Zkrácená verze článku uveřejněného literárním obtýdeníkem Tvar.
1.
Před několika týdny reprízovala televize filmové drama Hearts in Atlantis (2001) natočené režisérem Hicksem podle stejnojmenné knižní předlohy Stephena Kinga (česky BETA – Dobrovský, Praha 2001, anglický originál 1999). Z bezpočtu adaptací prakticky skoro už všech děl „krále světového hororu“ se tahle trochu vymyká.
Čím? Tímtéž, čím předloha.
Ta se skládá také z povídek Slepý Willie a Proč jsme byli ve Vietnamu odehrávajících se v letech 1983 a 1999. Scénář filmu je ale pominul – a stejně tak i většinu úvodní novely Ničemní muži ve žlutých pláštích (čas děje: rok 1960), nicméně titulní Srdce v Atlantidě (čas děje: rok 1966) zůstalo a nezměnilo se ani pro Stephena Kinga netypické potlačení fantaskna.
Ano, pravda, jeden z ústředních hrdinů – Ted Brautigan představovaný ve filmu Anthony Hopkinsem – umí sice číst myšlenky, a to i na dálku, ale tentokrát kráčí spíše o metaforu a umocnění jinak normální lidské vlastnosti, kterou je přirozená intuice každého z nás. A protože všichni nějakou tou intuicí či zjitřeným vnímáním čas od času zadisponujeme, ať už si to uvědomujeme anebo ne, King toho využil, přičemž ta skutečně podstatná složka jeho příběhu naštěstí funguje i samostatně a zcela bez (vědecko)fantastického motivu.
O co tedy jde?
Jedenáctiletý Bobby, hlavní postava, padne do oka vzdělanému starci ze sousedství, který se přistěhoval z naprostého neznáma „severu“. V tomto ohledu je cizinec až britsky na slovo skoupý, ale začnou se s Bobbym scházet. Chlapcova matka se pochopitelně bojí, aby pan Brautigan nebyl pederast.
Jsou chudí, ale starý „muž bez minulosti“ začne chlapci platit. Jenom za to, že mu hoch předčítá noviny. Bobby dále kamarádí s dívkou svého věku. S Carol. Brautigan, který hocha přivede k četbě („Dej, prosím tě, každému spisovateli aspoň pár hodin, ano? Než se rozhodneš ho odložit!“), zeptá se jednou mezi řečí, zdali už Bobby dívku políbil. Nestalo se tak. Zato brzy po tomto dotazu k tomu dojde.
Ještě o něco později je holčička napadena u potoka jiným, starším chlapcem. Stařec scénu telepaticky zaregistruje – a vyšle Bobbyho na pomoc. Zvláštní shodou okolností je v tutéž chvíli na vzdáleném místě znásilňována (svým vlastním šéfem) i Bobbyho matka – a starý Brautigan vnímá i to. Synchronicita dějů (vzpomeňme i na zatmění slunce propojující Kingovy romány Geraldova hra a Dolores Claybornová) jeho schopnosti možná umocňuje…
Bobby utíká k lávce a najde u potůčku už jenom Carol. Raněnou. Vede ji k sobě. Tam ji do náruče bere pan Brautigan a posléze jí také jemně napraví vykloubené rameno.
Náhodou se právě v tom okamžiku vrátí domů i znásilněná matka. Co zahlédla, není jasné, ale okamžitě starce obviní z pedofile. Udá ho. Dětem nikdo nevěří a starce odveze dlouhá limuzína, které se vždycky bál. S muži, jejichž blížení se už dávno cítil. „Za očima.“ Když Brautigan naposledy zahlédne Bobbyho, zavolá: „Nelituji ani minuty s tebou.“
A to je všechno? Ne. Bobbyho maminka, velmi hezká žena, dostala po incidentu výpověď, a až příliš pozdě jí syn zkouší vysvětlit, jaké měl jejich soused kouzelné schopnosti a jakým způsobem si díky nim vydělával při sázení. Mohl vlastně matku a mne podporovat, chápe Bobby rozhodně i tu praktickou stránku věci. Už je pozdě.
