Zkombinujte Simenona, Homéra a Istanbul, a vyjde vám z toho kniha z nakladatelství Host. Hlavní hrdina detektiv připomíná svou melancholickou náturou Maigreta, jen přesazeného do Turecka, a čas od času se objeví intermezzo z hlubin dávných věků, které jako by z Iliady vypadlo…
Vrchní inspektor Nevzat Akman už má pár let do důchodu, ale do starého železa se nechystá. Spolu se svým týmem, bystrou kolegyní Zeyneb a horkokrevným Alim, řeší brutální vraždu. A protože zabitý byl archeolog a v ruce měl starou minci, hrouží se policie do historie a starých legend, spjatých s městem. Vždyť kdo doopravdy věděl, že Istanbul se původně jmenoval Byzantion?
Komisař má staré příběhy rád, a ze stránek dýchá i jeho láska ke starému městu. I tím mi hodně připomínal Maigreta a jeho Paříž nebo Brunettiho a jeho Benátky. Stejně jako oni teskní i Nevzat po starých časech a se smutkem pozoruje, co se v rámci pokroku děje s jeho městem. Však i jeden z prvních vyslýchaných patří k aktivistům, demonstrujícím za záchranu památek. Ale jejich snahy proti developerským tlakům působí naprosto marně.
I když vražd doprovázených antickými mincemi přibývá, dle tloušťky románu lze usuzovat, že autor nikam nespěchá. A i čtenář tomu brzy přijde na chuť – Turecko jako by mělo svůj vlastní rytmus, zpomalený horkem a tisíciletou historií. Čtenář se tak leccos dozví nejen o istanbulských dějinách a architektuře, ale i o jeho multikulturním obyvatelstvu – ústy komisaře Akmana autor občas i trochu mentoruje, ale zní to dobře:
„Bez ohledu na různá vyznání, etnický původ, odlišné pohlaví či světonázor jsme všichni lidé. Všichni žijeme v tomto městě. Tady jsou naše mešity, společenské domy, kostely, synagogy. Jsme lidé a žijeme v Istanbulu. To nás spojuje.“
Ta pohodička mezi policisty, spousta zkazek o velkých vládcích a pomalé tempo může navodit pocit, že se tam čas zastavil. Ale je to pouze iluze. Moderní svět se v Istanbulu střetává se starobylým: kriminalistický tým v ochranných kombinézách hledá důkazy u paláce starého stovky let… Na místě byzantského sídla chtějí postavit obchodní komplex „v duchu různorodých kultur“ které městem prošly… A mezi podezřelými je jak elegantní ředitelka muzea Topkapi, tak i mladík-navrátilec z výcvikového tábora džihádistů v Afghánistánu…
Hra, kterou vrazi s policií hrají, může trochu připomínat Dana Browna a jeho styl „najdi skryté významy u mrtvoly,“ těla našich obětí totiž obvykle ukazují směrem, kde se najde další. Ale ve městě s historií sahající až k římské říši je památníků, paláců, sloupů a chrámů tolik, že je prostě nemožné předpovědět, u kterého se najde další mrtvola. A nesouvisí možná vraždy i s vládci, kteří dali v průběhu věků památky postavit? Celé je to tak po turecku komplikované, ale na druhou stranu dává možnost vyšetřovatelům i čtenářům objevit skryté historické souvislosti. Ale dovedou je i k vrahovi?
Musím přiznat, že jsem se nechala ukolébat ospalým tempem hektických sedmi dnů, v kterých probíhalo vyšetřování (ale i Akmanovy večeře s přáteli, vzpomínky na matku, historické vsuvky) že poslední část knihy byla pro mne šokem. Člověk by skoro podlehl dojmu, že to přece nemohl být nikdo z podezřelých, že se prostě oběti podřízli a naaranžovali sami, žádná další možnost už nezbyla… Opět jsem neuhodla. A přitom to tam muselo být, ta indicie, které jsem nevěnovala pozornost…
Nakladatelství Host nám poslední dobou nenápadně servíruje protiváhu k všem těm severským detektivkám – příběhy ze všech ostatních koutů světa dokazující, že i jinde píší dobré příběhy. Starou Barcelonu reprezentuje Zlá žena, z Chile pochází autor Případu Neruda a Itálii zastupuje soudce Carofiglio. A teď přichází i Turecko. Naprosto jedinečná země, z které k nám moc detektivek nezalétne. Maximálně tak Vášeň zabíjet od Barbary Nadel, a to už je hodně dávno. Přitom Ahmet Ümit je doma velmi populární autor a je snad i první žánrový, který byl přeložen do zahraničí, byť tehdy jen do sousedního Řecka. Ale díky londýnskému knižnímu veletrhu se v roce 2011 dočkal i anglického překladu, a to byl skvělý tah nejen po literární stránce, ale i turistické. Kniha se sice nedá použít jako cestovní příručka, má však silné přesvědčovací schopnosti pro návštěvu Istanbulu. Spolu s dobrou detektivkou a lekcemi z historie přibližuje i podmanivou atmosféru turecké metropole. Není tedy divu, že české vydání podpořilo i turecké Ministerstvo kultury a turismu…
Originál: Istanbul Hatirasi, 2010
Překlad: Tomáš Laně
Vydal: Host, 2014
569 stran
