Podivná holka (Jenny Blackhurst)

Také občas někdy někomu přejete jen to nejhorší? Možná byste si měli na své úvahy dát pozor. Jedenáctileté Ellie se totiž – jak se zdá – taková přání vyplňují.

Třicátnice Imogen Reidová se stěhuje se svým manželem do malého anglického městečka, do rodného, opuštěného domu. Za sebou zanechává Londýn, kde přišla coby dětská psycholožka o práci, když špatně odhadla jednoho ze svých svěřenců a ten pak spáchal sebevraždu. Imogenin manžel Dan pracuje z domova jako spisovatel a Imogen po tady nastupuje do veřejné instituce, která poskytuje psychologickou podporu dětem z problémových rodin. Jeden z jejích prvních případů se týká jedenáctileté Ellie Atkinsonové, se kterou se Imogen za poněkud podivných okolností seznámila už při příjezdu do městečka. Zdálo se totiž, že dívka strčila svou o rok starší spolužačku pod jejich auto, Dan však naštěstí stačil zastavit.

Ellie žije v péči pěstounské rodiny Jeffersonových poté, co její rodiče a mladší bráška uhořeli při požáru rodinného domu. Ellie je podivínská, samotářská a uzavřená. Někdy říká věci, které by od tak malé dívky nikdo nečekal. Navíc se zdá, že když jí někdo ublíží, stane se mu brzy nějaká podivná nehoda. Spolužáci a většina dospělých se jí buď bojí, nebo se od ní drží stranou. Brzy dostane přezdívku čarodějnice a stane se terčem nenávisti jak dětí, tak dospělých. Jediným člověkem, který při ní stojí, je vlastní dcera Jeffersonových, patnáctiletá Mary. Ta jediná Ellie před okolním světem brání. Po čase to vypadá, že by se dalším spojencem Ellie mohla stát Imogen, která dívku lituje, tak, že až překračuje své pravomoci a obyvateli městečka pro jejich nenávist k dívce pohrdá. Jenže s Ellie si ne vždycky porozumí a nakonec se sama ocitá v ohrožení…

Téma podivného dítěte, kombinace nevinné dětské tvářičky, spolu se zamlklostí a nevyzpytatelností, doplněné domnělými nebo skutečnými nadpřirozenými schopnostmi zatím s úspěchem strašilo spíše filmové diváky v hororech. O to zajímavější je příběh mladé britské spisovatelky Jenny Blackhurstové. Ta už od dětství hltala detektivky a kriminální romány. Když poté vyměnila kariéru manažerky za kariéru matky v domácnosti, zkusila vytěžit jeden svůj nápad a splnit si sen napsat vlastní knihu. Psal se rok 2015 a vyšel z toho skvělý debut Ztichlý dům, nadšeně přijatý jak kritikou, tak čtenáři. Jenny to dodalo chuť do dalšího psaní a výsledkem je už pět vydaných románů (tento je třetí, ale někde se také uvádí jako druhý).

Když se začtete do Podivné holky (a že je velice snadné se do něj začíst), nepřekvapí vás, že má autorka takový úspěch. A to prosím na rozdíl od řady jejích kolegů předtím nepracovala jako novinářka. Příběh jedenáctileté Ellie je velice uvěřitelný, s perfektně napsanými postavami. Skoro vás udiví, že autorka nepracovala původně jako dětská psycholožka. Svůj příběh vypráví částečně ve třetí osobě (kapitoly, ve kterých dominuje Ellie) a v první osobě (z pohledu Imogen). V románu nenajdete žádná hluchá místa. Za to tu najdete scény, ze kterých někdy doslova mrazí a pochopíte, proč je autorka v předmluvě i v doslovu tak vděčná svým „bezproblémovým“ rodičům. Některé scény jsou velice smutné, jiné zase napínavé a nebojím se říci i strašidelné.

Jennin román splňuje všechny atributy psychothrilleru, nicméně jde mnohem dál, leckde najdeme vyloženě hororové prvky. Děj přitom není vyprávěn pořád ve stejném duchu.  Zhruba do poloviny jde spíše o psychothriller, pak přebírá štafetu psychologická rovina, kde se více pozornosti dostává Imogen. Tady jsou možná nejsilnější scény z celé knihy. I když je Podivná holka napsána zjevně pro ženy, samotného mě tyhle pasáže pohltily. Ještě po jejich přečtení jsem přemýšlel, jak bych se zachoval já a zda chápu či nechápu jednotlivé aktéry.

Celým příběhem se nese otázka, zdali Ellie mohla či nemohla za požár jejich rodinného domu, zdali má všechny ty nadpřirozené schopnosti (tedy jaký žánr vlastně čteme) a pokud ne, jak by dokázala některé zdánlivě nevysvětlitelné události. Tohle je určitě jeden z nejlepších atributů knihy, ale psychologická rovina vedle něj zůstává na stejné úrovni a leckde ho i převyšuje. Závěr je pak poměrně strhující, s tak trochu otevřeným koncem, který ale tentokrát knize neublíží.

Už někde v polovině jsem odhadl, jak se věci mají. Na konci mě trochu zamrzelo, že jsem měl pravdu, ale na druhou stranu jsem ji vlastně měl jen částečně, protože jsem zcela neodhadl motiv. V každém případě novinka Jenny Blackhurstové bude patřit k mým osobním „Top titulům“ pro rok 2019 a rozšíří můj seznam autorů, které je dobré sledovat. Bude v něm dělat společnost mimo jiné pánům Barkerovi, Mrózovi nebo Hazelovi.

 

Originální titul: The Foster Child (2017)
Vydáno: Headline Publishing Group, Londýn (2017)
Vydání v České republice: Domino (2019)
Přeložila: Petra Krámková (2018)
408 stran

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Nejnovější komentáře

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR