Chladnokrevná msta (Douglas Preston, Lincoln Child)

Kdo napjatě čeká, kam se bude ubírat vyšetřování smrti manželky agenta Pendergasta, ať zbystří. Napínavé pokračování přinese řadu odpovědí, ale i nové rozčilující otázky, tak jak je u autorů zvykem…

Poté, co zvláštní agent Pendergast zjistil, že tragická smrt jeho ženy, pro kterou už přes deset let truchlí, nebyla nehodou, nejsou si viníci jisti životem. Protože až najde všechny ty, kdo za Heleninu smrt mohli, nebude mít slitování. Svým vyšetřováním však vyhnal ze skrýše velmi nebezpečného protivníka, jak mohl sám zjistit v minulém románu – agentův přítel poručík D´Agosta byl vážně postřelen a kapitán Haywardová od jisté doby nemá ráda krokodýly…
Od událostí z Horečnatého snu však uběhlo už šest měsíců a Pendergast pokračuje v pátrání na vlastní pěst. Tentokrát má opravdu silnou osobní motivaci, a to díky překvapivému odhalení, které se však nesluší prozrazovat předem (pokud jste si to ovšem jako já idiotsky nepřečetli na zahraničních webech, kde chybělo upozornění na spoiler.)
Agent se zakousne do velmi nejistého pátrání s takovou urputností, až se lidé v jeho blízkosti začnou obávat, že „vzhledem k rodinné anamnéze…“ – no zkrátka že už mu asi taky přeskočilo, tak jako mnoha dalším drahým příbuzným. Vskutku, zdrženlivost a lehký odstup jdou stranou, což je mu velmi nepodobné.
Úhlavní nepřítel z Horečnatého snu připraví Pendergastovi pořádně horké chvíle, ale ne takové, jaké zas na něj čekají od umanutého agenta. Jejich hra na kočku a myš se táhne celým románem (obzvlášť úvodní souboj na skotských vřesovištích byla lahůdka), ale pomalu vysvítá, že proradný švagr je jen malá ryba v porovnání s organizací, stojící v pozadí…
Najde se tu spousta odkazů na předchozí díly série – nebo to tak aspoň připadá těm, kdo je znají. Na scénu se vrací Corrie Swansonová, svérázná Pendergastova „asistentka“ v případu Zátiší s vránami, kterou nyní agent podporuje na studiích. Také agentova smrt a nejistota, jestli je fingovaná nebo ne, silně připomíná situaci z Tance smrti (kdy D´Agosta dokonce dostal psaní ve stylu: „Pokud čtete tento dopis, znamená to, že jsem mrtvý.“) Ale nebyl by to Pendergast s nadpozemskými schopnostmi, aby nevybruslil z jakékoli šlamastyky. (Obyčejný smrtelník by byl na Pravdě Boží už dávno.)
Ale to je přesně to, co čtenáři Prestona a Childa chtějí a milují – neprůstřelné hrdiny, divoké zápletky, expresní tempo a situace balancující na hraně klišé. (V Knize mrtvých skončil padouch svůj bídný život pádem do sopky. Jak jinak.) Ale nikdo si nestěžuje. Vždyť už prvním dílem autoři jasně dali najevo, že jejich realita je trošičku jinde (viz Relikvie – antropolog proměněný požitím jakési kytky v obludu, požírající návštěvníky muzea…) S tímhle přístupem je v této sérii možné prakticky cokoli. Hezky vědecky zabaleno, aby to vypadalo opravdové. Falešní zombie, tibetský démon, vraždící tetička…
K tomu perfektně stylisticky vybroušeno (navzdory tisícům kilometrů, které od sebe oba autory dělí), s nádhernou gradací napětí, která nutí lapené čtenáře číst hluboko do noci a tetelit se blahem na konci kapitol. Já se taky chytila…
K Chladnokrevné mstě je nutno dodat, že je prostředním dílem volné trilogie – souvislosti z Horečnatého snu jsou dosti podstatné – a závěr zůstává viset v neurčitu (a zrovna po takové scéně! Vůbec netuším, jak vydržím nevědět, co bude dál…) Definitivní tečka za Helen Esterházyovou Pendergastovou vyšla v Americe 11. prosince 2012 a nese dramatický název Two Graves – Dva hroby. Vzhledem k tomu, že autoři už dokázali zamordovat Smithbacka (postavu, kterou měli sami dost rádi), je poněkud znepokojující otázka, čí ty hroby budou…
P.S.: Na facebookovských stránkách autorů mohou fanoušci hlasovat, koho by nejraději viděli jako představitele zvláštního agenta v případném filmovém zpracování. Z nějakého nejasného důvodu zatím vede Paul Bettany. Nechápu.