Stěhují se a holčička Carol zůstává. Bobby se na místo vrací až po mnoha letech, aby potkal už jenom její dceru (tedy ve filmu), anebo ještě ji (v původní knize). Tak či onak však už na tom příliš nezáleží, i když ve filmové verzi si navrátilec může uvědomit, nakolik ona nová dívka mohla být i jeho dcerou.
Život se ale nedá sehrát podruhé….
2.
Stephenu Kingovi bývá vyčítáno, že jsou děje jeho příběhů „poněkud řídké“. Bývá mu to až na některé výjimky vyčítáno zcela oprávněně a díky zfilmování Srdcí v Atlantidě vznikl snímek, který může mnohému z diváků připadat i dosti rozvláčný. Jde sice i o otázku srovnání, ale faktem určitě zůstává, že kdyby nehrál Teda Brautigana Anthony Hopkins, vydrželo by až do konce ještě daleko méně lidí. Tím spíš pak těch zvyklých na akčnější Kingova díla.
Ale to neřešme, jde nám přece o vnímavější čtenáře. A ne ani tak o množství dějových zvratů, jako spíš o způsob uchopení kontroverzního tématu: a zde se King beze sporu pohybuje zručně, i když až na samé hraně a navíc i velice pozoruhodným způsobem. O čem to hovořím?
Pochopitelně o problematice odvěkého brojení proti „škodlivým“ úchylkám i proti „jiným“ menšinám, přičemž bez podobného brojení (a hlavně antibrojení) by nebylo možná ani ryzí literatury.
3.
Už klasickou a takříkajíc provařenou úchylkou v uvozovkách je přitom homosexualita, tradiční to „problém“, ale je ve vlastní podobě sotva komu škodlivá. Naopak pedofilie dětem nepochybně škodí, tedy chápete-li pod tím slovem to, co já. Je nebezpečná, přesto se však s tou úchylkou mnozí už narodí a společnost pak po dotyčných pochopitelně pase a žádá, aby navenek absolutně potlačili vlastní podstatu. A co dál?
Heslo „buď sám sebou“ tím pádem zůstane pro takové jen absurditou a musí jim připadat spíše jako výsměch. Právem nejsou přijímáni většinou ve svém osudu, a to nejen podle psaných zákonů (ty často nelze brát vážně), nýbrž i po selsku. Co tedy dělat?
Přiznávají-li si vůbec dotyční vlastní orientaci, mohou dále vystupovat jenom jako „postavy v masce“… a tedy do značné míry hrát.
Hrajeme ovšem všichni, jak už poznamenal Shakespeare, ale oni… A jim podobní… Hrají ještě na druhou.
Dodejme však ihned, že to třeba Židé za Hitlera měli o dost těžší a že to mnozí Židé (zcela bez masky!) mají těžké i dnes. Ne třeba v naší zemi, ale mají.
V někom v takové situaci a „pod maskou“, i když ne maskou Fantomase, i tak zvítězí dobro. Věřím, že nějaké je. V někom jiném však propuká jednoznačně zlo, ale to už by nám přesněji vylíčil každý klinický psycholog. Někdo zkrátka kompenzuje úchylku bohulibě, někdo jiný nebohulibě. Takový už tento i Kingův svět a ne za vším hledej ženu, abych opět parafrázoval klasika. Někdy i dítě. King to ví. Nejen King. A my si zatím položme aspoň řečnickou otázku. „Je takovýto deprivant vůbec vhodným námětem pro umělecké dílo?“
Smích! Jistě. Odpověď slyším až sem a zní pochopitelně „jistěže je a právě že ano“. Odsekne mi to automaticky každý kritik, dobrá. Ale to jsme v poněkud neživých vodách literární teorie, zatímco z čistě pragmatického a řekl bych čapkovského hlediska… to tak jednoduše není. Skutečnost, ta je totiž a samozřejmě jiná. Zcela.
