Co mají společného Kapverdské ostrovy a New York? Vraždy žen. Ať už z důvodu samolibého potěšení, špinavého byznysu, pudu sebezáchovy, nebo pomsty. Román českého autora odehrávající se převážně v New Yorku se vyrovná zahraničním thrillerům.
Čas od času se lze setkat s tvrzením, že některé prvky kriminálního žánru jsou spíše doménou americké literatury, a že u nás je tak dobře neumíme a jejich použití v českých románech vyznívá spíš směšně. Pravdou je, že boj mafiánských klanů v Horní Dolní nebo pátrání po sériovém vrahovi ve Zlámané Lhotě asi není to pravé ořechové. Pokud chtějí čeští autoři takový prvek do svého příběhu zasadit, jdou tomu občas naproti tím, že ho zasadí do autentického prostředí. Výsledek pak bývá všelijaký, ale může to fungovat. Důkazem je nedávno vydaný román Ďáblovo zlato autorské dvojice Vojtěch Záleský a Lukáš Štěrovský, kteří svůj mafiánský příběh dvou českých přistěhovalců zasadily do Ameriky dvacátých let.
Za další důkaz lze považovat i román českokrumlovského rodáka Martina Štefka. Na našem webu jste si mohli přečíst recenzi jeho zajímavého románu Nikdy se nepřestala usmívat a také rozhovor s autorem. Loni čtenářům tento doktorand se zaměřením na veřejné finance a přispěvatel do hororového serveru Necronomicon nabídl příběh, ve kterém spojil motiv pátrání po sériovém vrahovi, týrání a zabíjení žen, i jedné pomsty po mnoha letech. Tedy to, co je skutečně doménou spíše anglosaské literatury, ale v jeho knize to funguje dobře.
Na začátku příběhu si mladý newyorský detektiv Hank Giorgio vyrazí s manželkou Sandrou na opožděnou svatební cestu na Kapverdské ostrovy. Jednoho večera Sandra z izolovaného komplexu zmizí a její zohavené tělo později vyplaví moře na pláž. Hank se zúčastní vraždy vyšetřování jako konzultant. Nikdo sice nechápe, že na to má žaludek, ale Hank má absolutní nedostatek jakýchkoliv emocí a jeho chladně uvažující detektivní mozek ví, že jde o dílo sériového vraha. Který už nemusí, ale také ještě může být na ostrovech.
Po návratu do New Yorku se společně se svou lesbickou kolegyní Larisou zapojí do vyšetřování zdánlivé sebevraždy mladé ženy. Její nahé tělo dopadlo na chodník ze šestého patra. Jelikož jsou v něm všechna okna zavřená, Hank si je jistý, že ženě dolů někdo pomohl. Nakonec se ukazuje, že všechno není tak jasné. A i když se později zjistí, kdo za všechno mohl, je nabíledni, že to ještě není konec… Mezitím kdosi zanechává části několika těl na různých místech ve městě. Je jasné, že pachatel chce někomu nechat nějaký vzkaz, ale Hankovi a jeho parťačce dlouho není jasné komu a proč.
V knize jsou čtyři hlavní kapitoly (Smrt na Kapverdách, Skokanka, Amatérské filmy a Torzo), které jasně ohraničují jednotlivé pasáže příběhu. Úvodní kapitola je v porovnání s ostatními poměrně krátká a další děj s ní nijak nesouvisí. Z případu vyšetřování pádu mladé ženy se později děj volně přesune k vyšetřování nálezu lidských ostatků. Pokud vám to připadá jako několik poslepovaných příběhů, nejste daleko od pravdy. Martina Štefka pro napsání první kapitoly inspirovala před několika lety dovolená s jeho tehdejší manželkou na Kapverdských ostrovech, kterou strávili v podobném resortu. Tehdy si Martin položil otázku, co by se dělo, kdyby jednou manželku u bazénu nenašel. Celé to mělo být pouze námětem kratší povídky, ale pak se mu postava Hanka Giorgia, dvoumetrového chlapíka s tělem vyhazovače, dedukčními schopnosti Sherlocka Holmese a srdcem z ledu, natolik zalíbila, že se rozhodl v jeho příbězích pokračovat. V průběhu následujících let (prvotní námět začal rozvíjet už v roce 2016) pak vznikly další motivy a jejich spojením pak i výsledná kniha Mrtvé ženy.
Jak už jsem naznačil, Štefkův román se dokáže celkem důstojně poměřovat se zahraničními konkurenty. Ať už je to zmíněným motivem sériového vraha, natáčením tzv. snuff filmů, nálezem odporně zapáchajícího lidského torza, nebo různými detailními „nechutnostmi“, které známe z mnoha „moderních thrillerů“. Podstatné je, že všechny důležité detektivní linie nijak neskřípou a jsou celkem věrohodné. Včetně obligátního zkoumání počítače oběti či nabourání se do počítačů podezřelých, nevítanému zapojení „federálů“, a tak dále.
Do krimi románu, který se tváří, jakože se s ničím nepáře, už asi patří pestrá slovní zásoba sprostých slov. Tady je jich opravdu dost. Někdy sednou, jindy – zvláště ty české výrazy „ty vole“ nebo „do pí*i“ – působí trochu moc křečovitě, zvláště z úst některých postav. Naopak jiné postavy zase sprosté slovo téměř nepoužijí. Příběh je také okořeněn několika podrobně popsanými erotickými scénami.
V závěru se autor věnuje podivné odbočce, když popisuje milostný akt Larisy se svou partnerkou, zatímco jinde vrcholí drama. Posléze se ale ukáže, že to má v příběhu své místo. Autor by se chtěl k postavě Hanka vrátit, a tady si připravil zjevný oslí můstek. Za velice povedené považuji střídání tří pohledů v samotném závěru – na pachatele a jeho skutek, na Hanka, a nakonec na „dovádějící“ Larisu, kdy se pohledy střídají po jedné větě. S uznáním kvituji i závěrečnou „ránu pěstí mezi oči“, kterou čtenář dostane v posledních několika větách, ale která už k tomuto typu příběhu patří. Když použiji slova autora v doslovu, jde o pořádnou jízdu a k ní morbidní detaily, sprostá slova a divoká erotika zřejmě patří. Důležité je, že všechny tyhle prvky jsou spojeny prolínajícími se smysluplnými dějovými liniemi, díky čemuž se kniha vyrovná cizojazyčné konkurenci.
Text: Martin Štefko (2019)
Vydáno: nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog (2020)
328 stran
