Přečtěte si ukázku z tureckého krimirománu, o kterém Time Out Istambul napsal:
Císaři, kteří žili před staletími, zřídka pomáhají dnešním policistům řešit zločiny. […] Ümit obratně ozvláštňuje popisy detektivova horečného pátrání historickými intermezzy. Záhada, která tvoří jádro knihy, je vážně mistrovská.
„Člověk není zrovna
nejvěrnější bytost…“
Podle navštívenky bydlela oběť v Samatyi, na úpatí posledního ze sedmi pahorků Istanbulu. Samatyu jsem měl vždycky rád, i když ne tolik jako Balat, kde bydlím. Je to jedna ze starých čtvrtí, které dělají Istanbul tím, čím je. Svého času bydleli v této krásné části města spíš Arméni. Když si s Evženií někdy chceme zajít na anýzovku jinam než do Tatavly, chodíme tam. Evženie používá pro Samatyu řecký název Psammatia. Prý to znamená písčina. Mně se, když se řekne Samatya, vybaví domy z kamene a cihel, jejichž střechy voní sluncem a okna mořem, staré kostely, mešity, úzké uličky s malými vinárnami a tisícileté městské hradby, skrze něž příměstské vlaky neúnavně dopravují tisíce Istanbulanů. Ale Samatya je stejně jako Balat unavená, stará a opotřebovaná. Proto jsem si nepředstavoval, že by patrový dřevěný domek zavražděného byl kdovíjak krásný. Pod závěsem útlých fialových kvítků košatého jidášníku nad železnou brankou jsme vešli do malé zahrádky. Přivítal nás velký nachýlený fíkovník, který snad ještě pamatoval byzantské časy. V žáru stoupajícího slunce se šířila omamná, ostrá vůně. Doléhal sem nakřáplý křik hádavých racků a z postranní uličky dětský smích.
„Nádherný dům,“ polkl Ali a obdivně se na něj zadíval. „Je tu dokonce zahrada. Archeologové musí brát pěkné peníze.“
Zeyneb, která měla před Alim několik kroků náskok, už došla téměř ke dveřím domu. Přesto se otočila a neodpustila si uštěpačnou poznámku:
„Anebo ten člověk vykopal pořádný poklad.“
„Proto ho možná zabili. Třeba se nerozdělil s kamarády.“
Nebylo jasné, zda Ali mluví vážně, nebo žertuje.
„Tak to si musíme posvítit na jeho kolegy,“ odpověděla Zeyneb. Úsměv na její tváři však prozrazoval, že si dělá legraci. „Musíme prověřit jejich majetek.“
„To všechno musíme udělat, poklad nepoklad,“ poznamenal jsem.
Zeyneb se přestala usmívat. Ali odvrátil zrak od červených pelargonií a pohlédl na mě. Byl čas jednat vážně.
Právě jsem chtěl navrhnout, že půjdeme dovnitř, ale vtom mi zazvonil mobil. Když se na displeji objevilo jméno Evženie, zneklidněl jsem.
„Moment, přátelé,“ řekl jsem a poodstoupil stranou.
Jen co jsem došel pod košatý jidášník, stiskl jsem tlačítko hovoru.
„Ahoj Evženie…“
„Ahoj Nevzate…“
„Jak se máš?“
„Ale docela dobře…“
Ne, dobře se neměla. Nemohla, protože dnes měla poprvé přijít ke mně. Poprvé měla vstoupit do mého bytu, setkat se s mými přízraky, bolestmi, s mým žalem. Byla nervózní, protože jsem léta otálel, než jsem ji k sobě pozval. Já jsem přitom chodil k ní, do její vinárny, mezi její přátele, dokonce mezi komunitu istanbulských Řeků s naprostou samozřejmostí. Jakmile však přišla řada na mě, narazila vždycky trpělivá Evženie na citovou přehradu, na hořem uhnětený odstup. Časem si na to zvykla, nejenže to nikdy otevřeně neřekla, ani to nedala najevo. Pravděpodobně právě proto se jí ve tváři místo radosti zračilo znepokojení, když jsem ji k sobě pozval.