Jaká je? Taková, že když dnes napíšete knihu, ve které rozřežete Benedikta XVI. motorovou pilou, jak to třeba udělal roku 2007 Ondřej Neff, nikdo se už nad tím nepozastaví. Když urazíte pana Mohameda, onoho šášulu islámců, je to sice horší, jak víme nejenom z případu Rushdie, ale co… Co vlastně? Vždyť mnozí „tady na Západě“ vám ještě budou povzbudivě plácat na rameno!
Ale zkuste vydat vášnivou obhajobu pedofila! Jistě, vy to třeba uděláte, já vím. Vy jste tvrďák. Ale podle mého názoru se podobná provokace jednoduše nevyplatí a kdo má mozek v hlavě, si to vždycky spočítá, abych tedy pokračoval s moderní verzí pragmatismu. Takže… Takže ne. Tady je limit. Ale co na to Stephen King?
Ten byl – už při svém narození roku 1947 – beze všeho sporu obdařen velice dobrým mozkem a ve svých povídkách a románech nám to pravidelně dokazuje už od konce šedesátých let, i když má samozřejmě také své limity. A skutečně „velcí“ autoři, které Ted Brautigan servíruje „svému“ chlapci v Srdcích v Atlantidě, jsou bezesporu většími než King. Samuel Johnson. William Golding (snad). Charles Dickens (určitě!) A Boris Pasternak (snad)…
Stephen King se jim nevyrovná, i když si je bere za kmotry, ale postupně dokázal přinejmenším toto. Probral psychopatologická témata. Tak se nejednou dostal i k pedofilii, ale jako miláček čtenářských mas stanul tím i před – v jistém smyslu – závažným problémem. Zní opět pragmaticky: „Jak podat tuto úchylku a nezadat si, ale ani nebýt laciný?“
Odpověď Kinga nakonec napadla. Vidíme to i z toho, že roku 1998 (přesněji, dne 22. prosince) dopsal Srdce v Atlantidě. Ten román (a je to i román) ale ani zdaleka není „příběhem pedofila Teda Brautigana“. Kdepak! A starý pan Brautigan, ten je bezpochyby naprosto normální. Tedy až na zvláštní schopnost vnímání, kterou ale, jak už řečeno, my budeme interpretovat spíše jako metaforu.
A takže opakuji: ne. A nadneseně řečeno: Sir Anthony Hopkins ve filmové verzi Srdce neobtěžuje ani chlapce, ani děvčata, a – můj ty světe, neobtěžuje dokonce ani velice hezkou Bobbyho matku. Ženy se mu líbí, nicméně má svá léta atd. A to jsou fakta. Jenže ne klíč. Ten jsem ale zahlédl, a tak vím, že přestože jsou fakta nastíněna rukou geniálního stylisty, vlastní příběh POD NIMI (pod tou zahradou) byl zkonstruován zcela jinak. A to tak, že – zjednodušeně a surově řečeno – musí nejintenzivněji oslovit právě latentního pedofila.
Jenom takový příjemce si totiž uvědomí, nakolik si zde Stephen King pouze „nasadil masku“. Počkat… Stephen King? Ale kdeže. Natolik zase zjednodušovat nesmíme! Tu masku…, tu si přece vždycky nasazuje jenom příběh.
Zato důkladně. A metoda, ta je v jistém smyslu velice rafinovaná, ale v jiném smyslu až primitivní a kouzelně prostá, takže čteme Srdce v Atlantidě (anebo se, kdybychom tedy byli Jiřím Cieslarem, nejprve bedlivě díváme na film)… a sotva onu metodu vnímáme, ale je zde a já nevím, když to opět zlehčím, zda by sir Anthony Hopkins uměl dobře zahrát pedofila (ano, asi uměl), ale nezáleží na tom přece a rozhodně chápeme jedno. TADY ho nehraje.
