Pět (Ursula Poznanski)

V novém příběhu rakouské autorky převážně románů pro mládež se čtenář seznámí s principy geocachingu, a to ve velmi morbidní podobě…

Pět Ursula PoznanskiGeocaching neboli hledání pokladů v přírodě, přičemž souřadnice jsou na webu, je celosvětově oblíbená hra – a hry jsou nosným tématem Ursuly Poznanski už hezkých pár let a románů. V prvním ryze dospělém příběhu však souřadnice zavádějí hledače k mrtvolám, a jak se ukáže, hra má ještě další mnohem děsivější levely.

Hlavními hráči jsou tu salzburští kriminalisté Beatrice Kasparyová a Florin Weninnger (kterým taje „kešek“ objasňuje mladý elév Stefan). Hned ze začátku je jasné, že budou dvojicí, která je plná protikladů, a proto se skvěle doplňuje. Bea je chaotická se spoustou rodinných problémů, zato Florin je co do klidnosti přímo zenový mistr. (Navíc je vždy upravený, chápavý a ohleduplný, až se čtenářky podiví, že ho ta Kasparyová už dávno neklofla.)

Jak je vidět, autorka se přímo specializuje na příběhy, ve kterých jsou lidé přinuceni být součástí her, při kterých jde o krk. Viz česky vydané romány Erebos a Saeculum. Nový román Pět tedy zůstává věrný této tradici. „Owner“ čili majitel kešek neboli vrah rozjíždí svou hru ve velkém, nechává na pozicích složité hádanky (o částech lidských těl nemluvě.) Aby byla hra ještě lepší, zatahuje do ní policisty osobně, v čele s Beou Kasparyovou. Kdo by si ale pomyslel, že celá kniha bude jen o tom, jak policisté jezdí sem a tam a lámou si hlavy hádankami, ten by se pořádně spletl. Vyšetřovatelé nejen že jezdí sem a tam a lámou si hlavy hádankami, ale také mezi nimi přeci jen něco probíhá (no ještě aby ne). A hledat ty malé náznaky, že Kasparyové není pan Dokonalý detektiv tak úplně lhostejný, je málem napínavější než samo vyšetřování vražd.

Nevěděla jsem, kam knihu zařadit. Pro absenci napětí by se nabízela klasická detektivka ve stylu logické hádanky. Tomu ale dost podráží nohy děsivé vraždy. Sice tu nejsou nijak přímo popsané, ale stačí jen číst o nálezu těl, aby si o nich čtenáři udělali obrázek – a tyhle brutální a znepokojivé mordy určitě lehký spánek nezajistí. Na druhou stranu vyústění je naprosto přímočaré a ve své pokřivené podstatě i logické, což nás zase vrací ke klasické detektivce – čtenář má na konci pocit, že na to mohl přijít sám, tak jasné to přeci bylo. Ale pravdou je, že po cestě chyběly nápovědy, takže autorka vlastně čtenářům vytvořila jen klamnou iluzi.

Nezbývá než doufat, že snad v příštím dílu Slepí ptáci se Ursula Poznanski konečně rozhodne, jaký žánr vlastně píše (a nechá své hlavní postavy přejít od mikroskopických náznaků k něčemu pořádnému…).

Originál: Fünf, 2012
Překlad: Blanka Pscheidtová
Vydal: Knižní klub, 2015
319 stran

Share Button

Autor příspěvku: Michaela Turková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.