„Jsi si jistý?“ zeptala se. „Jsi si tím jistý, Nevzate?“
„Jsem,“ odpověděl jsem s mírně svraštěným obočím. „Samozřejmě. Copak bych tě zval, kdybych si nebyl jistý?“
Opravdu jsem si byl jistý? Vlastně jsem nevěděl, ale jistý jsem si být musel. Jak dlouho to takhle mohlo jít dál? Evženie byla má nejlepší přítelkyně, člověk, jemuž jsem v životě nejvíc důvěřoval, a především žena, kterou jsem miloval… A co Güzide s Aysun? Žena a dcera, které jsem ztratil? Ano, jejich podoba, stopy, věci, vůně, jejich hlasy, jež jsem v domě dosud slýchal… Opravdu, stále jsem žil vzpomínkami na ně, ale Güzide a Aysun jsou mrtvé. I když je nesmírně těžké se s tím smířit, i když se od nich stále nemohu odpoutat, je to skutečnost. Osud, prokletí, nešťastná náhoda, říkejme tomu, jak chceme, ten strašný výbuch mi vzal ženu a dceru. Život však jde dál. Člověk se chtě nechtě setkává s jinými lidmi, má je rád. Láska k jiným lidem nesmí oslabit vazbu na zemřelé. Věděl jsem, že když tomu přitakávám, obelhávám sám sebe. Život dává přednost živým. Podoba zemřelých, jejich hlasy, vůně, vzpomínky i stopy po nich se pomalu stírají. Je to bolestné, ale jinak to asi nejde. Člověk není zrovna nejvěrnější bytost. Důležité je na zemřelé úplně nezapomenout, vstřebat něco z jejich duše, přesvědčit sám sebe, že žijí dál ve vašem srdci. Říkám přesvědčit sám sebe, protože časem se vám otisk vašich blízkých ve vaší duši, jejich tváře, jejich živá podoba i otřesné události pomalu vytrácejí z paměti. To byla bolestná skutečnost, ať jsem se sebevíc snažil přesvědčovat o opaku. Už jsem se tomu nemohl dál bránit, dostal jsem se na rozcestí, podlehl jsem. Na tomto rozcestí na mě čekala Evženie. S její pomocí jsem se vzchopil, postavil se znovu na nohy a naučil se žít se svou bolestí. Existuje-li něco jako normální člověk, snažil jsem se jím stát. A abych Evženii vyjádřil svou vděčnost, učinil jsem to, co jsem měl udělat už dávno, pozval jsem ji k sobě domů. Po dlouhém váhání mé pozvání přijala, ale znepokojení ze sebe nesetřásla. Bála se, že si to mohu každou chvíli rozmyslet, že udělám něco, co ji raní.
Proto byl hlas na druhém konci napjatý, plný znepokojení. Bylo třeba ji uklidnit.
„Co to?“ vložil jsem do svého hlasu opravdovou výčitku. „Snad mi nechceš říct, že večer nepřijdeš?“
„Ale ne, Nevzatku, copak bych něco takového mohla udělat?“ odpověděla uvolněněji. „Ale když už k tobě jdu, mohla bych připravit některý z těch předkrmů, co máš rád…“
Mistrně jsem zahrál svou roli.
„V žádném případě, Evženie. Co jsme říkali, dneska večer nehneš ani prstem. Všechno připravím já…“
„Tak dobře,“ uklidnila se. Podařilo se mi ji přesvědčit, ale pochyboval jsem, zda jsem přesvědčil sám sebe. Evženie se napůl žertem zeptala: „Co teda naservíruješ?“
„Něco, cos v životě nejedla,“ pokračoval jsem sebevědomě. „Nedivil bych se, kdybys mě zaměstnala u sebe ve vinárně, až okusíš moje předkrmy.“
Zasmála se.
„Tohle říkám, i když jsem tvoje jídla neochutnala, Nevzatku. Přestaň se už konečně zabývat vrahy a zločinci.“ Její hlas zvážněl, přešel téměř do prosebného tónu. „Myslím to vážně. Proč neodejdeš do důchodu, nepřijdeš pracovat do Tatavly?“
Říkala to už nevím pokolikáté, i když věděla, že na to nikdy nepřistoupím. Nedal jsem na sobě nic znát.