Protože to tak ani nebylo napsáno. A ani to nebylo Kingem nikde mezi řádky naznačeno. A autor nikterak nemlží. Vždycky ostatně psal jasně a kladl slova jednoznačně. V Srdcích z Atlantidy také nenaznačuje nic o „skrytém pedofilovi“, nicméně vtip je tu. Je v samé konstrukci příběhu, jak už jsem řekl, a ta ovšem poskytuje i tuto možnost interpretace, byť jenom jako jednu z mnoha. I když, kdo ví. Kdo ví, zda ne tu nejpodstatnější. A všimněme si ještě jedné věci. Kdyby byl Brautigan pedofil (jako že není), všechno by se událo v podstatě stejně.
A to je podstatné. Ale my čteme jiný příběh. Ne o úchylce. Čteme tady příběh, ve kterém jsou na místo pedofilie velice šikovně dosazeny zástupné motivy, takže „masový“ autor Stephen King je díky tomu „z obliga“.
A přece si řekl, co chtěl. Anebo (jste-li věřící), co mu bylo nadiktováno „shora“.
Zapsal to, ale jak? Viktoriánsky. Šalamounskou oklikou, a pouze po nás pomrkává: „Ano, i tohle se mohlo stát.“
A není přitom samozřejmě ani zdaleka tím prvním, kdo si uměl zařídit podobně viktoriánskou okliku. Kupříkladu takový sir Arthur Conan Doyle. Ten „prodal“ téma homosexuality v málo známé povídce Muž s hodinkami (1898), která se někdy řadí k případům Sherlocka Holmese, ale prodal ho taktéž viktoriánským způsobem. Tak, že zde o homosexualitě nepadne ani slovo. Přesto ale bylo všem vše jasné už roku 1898.
4.
Román Srdce z Atlantidy se však dotýká i hlubších vrstev života a naznačuje zlověstně nenápadnou, ale o to významnější moc žen.
Také je o síle pomluvy. A konkrétně? Vnímáme až zničující vládu Bobbyho matky a její panování synovi, které ona si ani zcela neuvědomuje. Je to „útok ďábla“? Jistě ne, jak to čiší z jiných „kingovek“ (Beznaděj), ale není zde pochyby, že to tak může čtenář interpretovat – a to nemusí hned být Benediktem XVI.
Kingovo srdce je věřící, stejně jako byl věřícím Charles Dickens, jeden z jeho vzorů, a Srdce z Atlantidy je každopádně další dílo, který se snaží ukázat, jak se pravdou nakonec stává právě a přesně to, co někdo jako ÚČELOVOU PRAVDU zformuluje „v zájmu vlastních zájmů“. V politice to ostatně sledujeme dnes a denně i u nás. „Ale je zcela vyloučeno nestat se nakonec tím, koho v nás vidí ostatní,“ říkal už Gaius Julius Caesar, nicméně je docela dobře možné, že je spíše těžké nestat se tím, koho v nás chce vidět ten, koho milujeme.
A ne, starý pan Ted Brautigan asi nemiloval Bobbyho maminku. A v tomto smyslu měl tedy možná štěstí. Ale beze sporu měl rád obě děti. Bobbyho. A Carol…
Oproti tomu Bobbyho matka nemá v románu na syna moc času a navíc se už přímo hmatatelně blíží okamžik, kdy pro něj začne ještě víc ztrácet porozumění. Puberta. Chlapci chybí otec, to je jednoznačné, zatímco ona si pohrává se svým šéfem a kupuje si drahé šaty. To vše v čase, kdy Bobby zoufale šetří na vytoužené kolo a kdy jediným dárkem, který od ní dostane k narozeninám, je průkazka do knihovny pro dospělé. „Protože ta byla zadarmo,“ vysvětluje Brautiganovi.
