jonathan a čarodějnice. Vyšla pouze roku 1993 v knížce od různých autorů První práce… a vznikla už roku 1956, kdy bylo Kingovi devět let.
Ani jeho povídka Země před sto tisíci lety (1959) bohužel tiskem nikdy nevyšla a podobně kuriózním zůstává i jeho dětský „projekt“ Lidé, místa a věci (1960), neboť budoucí Mistr tehdy vydal „ve vlastním nákladu“ nikdy už vícekrát nezveřejněné povídky Cizinec, Odvrácená strana mlhy, Hotel na konci cesty, Musím vypadnout!, Nikdy se neohlížej, Prokletá výprava a Věc na dně jámy. Další dvě prózy Padám a Zkroucená dimenze jsou dnes označovány za ztracené.
6.
Vlastním Kingovým nákladem oproti tomu vyšla už roku 1964 próza Vetřelci z hvězd, to mu bylo pouhých sedmnáct, a v časopise Comics Review následovala pověstná povídka Byl jsem mladičkým vykradačem hrobů (1965). Po ní…
I vesměs u nás neznámá díla jako Skleněná podlaha (Starling Mystery Stories, 1967), Temný muž (Ubris, 1969), Donovanův mozek (Moth, 1970), Ticho (Moth 1970), Uvěřitelná pohádka (The Paper 1970), Slade (The Maine Campus, 1970), Modrý vzduchový kompresor (Onan, 1971), V souzvuku svítání (Onan, 1971), Kočka z pekla (Cavalier, 1977), Muž s břichem (Cavalier, 1978), Před hrou (Whispers, 1982), Proužek oblohy (The Do-It-Yourself Bestseller, 1982), Hrdinové naděje hrají X-Men (Marvel Comic Book, 1985), Pro ptáky (Bred Any Good Rooks Lately?, 1986), Zabiják (Famous Monsters Of Filmland, 1994), Generál (Sreamplays, 1997), Harveyův sen (The New Yorker 2003), Četa D (Dangerous Visions 3) anebo Kingova rodina a zlá čarodějnice (Flint Magazine), ale dokonce i básničky jako Harrisonský státní park´68 (Ubris, 1968), Žena s dítětem, Šla spát, když… (obě Contraband 1, 1971) a Hardcase promluvil (Contraband 2, 1971).
7.
Konečně existuje i řada dalších nevydaných povídek včetně Jen temnota mě miluje, kterou vytvořil se synem, a Nenávidím pondělky, již sepsal se synem číslo dvě. Stále nerealizovaný scénář Koušou (They Bite) tento výčet už jenom doplňuje a patrně bude adaptací vysoce působivé povídky Anthony Bouchera (1911-68) z roku 1943 známé u nás jako Ostré zuby. Na vydání marně čeká i nikdy neuvedená a patrně špatná divadelní hra Nehoda a je tu i sotva minutu trvající aktovka Večer s bohy (1990). Mezi definitivně a navždycky už asi ztracené povídky naopak náleží titul Po hře a taky Kanibalové, kteří se možná mohli stát i románem, kdyby… je mistr neztratil.
Tak trochu záhadou možná pak zůstává i sice neztracená, ale nikdy zatím nevydaná povídka Poslední, kterou si rodina Kingova podle všeho „šetří“ – a však i Edgar Wallace „vydal“ román Poslední dobrodružství až po smrti.
8.
Dost ale už! A vnímáme tedy, jaká za veletvůrcem zůstává mlhovina, podstatnější však je to, co v češtině zatím chybí prvořadě, a totiž sbírka jeho esejů Tanec děsu (Danse Macabre, 1981).
Bylo to jenom na chvíli, ale počátkem osmdesátých let Stephen King odvážně opustil pole beletrie a s nejvyšším zaujetím zavzpomínal v téhle knížce na své oblíbené autory – i vzory. A hlavně na Jorge Luise Borgese (1899-1986), Roberta Blocha (1917-94), Raye Douglase Bradburyho (nar. 1920), Franka Belknapa Longa, Jr. (1903-93) a dva méně známé borce z dějin sci-fi a hororu: Donalda Wandreie a Manly Wade Wellmanovou.
Taky ale třeba na svébytného režiséra Davida Cronenberga (nar. 1943), přičemž rovnou podotýkám, že valná většina dotyčných, ne-li ještě všichni, v čase onoho vzpomínání žila.
Ona knížka však navíc obsahuje i zajímavou autobiografickou vzpomínku na strýčkův dům, který – k našemu štěstí – obsahoval i malou místnost v podkroví.
A v tom pokojíku čekala na Kinga (taky jedna) tajuplná bedna. Hle!
Sotva tu bednu malý Stephenek zvědavě pootevřel, spatřil paperbeckové horory nakladatelství Avon, a tak přece bedna knih, vidíte! Tušil jsem to správně.
A možná… následovala náhoda, anebo snad ani ne, ale Kinga prý tam nejvíc zaujalo reeditované dílo Howarda Phillipse Lovecrafta (1890-1937).
„A právě tady někde, vprostřed uprášeného haraburdí se růžice mého životního kompasu pootočila na stranu temné půlnoci!“ vzpomíná roku 1981 Král v Dance Macabre a sice krátkou, ale přesto pasáž z jeho tklivých vzpomínek na Lovecrafta u nás uveřejnil před lety časopis Ikarie (2/1990).
Tak kdypak vyjde i zbytek?