„Žádné takové přetahování lidí. Chci odbory, pojištění. A hlavně pořádný plat. Mnohem větší než od státu…“
„Jsem pro,“ přistoupila na tuto hru. Možná ani nehrála. Možná byla stejně upřímná jako vždy. „Stačí, když se mnou budeš pracovat,“ řekla naprosto vážně.
„Ještě si to rozmyslím,“ zasmál jsem se, aby pochopila, že jenom žertujeme, „a ty si taky prověř schopnosti člověka, kterého chceš vzít do práce. Copak se kuchař najímá jen tak naslepo?“
Evženie se nesmála, vážný tón jejího hlasu se nezměnil.
„Pokud jde o tebe, nic vědět nepotřebuju.“
Ani já o tobě nepotřebuju nic vědět, Evženko, měl jsem říct, ale neřekl. Měl jsem jí říct něco hezkého, ale neudělal jsem to, můj pohled sklouzl na Zeyneb a Aliho, kteří na mě čekali.
A tak jsem se spokojil se slovy: „Děkuju. Jsem moc rád, žes přijala moje pozvání… Tak přijď večer včas, ano? Čekám tě v osm.“
„Budu tam.“
Její hlas nezněl ani trochu dotčeně. Byl měkký jako jarní vánek ovívající mé čelo, sebejistý jako hradby za našimi zády, chránící toto město po tisíce let. Když jsem odcházel, cítil jsem však v nitru jakousi hořkost.
„Co říkáte, šéfe,
bývalá milenka?“
Na rozdíl od prosluněné zahrady vládlo v domě přítmí. Na prahu na nás dýchl chlad vonící levandulí. Zavražděný Necdet Denizel se nejspíš zápach plísně, kterou způsobovala vlhkost v domech poblíž moře, snažil přebít vůní levandule. Když jsme procházeli tmavou předsíní, z protějších dveří, jimiž pronikalo denní světlo, se ozvalo:
„Dobrý den… Jsem král Byzas… Vítejte v mém paláci…“
Byl to podivný, tlumený hlas. Všichni tři jsme sáhli po zbraních. Dům měl být přece prázdný. Podle toho, co jsme zjistili, žil zavražděný sám, nejbližší příbuzné měl v Ankaře. Opatrně jsme postupovali tmavou předsíní. Když jsme se přiblížili k pootevřeným dveřím, hlas se ozval znovu:
„Dobrý den… Jsem král Byzas… Vítejte v mém paláci…“
Podívali jsme se na sebe. Pokynul jsem Alimu, aby vrazil do dveří, a Zeyneb, aby nás zezadu kryla. Ali rychle dveře rozrazil. Namířil jsem zbraň směrem, odkud hlas přicházel. Oslnilo mě světlo, nevšímal jsem si toho a vykřikl:
„Ani hnout, policie!“
Hlas se ozval znovu a bez jakékoliv známky leknutí opakoval stále stejná slova:
„Dobrý den… Jsem král Byzas… Vítejte v mém paláci…“
Sotva jsem přivykl světlu, rozesmál jsem se — na místě, kam jsem mířil revolverem, poskakoval ve velké kleci šedivý papoušek s červeným ocasem a opakoval svůj refrén:
„Dobrý den… Jsem král Byzas… Vítejte v mém paláci…“
Ali a Zeyneb, kteří mě následovali, se rozesmáli na celé kolo. Oddechli jsme si.
„Tak tohle je ten náš slavný král,“ ulevil si Ali. „Konečně se dozvíme všechno, co se stalo před několika tisíci lety.“
„Jen se ho zeptej na tu věc s hvězdou a půlměsícem,“ rýpla si Zeyneb do kolegy a zasunula zbraň do pouzdra. „Byl jsi přece zvědavý, proč staří Řekové používali tento symbol.“
„Napadlo mě něco lepšího,“ odpověděl Ali a přistoupil v uctivém předklonu ke kleci, jako by stál před skutečným vládcem. „Všemocný králi, mohl byste nám laskavě říct, kdo zabil Necdeta Denizela?“
Král Byzas udělal v kleci několik krůčků, ale místo odpovědi dal přednost opakování otázky:
„Kdo zabil Necdeta Denizela? Kdo zabil Necdeta Denizela?“
Zatímco se Zeyneb chechtala, udělal Ali něco prospěšnějšího. Vzal krmítko stojící před klecí a naplnil ho zrním z pytlíku položeného vedle.