Ne, nejde tu přímo o matku z Blochova a Hitchcockova Psycha, ale skrytě své dítě taktéž poškozuje. Polovědomě. A ani Bobbyho starého kamaráda Teda nemá už od začátku v lásce, a tak ho při první příležitosti udá. Jako pedofila.
A nechce, tato žena, slyšet, co říká malá, bezbranná Carol. Ani to, co vyslovuje její vlastní syn ještě zřetelněji. Nezajímá ji to, co se stalo u můstku, ale razí vlastní a „jistě potřebnější“ pravdu: „Pane, vy jste pedofil. A volám policii.“
Je tak navíc rozhodováno o celých dějinách, naznačuje King. Nejen ženami.
A co se děje v mikrosvětě, má vždycky svou protiváhu i makrosvětě.
5.
V Kingově knize tyto podtexty výborně vystupují z vlastního textu, nebo na některých místech, což o to, ale ve filmu (když už jsme na něj narazili) se ukázal jiný zádrhel. Achillovou patou se paradoxně stalo právě obsazení sira Anthony Hopkinse.
A je i mírně kontraproduktivní. Tento vynikající herec totiž chtě nechtě vzbuzuje sympatie a může se třeba na nudličky rozkrájet, ale bývá zkrátka dost milý. Divačkám, ale i mužům. Ostatně, určité sympatie vzbuzoval dokonce i jako Hannibal Lecter. Co teprve zde!
Ne, naprosto nelze uvěřit, že by takto charismatickému a inteligentnímu muži, který je navíc finančně zajištěn (bere přece státní důchod), nezobala osaměla žijící Bobbyho matka z ruky. Věkový rozdíl? Ten by sotva hrál podstatnější roli, takže… Právě a jedině v tomto bodě se zdá film nevěrohodný.
Ale na druhé straně, o kolik méně by ho asi shlédlo lidí, kdyby režisér do role Brautigana „moudře“ obsadil nějakého nového Klause Kinského?
Ale ještě o pedofilii. „Radši“ se o ní moc nemluví a lidé ji chápou každý po svém, přičemž asi tou nejzábavnější definicí se stala ta, pro kterou představuje pedofila každý, kdo je citově upoután bytostí mladší patnácti let, aniž by byl její rodič.
Ano. A právě to – a nic víc než to – Kingův příběh ukazuje. Neukazuje naopak u Brautigana ani stopu erotické touhy po chlapci… a ve směru k dívce to možná zůstává otázkou, ale ta se dá spíš transformovat do vět jako: „A byla ta Nabokovova Lolita ještě dítě, anebo už nebyla? A kým je malá Carol?“
Malá Carol? Je to nepochybně ještě dítě. Nikoli už dospívající dívka, a je to také dítě, které prožívá první lásku, naprosto nevinnou, ale lásku, a co do interpretace zkrátka i tady záleží pouze na vnímání toho kterého čtenáře. A vezměme si kupříkladu jen scénu na zápraží (vyskytuje se v knize i ve filmu). Co se stane?
Jedenáctiletý Bobby přivede raněnou – a snad i znásilněnou – Carol od potoka. Holčička už sotva jde… Četla si právě onu knížku, když ji napadl výrostek, a teď stojí u Bobbyho domu. Ted Brautigan (alias nepřiměřeně charismatický Anthony Hopkins) stojí proti ní. Bere dívku do náruče a co v tu chvíli cítí? Nevíme. Ale sir Hopkins to hraje tak, jako by nesl dceru, a dodá jenom málo navíc. A kromě toho fakticky nic nehraje, neboť… Neboť taková už je jeho metoda (a nejenom jeho), metoda vycházející už z osobnostního založení.
Tak tedy nic nevíme? Ne. On zkrátka přenese děvče na postel, aniž ho to obtěžuje, a je mu to asi milé, ale nemá přitom potřebu dítě nijak víc ohmatávat.
