Vilém Křížek: Příprava na psaní byla v lecčem podobná detektivní práci

Přinášíme Vám rozhovor s čerstvým držitelem Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku 2017. Získal jej s titulem Smrt má vůni inkoustu, který se odehrává v roce 1912 a jeho hlavní hrdina – soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler – má poněkud nezvyklé schopnosti.

Hned Vaše první kniha vyhrála Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku. K tomuto úspěchu Vám samozřejmě za naši redakci gratuluji. Při takto nasazené laťce se zákonitě nabízí otázka, zdali to nebude při Vaší další práci poněkud stresující…

Děkuji. Cena mě upřímně překvapila a samozřejmě moc potěšila. Laťku pro druhý příběh Eliáše Sattlera samozřejmě nasazuje vysoko, ale při psaní o tom naštěstí nepřemýšlím, na to jsem příliš ponořený do příběhu. V případě rozepsaného druhého svazku to znamená i nahlížení do libret a soupisů repertoáru a poslech opery při psaní – mohu snad prozradit, že děj se bude točit převážně kolem Nového německého divadla.

Vilém Křížek Smrt má vůni inkoustu

Eliáš Sattler bývá srovnáván se Sherlockem Holmesem a Vy sám na něj v knize odkazujete několika odkazy. I Adam Křížek je takový Eliášův „Watson“. Byl to úmysl hned od počátku nebo to tak vyplynulo až během psaní knihy?

Většina klasických detektivů má toho či onoho „watsona“, ať už se jmenuje Dr. John Watson, kapitán Arthur Hastings, slečna Dorothy Williamsová – nebo v tomto případě Adam Křížek. Úmyslně jsem ho tak stylizoval, ale vyhýbal jsem se sklouznutí do pouhého stereotypu, nebo dokonce karikatury. To by se jednak nehodilo do příběhu, jednak bych nechtěl dědečka vykreslit tímto způsobem. V mnoha ohledech je schopnější než Sattler: praktičtější, přímočařejší, zcela jistě užitečnější ve fyzickém zápasu, byť na to zatím nedošlo. Není génius ani výjimečně čichově nadaný, univerzitní studia nedokončil (což je podle skutečnosti a v tomto bodě jsem se koneckonců mohl inspirovat i vlastní životní zkušeností), ale rozum ani bystrost mu nechybí.

Vím, že Vás zajímají dějiny a období konce Rakouska-Uherska. Psaní historické detektivky však jistě vyžaduje spoustu času při zkoumání historických pramenů. Kolik času to zabralo (kromě pátrání v archivech po Vaší rodinné historii) při přípravě knihy Vám?

Hledání a načítání zdrojů bylo delší než samotné psaní a samozřejmě pokračovalo ještě v průběhu psaní knihy. Díky amatérskému zájmu o tu dobu jsem ale věděl, kde začít, a pátrání mě bavilo. Příprava na psaní byla v lecčem podobná detektivní práci – ale naštěstí bez větších nebezpečí než bolesti zad z hrbení se u knih nebo počítače. Bez okolků přiznávám, že osobně na práci vyšetřovatele stavěný nejsem, umím o ní jen psát.

Pomohla Vám při tom Vaše práce překladatele z němčiny? Měl jste tím pádem širší možnosti v podobě přístupu dejme tomu k německy psaným dokumentům, novinám či listům z té doby?

Ano, určitě pomohla. Nejde ani tak o přístup, ale porozumění. Dnes pro mnoho zdrojů nemusíte osobně do archivu nebo knihovny, ale snadno je najdete i online – například Rakouská národní knihovna má veřejně přístupnou úctyhodnou databázi tisku od 16. po 20. století, která obsahuje například i Prager Tagblatt. To pro mě bylo neocenitelné.

Vaše hlavní postava je obdařena neobvyklou schopností rozeznat i velmi jemné pachy. Musel jste se i v tomto směru nějak více připravovat?

Rozhodně ano. Vůbec si představit Sattlerovo vnímání světa pro mě zpočátku bylo obtížné. Bohužel jsem neměl moc z čeho vycházet, jelikož Sattlerovy „čichové deníky“ se nedochovaly a o všem vím jen z dědečkova vyprávění. Velkou oporou mi v tomto ohledu byl reálný výzkum lidského čichu, zejména ve skupině etologie člověka pod vedením docenta Havlíčka na Přírodovědecké fakultě UK. Velmi mi pomohl si představit, v čem všem hraje v lidském chování čich roli, i když si to často sami neuvědomujeme. Veškeré případné nepřesnosti samozřejmě padají na mou hlavu. V popisu a rozlišení různých pachů a vůní mi pak velice pomohl parfumérský průmysl a jeho historie.

Eliáš Sattler je trochu zvláštní člověk, se kterým je poněkud těžké vyjít. Leckoho by mohlo jeho chování odradit. Už jsem několikrát slyšel, že geniální lidé musí být tak trochu v běžném životě nepoužitelní, dokonce se jim toleruje i jistá míra arogance. Souhlasíte s tím?

Nevím, jestli géniové musí být nepoužitelní v běžném životě. Sám sice žádným géniem nejsem, ale pár jich znám a větší část z nich se podobnému stereotypu vymyká. Je to individuální, tak jako mnoho jiných věcí. Příčinou Sattlerových osobních zvláštností včetně chvílemi poněkud arogantního vystupování je také jeho výjimečný čich, vlastnost, se kterou si může na světě připadat zcela sám a která ho nevyhnutelně od ostatních lidí vyčleňuje.

