Martin Štefko: Mrtvé ženy vás semelou. Hank Giorgio není vyšetřovatel, na kterého jen tak zapomenete

Sériový vrah, nekompromisní vyšetřovatel a případy plné zvratů. Pokud máte rádi knihy Chrise Cartera, Roberta Bryndzy nebo Jefferyho Deavera, tento thriller by vám rozhodně neměl uniknout. Přečtěte si rozhovor s Martinem Štefkem a nahlédněte do zákulisí vzniku knihy i postavy Hanka Giorgia.

Obálka, pevná vazba i celkové zpracování dělají z této knihy výjimečný kousek. Jak vznikala její finální podoba a co jste chtěl, aby z ní čtenář cítil ještě před prvním otevřením?

Finální obálka se rodila poměrně těžko. Bylo několik verzí, které jsem hned zavrhl, ale nakonec se Arbemu (Jiří ARBE Miňovský, pozn. red.), jenž je jejím autorem, podařilo přijít s takovou, která mě nadchla. Zabrnkal na tu správnou strunu – jako milovník filmu Kill Bill jsem prostě žlutou obálku musel mít. Cítil jsem z ní přesně to, co jsem potřeboval. Má vystihovat příběh, který je temný, krvavý, ale přitom je jasné, že jde pořád o kriminálku. No a k tomu ještě ořízka, která má vše trochu odlehčit, protože když se začtete… Je to trochu ostřejší.

Která scéna z Mrtvých žen se vám psala nejlépe a proč právě ona?

Bude to znít asi divně, ale ta nejdrsnější, jaká v knize je. Je to závěr třetího příběhu. Ta scéna se prostě psala sama, já jen pohyboval prsty po klávesnici. Ocitl jsem se ve stavu, který mám moc rád – psaní mě ovládne a já jen zírám, co se nakonec objeví na stránce. Tady jsem věděl, že je to hodně na hraně, ale scéna nakonec zůstala tak, jak jsem ji napsal na první dobrou.

Co je při psaní thrilleru nejtěžší? Vymyslet zápletku, postavu pachatele, nebo udržet napětí až do konce?

Asi bych řekl udržet napětí. Stále mít čtenáři co nabídnout, nedovolit mu knihu odložit, protože se chce dočíst, co následuje na další a další stránce. Těší mě, když si pak přečtu komentář, kde je vyzdviženo právě to, že čtenář nemohl knihu odložit. Přesně v to doufám. I já bych příběh nejraději psal v kuse, což bohužel nejde.

Máte rád detektivky a thrillery i jako čtenář? Je nějaká kniha nebo autor, kteří vás při psaní Hanka Giorgia ovlivnili?

Popravdě toto není druh literatury, na který se nějak víc zaměřuji. Mám asi raději thriller ve filmu, případně v televizi, a domnívám se, že to mě ovlivnilo víc. Celkově si o své tvorbě myslím, že je spíš takovým zachycením filmu v prozaické podobě. V Hankovi bude něco z Dextera, ale také ze Sherlocka Holmese, bude tam něco z CSI, ale těch vlivů by se dalo najít víc. V literární rovině přímý vliv nevidím. Jde mi hlavně o to, aby mě to bavilo. Rád si také hraji s formou, což je v případě Mrtvých žen vidět třeba v tom, že se jedná vlastně o román rozdělený do čtyř příběhů, kdy čtvrtý začíná už v průběhu třetího.

Je v Mrtvých ženách nějaký detail, kterého si většina čtenářů nevšimne, ale vy z něj máte dodnes radost?

Třeba popis Kapverd, ten je založený na mé osobní zkušenosti. Vlastně to není až tak důležité pro děj, ale je to věrohodné. A mám strašně rád, jak mluví Larisa. Ona je vulgární, někdy až příliš kritická, ale za mě je to rys, který jí sedí a který ji dovedl až tam, kde je – na vysokém postu mezi vyšetřovateli. Přizpůsobila se prostředí a uspěla mezi muži. Musela být drsnější než oni. Bohužel ne každý čtenář v tomhle se mnou souzní.

Je nějaká scéna, kterou jste několikrát přepisoval, protože jste s ní dlouho nebyl spokojený?

Tohle se mi nestává. Pokud nejsem spokojený s tím, kam příběh směřuje, zaseknu se a nepíšu. Musím o tom přemýšlet, převaluji to v hlavě a ono to časem naskočí. Potom tu scénu napíšu. Chce to odstup, pak už to jde samo. Takže ve chvíli, kdy mám dopsanou první verzi, už je to spíš jen o ladění toho, co jsem napsal, než o přepisování.

Kdybyste mohl být na jeden den čtenářem, který Mrtvé ženy otevírá úplně poprvé, na kterou scénu byste se těšil nejvíc?

Na finále třetího příběhu. To je přesně ten konec, který vám strašně moc řekne o hlavní postavě, semele vás, rozžvýká a vy se už na příběh nebudete moct dívat stejnýma očima.

Až čtenář Mrtvých žen dočte poslední stránku, co by podle vás měl cítit?

Rozčarování z toho, co se stalo, a zároveň touhu přečíst si další příběh s Hankem Giorgiem v hlavní roli. A vždycky jsem rád, když čtenář přemýšlí i o postavách, o tom, proč se chovají tak, jak se chovají, proč dělají to, co dělají. Myslím si, že v Mrtvých ženách je docela dost zajímavých postav.

Kdybyste měl Mrtvé ženy popsat třemi slovy, jaká by to byla?

Napínavé, brutální, neodkládejte.