A navíc, není samozřejmě nutno zjišťovat, co Anthony Hopkins cítil nebo necítil, protože ani Stephenu Kingovi, když psal o Brautiganovi, na tom – podle mého názoru – naprosto nezáleželo. Anebo to jednoduše nevěděl. Tak spisovatelé píší. Oni to neví.
Neboť skutečnost nezáleží na nich. A neboť nezáleží na tom, co onen cizinec „ze severu“ (je to snad sovětský špión? jak je na začátku nadhozeno) cítí.
Nezáleží, naprosto ne. A tím i stojíme u jediné trochu smysluplnější definice pedofile:
Pedofil je ten, kdo svou erotickou touhu taví na činy zaměřené vůči těm, co ještě nemají vyvinuté znaky, které budí touhy ve většině lidstva.
Protože… Protože pokud bychom definici jaksi bohorovně ponechali ve „vědecky regulérnější“ podobě, tedy „pedofil je už tím, kdo touhu jenom pocítí“, bylo by třeba i čidel. Těch, kterými bychom ono cítění mohli odhalit a s naprostou jistotou analyzovat. Taková čidla samozřejmě jsou – a nejde pouze o detektory lži, samozřejmě, a nekráčí ani o žádnou velkou vědu, která by snad byla obdobou Brautiganem využívané „magie“ vidění na dálku. Vždyť pohlavní vzrušení se obvykle pozná i bez velkých čidel, ale… Ale!
6.
Dostali jsme se ale příliš daleko pouze kvůli problému „nějakých“ definic a z nich logicky vyplývajícího rasismu. Z literárního hlediska jsou tu důležitější aspekty.
Vždyť příběh Srdcí v Atlantidě je třeba i čistým lícem Kingovy novely Nadaný žák (1982)! Rovněž zfilmované (1997). Také v Nadaném žákovi se chlapec spřátelí se starcem ze sousedství, ale na rozdíl od Srdcí v Atlantidě to zde postupně vede k chlapcově zkáze.
A stařec z Nadaného žáka? Žádný beránek, ale bývalý nacista. Vrah. A tedy mnohem více nežli nějaký „obyčejný komunistický agent“. A třebaže ani v Nadaném žákovi nejde o jakékoli pohlavní obtěžování, možná ne náhodou byl do role Kurta Dussandera obsazen herec Ian McKellen. který se otevřeně hlásí ke své orientaci. A styky se starcem Dussanderem (bavícím se skvěle tajným vyvražďováním místních bezdomovců, kteří chlapce naopak obtěžují, anebo alespoň jeden z nich) dovedou „nadaného žáka“ postupně až k pušce, jíž se jako šílený ozbrojí, aby vykročil a beze smyslu zabíjel. To bylo napsáno, bylo, ale Stephen King má, jak já skutečně věřím, dobré srdce, a toto srdce mu neplave až někde v Atlantidě! A tak… A tak si nejspíš už během psaní Nadaného žáka řekl: „A co kdyby onen staroch zapůsobil na hocha právě opačně? Pozitivně? A jako katalyzátor dobra?“
Byla to dlouho Kingova zasutá a nevyužitá varianta b).
A jako správný grafoman se posléze propsal až k ní. Také k ní. Až po letech, ovšem, ale přece. Vrátil se k nápadu vykreslit i líc. A snad využil i některé už počátkem osmdesátých let nahozené scény a udělal to. Co? Vsadil třeba do nitra Srdcí v Atlantidě i naprosto geniální scénu, ve které Brautigan jako by bezděky, ale nepochybně zcela plánovitě navrátí mladému příteli víru v jeho zesnulého otce. Ale nejen to. Ted Brautigan, tento líc Kurta Dussandera, milovníka koncentráků, dokáže i tu věc, že Bobbymu začne dávno mrtvý otec imponovat.
