Švédský nejčtenější žijící autor thrillerů si naplánoval návštěvu našeho hlavního města od 4. do 7. listopadu. Během svého pobytu pokřtil 6. listopadu v pražském Paláci knih Luxor svou novou knihu Evropské blues. Jde již o jeho čtvrtý česky vydaný titul.
Thrillery ze skandinávských zemí jsou stále oblíbené. Plakát na každou novou tzv. severskou detektivku zákonitě přitáhne pozornost čtenářů. Ti už samozřejmě vědí, že severská detektivka neznamená jen jména jako Jo Nesbø nebo dvojici Sjöwall & Wahlöö. Právě tyto autory zmiňuji záměrně, neboť Arne Dahl (vl. jménem Jan Arnald) má s nimi společného literárního agenta.
Na křest knihy přijel na pozvání od nakladatelství Mladá fronta, jehož zástupce dělal autorovi společnost u konferenčního stolku, společně se zástupcem švédské ambasády a Lindou Kaprovou, překladatelkou Dahlových posledních dvou románů. Usměvavý vousatý muž spisovatel působil po celou dobu milým a skromným dojmem.
Na svém Facebooku má údajně dvě fotografie z Prahy (Židovský hřbitov, Národní knihovna). Jeden z dotazů moderátora tak zákonitě zněl, zdali není náhodou Praha inspirativní místo pro nový thriller. Spisovatel se smíchem odpovídá, že to jsou přesně dvě místa, která se pro něj hodí nejvíce — tedy hřbitov a knihovna. O něco vážněji pak dodává, že pražské úzké uličky a celá atmosféra města je něco, co ve svých knihách jednou určitě použije.Debata se stáčí k často diskutované brutalitě v dnešních románech. Arne k tomu uvádí, že je jistá forma násilí nutná coby součást příběhu, pokud jsou tam velmi vypjaté emoce, pokud například pracuje s motivy pomsty. Míra brutality tedy souvisí pouze s emocemi. Napětí vyžaduje podle spisovatele určitou hrozbu násilí, ale on sám se snaží vyhnout násilí spekulativnímu.
Sympatické na jeho tvorbě je fakt, že se podle svých slov snaží vyhnout standardizované postavě detektiva ve středním věku, s lehkou nadváhou, s lehkými problémy s alkoholem, velmi výraznými problémy se zažíváním, zkrátka s obecně podlomeným zdravím. Arne chce naopak vytvořit fungující dobrý kolektiv, který by vyšetřoval dynamicky, aby nebyl příběh řízen jednou dominantní postavou. V jeho knihách je tedy šest až sedm hlavních hrdinů, nikdo není hlavní. Švédský spisovatel sází spíše na vztahy mezi jednotlivými postavami, které jsou možná více lidmi než policisty.
Pak přišlo na řadu u skandinávských detektivek oblíbené diskutované téma kontrastu idylické představy o Švédsku a reality. Arne Dahl k tomu uvádí, že když začal psát detektivky, snažil se zachytit změny, kterými tato země prochází, co znamená globalizace a internet pro rozvoj zločinu. Sám sebe tedy charakterizuje jako sociálně zaměřeného autora. Detektivka pro něj představuje určitou potřebu vyjádřit se a tento žánr je pro něj ideální forma.
Jeden z dotazů z publika se týkal způsobu psaní – kde Arne nejraději píše, zdali pro svou tvorbu používá klasicky tužku a papír, počítač nebo diktafon. Sympatický spisovatel připustil, že diktafon je poněkud zanedbávaným nástrojem a že by ho možná měl používat trochu častěji. Za to si musí vždy číst nahlas, aby dosáhl toho správného rytmu textu. Jeho hlavním nástrojem je ovšem počítač. Sám sebe považuje Arne za technologického spisovatele, dokonce si na počítači dělá i náčrtky. Ale svůj první román, který vyšel v devadesátém roce, napsal ručně na papír, a to na řeckém pobřeží. Dnes píše nejraději doma na počítači ve své ložnici.
V souvislosti s množstvím postav v Arneho knihách přišla otázka, jestli pro orientaci v ději využívá nějakých náčrtků vazeb, například klasického „pavouka“, kterým předchází případným přehmatům, jenž by mohli čtenáři odhalit. Dahl s lehkým smíchem uvedl, že jediní čtenáři, kteří přicházejí s podobnými „hnidopišskými“ poznámkami, jsou překladatelé. A hned dodal, že ho jeho česká překladatelka upozornila hned na několik takových přehmatů. Samozřejmě následovala zákonitě otázka na Lindu Kaprovou, zdali by mohla být konkrétnější. Překladatelka pouze uvedla, že to bylo v románu Evropské blues, ale dál se odmítala vyjádřit, protože šlo o součást zápletky a čtenářům by tím pokazila požitek z příběhu. Arne k tomu dodává, že by se význam překladatelů rozhodně neměl podceňovat…
Co se týče papírkového diagramu, dříve používal papírky, které si různě rozkládal doma po zemi, ale díky dětem ráno zjistil, že se „příběh poněkud změnil“. Později tedy začal papírky lepit na zeď, ale nyní již využívá diagramy v počítači.
Po zhruba pětačtyřicetiminutové besedě následoval přípitek a poté autogramiáda. Více než dvě desítky lidí si nechávaly podepisovat především nejnovější knihu. Ostatně tu by sám spisovatel doporučil jako první těm, kteří z jeho tvorby dosud nic nečetli.
A na co se tedy můžeme ve čtvrté knize těšit? Anotace slibuje „nezměrné utrpení, nenávist a bolest“. Vyšetřovatelé zvláštního týmu A Paul Hjelm a Kerstin Holmová budou nuceni hledat spojovací článek v bizarní vražedné sérii. Složitý a brutální případ je nezavede jen do všech koutů Evropy, ale také do minulosti, až k nejstrašlivějším zločinům 20. století. Doufejme tedy, že si — alespoň podle české databáze knih (www.databazeknih.cz) — povede lépe než předcházející tituly, kde se oblíbenost čtenářů pohybovala mezi 56 až 73 %. Ostatně ani rating diváků na známém serveru IMDb.com není k televiznímu zpracování příliš příznivý – pohybuje v průměru kolem známky 6,5 z možných 10. Ale za to autor knihy leckdy nemůže.
Přejme tedy Evropskému blues hodně spokojených čtenářů!
Foto: Richard Spitzer, celá fotogalerie na Facebooku
