Anette & Anders de la Motte: Ostrov je perfektní místo na vraždu, protože odtud nemůže jen tak nikdo uniknout
Švédsko-italské spisovatelské a manželské duo přijelo v polovině listopadu na pár dní do Čech, aby zde prezentovalo své aktuální česky vydané tituly Noční lovec a Zločin v Amalfi. První z besed proběhla v pražském knižním svatostánku Luxor.
Anders de la Motte je původním povoláním policista, dělal ale také šéfa ochranky v IT firmě a pracoval jako mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb. Profesní zkušenosti zúročil ve svém literárním debutu Game, v němž se mimo jiné zabývá tématem zneužívání informační technologie a sociálních sítí. Prvotina získala v roce 2010 ocenění Nejlepší švédský kriminální debut.
Od té doby Anders napsal řadu knih, kterou postupně rozdělil do šesti sérií. Ve své vlasti patří k nejčtenějším a nejlépe hodnoceným autorům. Jeho tituly si i u českých čtenářů vedou velmi dobře. Průměrné hodnocení všech sérií se pohybuje na Databázi knih nad 83 %, přičemž nejlépe si vede série s vyšetřovatelkou Leou Askerovou. Právě z této řady Anders českému publiku představil čtvrtý díl (Noční lovec), spolu s druhý dílem řady Vraždy pod sluncem (Zločin v Amalfi).
Nový prostor v Paláci knih Luxor, vyhrazený pro besedy, trochu klame tělem. Jelikož se nachází v těsném sousedství kavárny, zdálo se zpočátku, že i přes zhruba desetiminutové zpoždění dorazí jen asi třicet lidí. Později se tento počet rozrostl na zhruba pětačtyřicet, takže už jsem to přestal počítat. Rozhovor s autory vedla moderátorka Hana Koutná, tlumočila Jana Rumlová.
Beseda začala povídáním o tom, jak se dvojice prvně potkala a proč se rozhodli psát společně až po třech desítkách let společného života. Anette čtenářům sdělila, že jejich první rande trvalo kolem šesti hodin a oni ho strávili povídáním o knížkách. Před společnou tvorbou už oba knihy psali. Anders například s Mansem Nillsonem (Smrt přichází na prohlídku a Smrt číhá na jarmarku – obě vyšly i u nás) a když tato spolupráce skončila, někdo se Anderse a Anetty zeptal, proč vlastně nepíší spolu. Vznikla tak již zmíněná série Vraždy pod sluncem.
Historka, jak to neměla zpočátku lehké, nás všechny pobavila. Andersův literární agent totiž neměl valné mínění o příbězích Švédů v Itálii a soudil, že ve Švédsku tahle země čtenáře moc zajímat nebude. Nicméně slíbil, že se ještě pozeptá. Nakonec se vrátil a sypal si popel na hlavu, poněvadž mu řada lidí jeho názor vyvrátila a ještě dodala, že je idiot…
První kniha – jak už název Zločin na Capri napovídá – se odehrává na malebném italském ostrově Capri, opředeném řadou pověr a legend. Autoři tady strávili první společnou dovolenou, navíc Anette má italské kořeny – její rodina pochází z nedaleké Neapole – takže se při psaní starala o reálie (zatímco partner o to, aby román dobře fungoval jako detektivka). Podle ní tento ostrov je skvělá destinace, dokonce i pro vraždu. Oba autoři se smíchem přiznávají, že kamkoliv přijedou, hned si představují, co by se tady mohlo zvrtnout a kde by se mohla stát nějaká ta vražda.
Pro své knihy ovšem dělají pečlivé průzkumy, v případě Itálie skládající se z návštěv restaurací, hotelů a různých ochutnávek zdejší kuchyně a samozřejmě i vína. Shodují se na tom, že jsou to nejlepší rešerše, jaké mohou udělat. Díky tomu zase čtenář může zavítat do skutečných lokalit zmíněných v knihách. To byl ostatně také jeden ze záměrů autorů, pozvat čtenáře na ona místa (nejen na Capri, ale i do Amalfi, dějiště druhého románu), vzbudit v nich touhu se tam podívat. A dokonce ani nemusí mít obavu o svou peněženku – dvojice dává přednost malým rodinným restauracím s místní kuchyní před okázalými a drahými podniky.
Hlavní postavou knih této řady je Hugo, padesátiletý švédský učitel dějepisu, který si splní svůj sen vydat se na proslulý italský ostrov a možná se tu konečně pustit do psaní knihy. Na Capri potká majitelku cestovní kanceláře Laru, která ho okouzlí, a on cítí, že se mu tady začíná dařit. Logicky padly otázky, zdali i autoři pociťují opojení z úspěchu a kolik mají se svými knižními postavami společného. Oba svorně říkají, že jsou stále úspěchem ohromeni, ale pociťují především vděk, že mohou být spisovateli na plný úvazek a nabízet čtenářům únik ze všedního života. Do svých postav tak trochu promítají to, co oni sami nemají. Anders přiznává, že má podobně jako Hugo závratě při pohledu z útesů (prý naštěstí ne když řídí), zato ani v nejmenším není tak manuálně šikovný jako Hugo. Anette dodává, že manžel musí řídit, jelikož ona má naprostý „orientační nesmysl“. Takže i proto je Hugo zručný a pořád něco opravuje a Lara je perfektní v orientaci.
Ve Švédsku už vyšla třetí kniha řady, která se bude tentokrát odehrávat v Římě. Půjde v ní o natáčení filmu. Čtenáři se mohou těšit na prolínání historie, intrik, a také opět na skvělé restaurace. Společně už dokonce pracují na čtvrté knize, která se bude odehrávat v Piemontu, kraji vína. Na celkem obvyklou otázku, zdali by je neinspirovala Praha, odpovídají že na sérii „pod sluncem“ by se nehodila.
Následně se debata přesunula ke knize Noční lovec, ze série příběhů s Askerovou. Tato řada je podle autorů mnohem temnější a do Prahy by se hodila více. Jde o duchařskou historku ze sedmnáctého století a napojení na vraždu v současnosti. Navíc je tu ještě parta mladých hrající určitou hru. Kdyby měl Anders obě zmíněné série srovnat, tak v této jde o thriller, který na rozdíl od „slunných“ detektivek nemá žádná pravidla, což mu vyhovuje.
Poslední otázka se týkala toho, jestli autoři mají nějaký seznam, co by ještě chtěli zažít či dokázat. Anette by chtěla uběhnout maraton. Také mluví několika světovými jazyky a učení cizí řeči miluje. Čeština ji prý okouzlila (překladatelku fascinovaně poslouchala), takže by se možná ráda naučila i něco z naší mateřštiny. Anders říká, že měl od malička vřelý vztah ke knihám, jelikož jeho matka byla knihovnice. Když pak už jako policista často procházel metrem, viděl plakáty na nové knížky a zatoužil se jednou stát spisovatelem. Nyní pociťuje obrovskou radost, když vidí v metru plakáty na své (nebo jejich) knihy.
Povídání skončilo zhruba za tři čtvrtě hodiny. Tentokrát nebylo završeno křtem, ale přešlo se rovnou k autogramiádě. Oba autoři byli velmi milí a šaramantní a mohli se těšit ze zájmu především čtenářek, z nichž leckteré si přinesly k podpisu celkem slušný stoh knih. A tak ještě po zhruba stejnou dobu, jakou trvala beseda, bylo možné vidět frontu čekajících na podpis a někdy i společné foto. Krásný důkaz nejen umu, ale i sympatického vystupování autorů.