Při psaní románu jste se tedy nechal inspirovat vyprávěním svého dědečka – v knize Adama Křížka. Čtenáře by tedy jistě zajímalo, nakolik je Eliáš Sattler, se kterým se dědeček setkal, autentický…

Sám bych to rád věděl – jeho jsem ale nepotkal, a už ani potkat nemohl. Snažil jsem se držet dědečkova vyprávění i toho mála, co jsem dohledal, ale jednak jsou mezery značné, jednak je třeba se řídit i tím, o co si říká příběh. Věk, vzdělání, povolání vyšetřovatele, čichové nadání – toho jsem se držel, byť jak už jsem zmiňoval, u šíře Sattlerových schopností jsem musel fabulovat na základě jiných zdrojů. Vzhled, povaha, osobní zvláštnosti, vztah se zbytkem rodiny – tam šlo o střípky z vyprávění a vlastní fantazii.

Kolik je vlastně Sattlerovi let? V knize jeho klientka Adela Richterová soudí, že mu může být klidně dvacet nebo také čtyřicet…

Narodil se v roce 1883, tedy bez pár měsíců třicet let.

Doba Rakouska-Uherska, ve které se příběh odehrává, dodnes připadá řadě lidí idylická. Ve Vašem románu lze však postřehnout napětí mimo jiné z tehdejší politické situace a z česko-německých vztahů. Jak se na tuto dobu díváte Vy sám?

Idylická ta doba zcela jistě nebyla, pokud za idylu nepovažujeme časté násilné střety v ulicích měst (zapříčiněné národnostními a politickými spory), výrazně vyšší zločinnost než dnes… Obraz idyly ale vytváří závěr „dlouhého“ devatenáctého století, obrovský rozvoj umění i vědy, optimismus přítomný v dílech mnoha dobových autorů. A tak si většinou představíme právě tuto idylickou složku a ne nuzné dělnické ubytovny, venkovskou služebnou topící své novorozeně nebo buršácké radikály pochodující po Příkopech a těšící se na jakoukoli záminku zbít nějaké Čechy. Zároveň je to doba plná osobností, jež bychom dnes nazvali kosmopolitními nebo multikulturními. Divadelní ředitel (a bývalý právník a novinář) Heinrich Teweles byl sice nedílnou součástí německé Prahy, ale měl blízko i k českým umělcům, uměl slušně česky a etnickým původem patřil i do specifické Prahy židovské. Jeho předchůdce Angelo Neumann dělal divadlo po celé Evropě a měl velmi mezinárodní kulturní rozhled – nějaké česko-německé spory ho prakticky nezajímaly. Německý pražský spisovatel Paul Leppin byl dobrým přítelem mnoha českých symbolistů včetně Jiřího Karáska ze Lvovic a mimo jiné i překládal mezi češtinou a němčinou. A ostatně sám Eliáš Sattler se vymezoval proti národnostním třenicím – proč by nemohl být současně Čech a Němec, proč by na tom záleželo? Zdá se ovšem, že i když šlo o výrazné osobnosti, byla jich bohužel menšina.

Předpokládám, že kdybyste mohl cestovat v čase, přemístil byste se na počátek dvacátého století. Nebo by Vás lákala ještě jiná doba?

Samozřejmě bych se rád podíval do období sklonku Rakouska-Uherska a potkal všechny úžasné osobnosti, které znám z pramenů a vyprávění. Rád bych také procestoval jiné kouty světa v té době. Kdybych ale mohl bezpečně nahlédnout i do jiných dob, rozhodně bych to udělal – takové renesanční Benátky nebo Neapol by musely být úžasné. Jsem ovšem rád, že žiji v současné době vyspělé lékařské péče, rovnosti před zákonem, všeobecně dostupného vzdělání a dalších vymožeností – přinejmenším u nás a časem snad po celém světě.

Vaše prvotina se může na Databázi knih pyšnit velmi slušným čtenářským hodnocením 88 %. S příběhy poněkud netradičního soukromého detektiva máte v úmyslu pokračovat. Bude se tedy Eliáš Sattler ucházet i o Cenu Jiřího Marka v příštím roce?

Doufám, že ano. Momentálně pracuji na dokončení druhého dílu, v němž se Eliáš Sattler zaplete do světa divadla a opery. Nové německé divadlo (dnešní Státní opera) se mihlo už ve Smrt má vůni inkoustu, ale tentokrát již zmíněný ředitel Heinrich Teweles žádá Sattlera o pomoc při diskrétním vyšetření několika incidentů v divadle. Mrzí mě jen to, že během psaní neexistuje možnost se do divadla podívat a třeba i nahlédnout do zákulisí. Budova je už několikátým rokem v rekonstrukci.

A na závěr trochu „pikantní“ otázka – měl jsem pocit, že to (přes Sattlerovu výstřednost) mezi detektivem a Adelou Richterovou přece jen trochu jiskřilo. Setkáme se s ní ještě?

Mohu prozradit, že ano – ale hned ve druhé knize to ještě nebude. Tam se ovšem objeví celá řada hereček a pěvkyň – společnost, v níž se Eliáš Sattler cítí poněkud nesvůj, ale s níž si kvůli případu bude muset nějak poradit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA