Slzy ostrý jako břitva (S. A. Cosby)
Zabili jim syny, ale měli tu smůlu, že jejich otcové nejsou žádná „ořezávátka“. Vydávají se po stopách vrahů a nevadí jim nechávat za sebou mrtvoly. Oceňovaný román černošského autora.
Americký autor Shawn A. Cosby snil o kariéře učitele angličtiny a začal kvůli tomu studovat angličtinu na univerzitě. Tu ale nedokončil, jelikož se musel postarat o těžce nemocnou matku. Následně vystřídal řadu zaměstnání, ale na literaturu nezanevřel. Později začal psát povídky a dostával za ně ceny. Pak přišel rok 2019 a s ním první samostatný román My Darkest Prayer a po něm zásadní Asfaltová pustina. První autorův titul vydaný velkým nakladatelstvím získal řadu ocenění a nominací. Následovala třetí kniha Slzy ostrý jako břitva, která je podle mnohých kritiků ještě lepší než „Pustina“. Pojďme se tedy podívat, zdali je to pravda a pokud ano, tak proč.
Román vypráví příběh dvou stárnoucích otců, které spojilo to, že jim oběma zabili syny, kteří byli manželé a společně se starali o malou dcerku, kterou jim porodila náhradní matka. Policie s vyšetřováním podle všeho uvízla na mrtvém bodě. Jenže otcové obětí mají za to, že se do pátrání po vrazích rasově smíšeného, a navíc ještě homosexuálního páru ani příliš nehnala. Rozhodnou se proto vypátrat vrahy na vlastní pěst.
Nejsou to ovšem žádní „amatéři“. Hřmotný černoch Ike sice vystupuje jako majitel obchodu se zahradnickými potřebami, ale má za sebou bohatou kriminální minulost a členství ve vězeňském gangu, kde dokonce získal výmluvnou přezdívku „Rachot“. S manželkou se však snaží „sekat dobrotu“ a společně vychovávají osiřelou vnučku. Také druhý z otců, volnomyšlenkářský běloch Buddy Lee, má za sebou několik zatčení a odsouzení. Žije sice v ošuntělém přívěsu v karavanovém parku, ale snaží se ze života ještě vymáčknout, co se dá. Právě on Ikea přesvědčí, aby spravedlnost pro své syny zjednali sami. Ženou je především výčitky, že ani jeden z nich za života nedokázal svému potomkovi odpustit odlišnou sexuální orientaci.
Příběh o homofobii a rasismu a koexistenci těchto problémů v černošské komunitě (ale nejen v ní) byl inspirován autorovým afroamerickým přítelem, který pár let před napsáním tohoto románu odešel od rodiny, přičemž autora inspirovaly jeho následné negativní zkušenosti. Obě hlavní postavy sice nemají reálné předobrazy, nýbrž jsou směsicí více lidí, které autor zná. Příběh pak vypráví především z jejich perspektivy, s občasnými odskoky k jiným postavám, jež mají v příběhu nějakou významnější roli.
Pokud patříte k těm, které výše popsané téma odrazuje s tím, že se o něm mluví příliš a všude, pak je zbytečné se bát. Autor samozřejmě dává jasně najevo svůj postoj k problémům černošské komunity, gayů a lesbiček, tady to dokonce kombinuje – v jedné části se zabývá otázkou, zdali na americkém jihu je horší být černoch nebo homosexuál, a co teprve když jste obojí, nicméně jde především o příběh o nesmlouvavé a nekompromisní pomstě. Nechybí v něm primitivní násilí, rvačky a automobilové honičky, ale ani občasný odlehčující černý humor. Příběhu by tak velmi slušelo kvalitní filmové zpracování. Oba anti-hrdinové totiž za sebou nechávají mrtvoly jako na běžícím pásu, s tichým souhlasem svého okolí, a vlastně tak trochu i policie.
To, že oba protagonisté mají výčitky za to, jak na své syny neměli čas a odvraceli se k nim zády, když je oni potřebovali, autorovi šikovně otevírá vrátka k tomu, aby je vykreslil jako stárnoucí „tatíky“, kteří už nemají celkem co ztratit (hlavně Buddy Lee), ale ještě pořád umí zúročit své zkušenosti z pestré kriminální kariéry. Čtenáře tak staví do situací, kdy s nimi sice nemůže vždy souhlasit, ale zároveň jim musí alespoň držet palce.
V příběhu lze vypozorovat motiv již využitý ve zmíněné Asfaltové pustině, tedy motiv člověka s kriminální minulostí, který by se rád usadil a dožil život v klidu a míru, ale okolnosti ho donutí znovu vytáhnout „do zbraně“ a oprášit všechny léty nabyté schopnosti. Každá akce ovšem vyvolává větší reakci, která pak vyvolá ještě větší akci a tak to jde dál a dál, takže napětí se stupňuje a brutalita roste. A jak říká jedna z postav – žádná msta se neobejde bez následků. Brzy už není cesty zpět. S tím se pak logicky čtenáři vnucují otázky, jak takový příběh může dopadnout či jak by měl dopadnout. V případě tohoto románu lze uznat, že to autor vyřešil poměrně šalamounsky. Víc však prozrazovat nechci.
A jak si tedy Slzy ostrý jako břitva stojí ve srovnání s Asfaltovou pustinou? Řekl bych, že předchozí román je přímočařejší a akčnější, navíc potěší každého milovníka „nadupaných“ amerických aut. V „Slzách“ se autor více vyjadřuje k současným problémům amerického jihu, ale není to na úkor dynamického a místy i celkem drsného příběhu. Navíc tu máme hned dvě hlavní postavy, kteří snad nemohli být odlišní, a přesto byli donuceni spolupracovat a nakonec se i (jak se dá očekávat) alespoň trochu sblížit. Oba otcové samozřejmě „prozřou“, jak byli hloupí a slepí, nicméně pořád jde o román, který se dá díky zajímavým postavám a poměrně rychlému tempu přečíst jedním dechem.
Originální titul: Razorblade Tears (2021)
Vydáno: Flatiron Books, New York (2022)
Vydání v České republice: Argo (2023)
Přeložil: Martin Urban (2023)
336 stran