„Nevíme, výsosti. Doufali jsme, že nám to řeknete vy.“
Když Byzas viděl, že mu úplně neznámý člověk nasypal do krmítka zrní, vzrušeně zatřepotal křídly.
„Doufali jsme, že nám to řeknete vy… Doufali jsme, že nám to řeknete vy.“
Zeyneb pobaveně sledovala Aliho konverzaci s ptákem.
„Dát papouškovi jméno Byzas, to může napadnout jen archeologa,“ poznamenala.
„Jenže,“ pokračoval vtipálek Ali v žertování, „král Byzas nám neráčí pomoci.“
Papoušek, který už se začal krmit, najednou přestal a snad na znamení díků opakoval:
„Neráčí pomoci.“
„Je to tak, šéfe,“ otočil se Ali ke mně, když pochopil, že pták nám k ničemu nebude. „Obávám se, že si budeme muset pomoct sami.“
Začali jsme tedy prozkoumávat obývací pokoj. Hnědá křesla, pohodlnou pohovku, televizor s velkou obrazovkou, černou hudební soupravu, kompaktní disky, nízké dřevěné skřínky u protější zdi. Mě zaujaly rytiny na stěně. Bylo jich sedm. Nejdřív jsem si prohlédl ty u dveří. Na první z nich byl zobrazen ceremoniál vzdávání úcty sultánovi před palácem. Sultán ve svém majestátu seděl na trůně. Před ním byli seřazeni státní úředníci v podivných oděvech, příslušníci palácové honorace a janičáři. Na další byl Çemberlitaş, známý sloup s obručemi. Před ním seděli, postávali nebo se v poklidu procházeli lidé… Vlevo, na stěně s oknem zakrytým vybledlými modrými závěsy, visela rytina nejvýznamnějšího chrámu nejen tohoto města, ale snad i celé zeměkoule — Ayasofye, původně kostela, později mešity a nakonec muzea. Chrámu sloužícího jako svatyně věřícím dvou náboženství. Na jeho dvoře se rýsovaly siluety postav neznámo jaké rasy, kmene či náboženství. Vedlejší rytina zobrazovala jinou velkolepou svatyni, symbol dobytí města, mešitu sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Umělec ji stejně jako Ayasofyu zobrazil zvenčí. Na nádvoří mešity se mí krajané z doby před několika stoletími právě chystali k bohoslužbě, prováděli rituální očistu a rozmlouvali… Rytina na protější stěně nezobrazovala chrám, ale impozantní panovnické sídlo, palác Topkapı. Palác se svými věžemi, kupolemi a komíny připomínal tajemnou galéru plující po pohádkovém moři. Rytina vlevo od paláce znázorňovala mistrovské dílo stavitele Sinana, Süleymanovu mešitu. Její čtyři minarety se v hluboké víře vzpínaly k nebi jako paže zoufalého člověka. Další rytina byla u dveří do vedlejší místnosti… Zobrazovala Yedikule, pevnost sedmi věží v jihozápadní části městských hradeb. U brány pevnosti pod mohutnými hradbami nesl nějaký člověk v nůši na zádech zeleninu, kterou sklidil na zahradě. Za ním kráčeli dva chlapci s nahými lýtky. Nebylo jasné, zda patřili k člověku s nůší, nebo to byly děti ulice…
„Necdet Denizel byl soudní znalec, šéfe…“
Ali stál u skřínky pod rytinou paláce Topkapı a v ruce držel složku v modrých deskách.
„Podívejte se, tady jsou různé posudky. Na všech je jeho podpis,“ podával mi složku.