Ten otec matkou jinak neustále pomlouvaný… Je to vůbec možné?
A jak se to Anthony Hopkinsovi, promiňte, Tedu Brautiganovi povede? Jednoduše. Stačí, aby vzal zvědavce-klučinu do „nebezpečné“ čtvrti města, kde se ve dne v noci hazardně hraje a sází. Čtenář, anebo ten mravoličnější jako já, v tu chvíli právem očekává nějakou zradu, ale opak se stává pravdou a neuvěřitelné se stává skutkem.
A to navzdory tomu, že Brautigan zanechá nevinného Bobbyho na chvíli i v péči očividné prostitutky. Právě ona totiž pozná v hochových rysech tvář jeho otce (Brautigan jí ovšem předtím taky řekl své), a právě ona Bobbymu jako první na světě sdělí, že otec nebyl nejhorší. „Naopak. VŠICHNI ho tady měli rádi! A VŽDYCKY vyhrával!“
Je přinejmenším diskutabilní, když vám něco podobného o vašem otci sdělí takováto jeho přítelkyně z herny, nicméně pořád je to podle mého názoru lepší, než když vám doma vaše matka bez ustání a beze skrupulí a po celé dětství opakuje, jak ji tu nebožtík nechal bez prostředků a jak byl práce neschopný.
Je to přinejmenším zdravější varianta. Věřme, že pravdivá. Ale Bobby až do výpravy ziniciované Brautiganem zažíval to první. Otcovo urážení. Po návratu z herny se matce postaví a to jediné snad u Kinga působí až trochu nevěrohodně, nicméně jejich následné smiřování už ano, protože je i smiřováním se hocha se skutečností světa.
A jejich společný odjezd na konci? Už je skutečnému životu až tesklivě nablízku.
A malý Bobby? A co se mu vlastně stalo? Poznal díky starému Tedovi jistou jednoduchou pravdu, aby brzy nato i vytušil, že s hlubokými kořeny svého osudu toho zase tolik nenadělá. Bohužel. A že by bylo jenom bláhovostí namlouvat si, že nadělat může, protože v tomto případě představuje jeho OSUD ještě stále matka. Nezapomínejme, že je mu jedenáct.
A že je to matka milující. Právě že milující, a tak i ničící.
A demolující jak synův vztah k „náhradnímu tatínkovi“ Brautiganovi, tak i synův vztah s jeho kamarádkou. A pak? Už jen strašlivý konec Kingova příběhu, který není strašlivostí jeho klasičtějších hororů, ale vlastně je ještě daleko depresivnější. V tomto případě to však platí více pro z románu odvozený film.
Možná už ovšem ani film v dnešní době nevzbudí v mnoha lidech slzy, nicméně značně slzopudným nepochybně zůstává, a to v očistném smyslu. Předloha také. A dotýká se úžasně bezbřehé moci náhody i neskutečné kratičkosti chvil, v kterých se může náš osud vydat po úplně jiné koleji, a třeba právě té slepé. A nakonec… Prásk!
Ale neexistují snad současně a „někde v prostoru i čase“ taky jiné varianty našich životů? Nebo anebo aspoň v našich snech? Právě Bobby o tom musí na konci Kingova příběhu hodně přemýšlet, i třeba ve chvíli, když se na něj – už jako na dospělého – utrhne dcera zesnulé Carol: „Ale máma mi vždycky říkala, že jste hezkej.“
A ještě dál? Pak řekne tahle „nová Carol“ ještě pár slov – a odchází. Dívka, která by skutečně mohla být Bobbyho dcerou, i když by samozřejmě vyhlížela maličko jinak. A teď mu místo toho mizí navždy. Zrovna jako když dlouhý a černý vůz navždycky odvezl už dávno předtím starého Teda Brautigana.
„Ale nelituji ani jediné minuty, kterou jsem s tebou strávil,“ šeptá mu starý Bobby jeho vlastní větu.