Nahlédl jsem do ní. Měl pravdu, zavražděný musel být členem řady znaleckých komisí.
„Musel to být žádaný znalec,“ podotkl jsem. „Všude se tu o něm píše.“
„Tímhle posudkem zastavili výstavbu hotelu…“
Chtěl jsem se podívat do papírů, které mi ukazoval, ale zabránil mi v tom Zeynebin hlas.
„Šéfe, šéfe…“
Volala na mě odjinud. Kdy ta holka odešla z místnosti?
„Pojďte sem, prosím.“
Její hlas nebyl rozčilený ani vzrušený, ale nevolala by mě, kdyby nepřišla na něco důležitého.
Byla v koupelně. Na špičce kapesního nožíku mi ukázala zahnědlý úlomek omítky.
„Oběť možná zabili tady.“ S Alim jsme pohlédli na úlomek. „Podívejte se,“ pokračovala Zeyneb, „nahoře jsou spáry mezi dlaždičkami bílé nebo béžové, ale dole hnědé, až do červena.“
„Třeba si ten člověk pral zablácené kalhoty,“ řekl Ali. „Nebo si barvil košili na červeno. Nebo co já vím?“
Znělo to logicky, ale Zeyneb ukázala na čisticí prostředek na podlahy.
„Podlahu koupelny umyli tekutým čistidlem. Cítíte, voní levandulí.“
Shýbl jsem se k nádobě s čisticím prostředkem, skutečně na ní bylo napsáno S vůní levandule. Zeyneb má asi pravdu, pomyslel jsem si. Vtom se však ozval náš koumák Ali.
„To nic nedokazuje.“
Ach jo, ti dva už se zase začínají hašteřit! Zeyneb v tom naštěstí nepokračovala.
„Jasně, Alíčku, stačí provést analýzu v laboratoři,“ odpověděla klidně.
To, co říkala, znělo rozumně, navíc si byla jistá správností své hypotézy. Kéž by tomu tak bylo. Určili bychom tak místo činu, což by nám značně pomohlo k dopadení vrahů.
„Kdy se to potvrdí, Zeyneb?“
„Myslím, že brzy, šéfe.“
„Tak seber pár vzorků ze spár a my se porozhlédneme po domě.“
Když jsem odcházel, všiml jsem si, že dveře protější místnosti jsou pootevřené. Z koupelny pronikalo dovnitř světlo a dopadalo na plakát na stěně. Zamířil jsem k němu, Ali mě následoval. Rozsvítil jsem a uviděl před sebou modré oči Mustafy Kemala. Jeho nedůtklivý výraz pod černou beranicí jako by říkal, že s archeologovou smrtí nemá nic společného.
„Ten člověk obdivoval Atatürka,“ hlesl zklamaně Ali. „Tak to je potom hloupost, že by mu byl obětován.“
I když se mi tato možnost od počátku moc nezamlouvala, cítil jsem potřebu upozornit na mezeru v jeho hypotéze.
„Proč by to měla být hloupost, Ali? Ten člověk mohl být obětován právě proto, že měl rád Atatürka.“
Ali neprotestoval, byl dokonce spokojený, že jsem jeho teorii vzal vážně. Ale jak jsem vždy říkal, předčasné závěry bývají chybné. Přejel jsem pohledem místnost. Necdet ji zřejmě používal jako pracovnu. Na stole stál počítač, na protější stěně byla připevněná knihovna… Přešel jsem za stůl a otevřel horní zásuvku. Ali přehraboval knihy v knihovně. V zásuvce byly podobné složky jako v obývacím pokoji. Památkové zóny, záležitosti spojené s historickými objekty. Když jsem vytáhl druhou zásuvku, upoutal mě rámeček s fotografií obrácený zadní stranou vzhůru. Otočil jsem ho. Na snímku se usmívala žena. Měla krátké kaštanové vlasy, vystouplé lícní kosti, z mírně sešikmených očí oříškové barvy jí vyzařovala energičnost. Určit její věk bylo obtížné, mohlo jí být mezi třiceti a čtyřiceti, v každém případě to byla přitažlivá žena. Důležitější bylo, že mi připadala nějak povědomá.
„Krásná žena,“ poznamenal zálibně Ali. Jelikož v knihovně nenašel nic užitečného, přistoupil ke mně a podíval se mi přes rameno na fotografii, kterou jsem držel v ruce. „Co říkáte, šéfe, bývalá milenka?“
„Nevím, uvidíme.“
Vysunul jsem fotografii z rámečku a podíval se na rub. Datum tam nebylo, ale protože papír nebyl zažloutlý a barvy dosud jasné, nemohla být příliš stará.
„Prohlédneme tyhle zásuvky, jestli tam nejsou další.“
Byly, v nejspodnější zásuvce ležely tucty fotografií té krásné ženy s oříškovýma očima po boku zavražděného. Jedna z nich bez jakékoliv pochybnosti svědčila o vztahu naší dvojice — vybledlá svatební fotografie. Necdet Denizel měl na sobě černý smoking, ta krásná žena vypadala v bílých svatebních šatech jako plovoucí labuť. Oba byli nejméně o deset let mladší, tváře jim zářily štěstím.
„V průkazu totožnosti zavražděného není nic o tom, že by byl ženatý,“ připomněl můj pomocník důležitou podrobnost. „Myslíte, že se rozvedli?“
Nejspíš tomu tak bylo, ale zavražděný na bývalou manželku zjevně nezapomněl. „Podívejte se, šéfe,“ poznamenal můj zvědavý pomocník, když se ode mě nedočkal odpovědi. „Tohle bude oddací list,“ ukázal na doklad ležící vedle fotografie.
Měl pravdu, byl to oddací list. Zvedl jsem ho, pod fotografiemi obou manželů stálo vedle jejich jmen, data svatby a podpisu příslušného úředníka i dívčí jméno nevěsty.
„Leyla Barkınová… Jako bych to jméno už někde slyšel.“
Asi bych si měl vzpomenout, protože Ali opakoval:
„Leyla Barkınová, mně je to taky povědomé. Není to spisovatelka?“
„Kdo? Kdo je spisovatelka?“
U dveří stála Zeyneb s důkazním sáčkem a dívala se na nás.
Můj pomocník ukázal na zarámovanou fotografii.
„Tahle žena byla manželka zavražděného… Jmenuje se Leyla Barkınová.“
Zeyneb přistoupila blíž, zvědavě se zadívala na fotografii a pak pohlédla na mě:
„Není to spisovatelka, šéfe, ale ředitelka. Ředitelka muzea Topkapı. Určitě si ji pamatujete, seznámili jsme se s ní před dvěma lety při vyšetřování té podezřelé smrti hlídače z muzea.“
ANOTACE:
U nohou Atatürkovy sochy v Istanbulu je objeven zavražděný muž.
Oběť má podříznuté hrdlo, tělo je naaranžované do tvaru šipky a v ruce má starověkou minci.
Když se vrchní komisař Nevzat Akman a jeho kolegové pustí do vyšetřování, netuší, že budou muset pátrat nejen v ulicích svého města, ale i v jeho dějinách. Brzy totiž zjistí, že mají co do činění se sériovým vrahem, který věří, že má historické poslání. Pachatel zanechává těla a indicie odkazující až do starověku na místech, jež připomínají významné panovníky Istanbulu. Komisař Akman nesmí promarnit ani
vteřinu, on i jeho tým se horečně snaží proniknout do nebezpečného prostředí developerských firem a zákulisních praktik územního plánování. Jedno je totiž jisté, pokud se jim nepodaří vrahův vzkaz rozluštit, zemře další člověk.
Kriminální thriller Ahmeta Ümita si nás získá starostlivým a neuvěřitelně poctivým hrdinou potýkajícím se nejen se svou minulostí, ale i s budoucností svého milovaného města, které se mění příliš rychle. Čtenáře pohltí vyšetřování plné zvratů, tajemných postav a temných prostředí a zároveň podnikne velkolepou cestu do historie jednoho z nejuhrančivějších měst světa.
Vydává HOST, přeložil Tomáš Laně, 576 str., vázaná, ISBN 978-80-7491-033-3, 349 Kč
