Mickey Spillane

(1918 – 2006)

„Nejdrsnější z drsných.“ „Nejkrvavější autor Ameriky.“ Tak mu říkali a před revolucí u nás koloval samizdatový překlad jeho Černých nocí v Manhattanu. Nic víc. V pondělí 17. července 2006 zemřel v 88 letech ve svém domě v Jižní Karolíně, kde žil už od padesátých let, kdy se stal jehovistou. Mnozí čeští čtenáři měli ovšem možná za to, že už musí být mrtev velmi, velmi dávno, vždyť se proslavil už v letech čtyřicátých.

Mickey Morrison Spillane (1918-2006), autor dvaceti knih, byl posledním žijícím představitelem drsné školy, ale rozhodně ne žádným sadistou ani psychopatem, i když… I když to na to někdy vypadá (viz některé níže uvedené úryvky).

Rozhlédněte se však po současné popkultuře. Je hned jasné, že jeho díla co do drsnosti i erotička už vlastně poněkud zaostala. I tak loni odpověděl dr. Ondřej Neff v jednom rozhovoru: „Spillane? To je určitě i dnes ta nejdrsnější škola. Nejdrsnější, jakou si lze představit – a jsem hrdý, že jsem ho u nás jako první uvedl na trh.“
Což se stalo. A právě Ondřej Neff se tehdy stal i odpovědným a zaujatým redaktorem čtyř „krvavých biblí násilí“ s pochmurnými tituly Já, porota (1947, česky 1992), Rychlá je má zbraň (1950, česky 1992), Má je pomsta (1950, česky 1992) a Velké vraždění (1951, česky 1992). Nakladatelství DNES je vychrlilo v celkovém nákladu 50 000 výtisků.
Až s odstupem šesti a devíti let pak následovaly rádoby důstojnější – anžto vázané – svazky nakladatelství „BETA – Dobrovský a Ševčík“, jež přinesly v nových překladech Jiřího Špalka i další dvě Spillaneovy kriminálky, a tak po titulu „Mám rychlou zbraň. Vražedná výhra“ (česky 1998), což byly jen nové překlady románů Rychlá je má zbraň a Velké vraždění, následovalo ještě „S polibkem přijde smrt. Nepřežije nikdo“ (originály 1952, 1970, česky 2001). A to je co se týká krvavého Spillannea prozatím na českém trhu vše. A stojí to vůbec za to a můžeme věřit Ondřeji Neffovi? Jak zní odpověď na tyto otázky?

2.

„Ve Spillaneově pojetí je tradice drsné detektivky obratně, zato ale primitivisticky vulgarizována. Jak a kam? Až do kontrastu mezi živočišně cituplným hrdinou-zabijákem a studeně neživoucí rukou zákona,“ napsal o tom Vladimír Hendrich. „A brutalita je pepřena špetkou pornografie a hlásáním primitivních etických a politických tezí srozumitelných všem a vítaných každému, kdo by svobodu a demokracii radši nahradil totalitní diktaturou, ve které by Spillaneho detektiva Mika Hammera nahradilo rovnou novodobé gestapo…“ „Spillaneho díla? Nic než směs násilí a otevřené pornografie?“ řekl Raymond Chander a Hemigway přestal chodit do jedné floridské restaurace poté, co tam majitel vyvěsil Spillanův portrét… Josef Škvorecký už byl smířlivější, přesto však v knize Nápady čtenáře detektivek dodává: „V proslulém Miku Hammerovi, duchovním to dítku neúspěšného bombardovacího letce, se zrodila zlověstná postava potenciálního amerického fašismu, která se řídí zásadou oko za oko, zub za zub. Došlo tím na projekci vůbec nejprimitivněji atavistických tužeb člověka spoutávaného jinak společností, a to je i tradicí nesporně americkou, kterou představoval už někdejší západní zákon, když ho pionýři-dobyvatelé brali do svých rukou a když postupovali přes indiánská území.” Podhoubí však ta tradice má i u klasiků detektivního žánru jako byl Emile Gaboriua, už on totiž napsal: Zákon nás nutí používat pouze slušných zbraní proti těm, jimž jsou dovoleny všechny zbraně.

„Není už to… snad přímá výzva k použití hammerovské pěsti?“ ptá se Josef Škvorecký. Ostatně ani Sherlock Holmes nebyl žádným ortodoxním ctitelem psaných zákonů, když kdesi říká: Raději bych podvedl zákony Anglie než své vlastní svědomí, a když filozofuje: Myslím, že existují jisté zločiny, na které zákon nepamatuje a jež do jisté míry ospravedlňují soukromou pomstu. A v jiné povídce policii dokonce vůbec neprozradí vrahy… a v příběhu Charles Augustus Milverton najdeme scénu jak vystřiženou ze Spillanea. Mladá dáma totiž zastřelí vyděrače, který předtím zavinil smrt jejího manžela, a zaboří podpatek do jeho obličeje. A přece ji Holmes neprozradí.

Ale dál,“ pokračuje Škvorecký. „Ne zcela loajálně – a podobně jako Hammer – postupoval už třeba slepý detektiv Max Carrados, když lapenému vrahovi místo zatčení nařídil spáchat sebevraždu. A docela stejně se ve Zločinu v Orcivalu zachoval i Gaboriauův Lecoq. A Dashiell Hammett, tento další král drsné školy? V jedné povídce usadil zločince na elektrické křeslo za čin, který nespáchal, což udělal proto, že jeho skutečnou vraždu mu před soudem nemohl dokázat. A dalším přímým předobrazem Hammera jsou bezpochyby i hrdinové románů Edgara Wallace, hlavně pak spiklenci, kteří vlastní rukou provádějí ortel smrti na ministrovi prosazujícím špatný zákon v knize Čtyři spravedliví. Tady už jde opravdu o čistý případ spillaneovské identifikace soudce s katem – prokurátora se soudcem… – a detektiva s vrahem. O případ příznačný pro fašistické pojetí justice.
A ještě výraznější, i když až do roviny předdetektivní romantiky posunutý, je určitě i román Zelený lučištník, kde se titulní střelec už vůbec neohlíží na oficiální ramena práva a vykonává starobylou spravedlnost romanticky starodávnou zbraní.“

Josef Škvorecký ale také upozornil, že už sama instituce románového soukromého detektiva obsahuje svou tendencí ke konkurenčnímu boji s policií výrazný prvek braní zákona do vlastních rukou a že „téměř v každém dobrodružství Perryho Masona i Phila Marlowa i lorda Petera Wimseye i Poirota najdeme situace, kdy se detektiv pohybuje až na hranici legality a nezřídka ji aspoň krůčkem překročí, a to tím, že před policií tají některá zjištěná fakta anebo některé jejich aspekty anebo aspoň tím, když nezákonně vyjednává se zločincem.“

Celá Hammerova filozofie pak už je podle Škvoreckého jen dovedením těchto základních tendencí až do jejich krvavých důsledků.

Přitom však výchozí úvahy Spilllaneova zabijáka nejsou samy o sobě nesympatické anebo zcela nesprávné. O co v nich tedy jde?

Ovšemže o to, že kdo má peníze a vliv (jak říká Hamer), najme si nejlepší advokáty, podplatí úřady a ze všeho se vyseká. Soudní a politické zřízení tedy neslouží obyčejným lidem – a je prolezlé korupcí. A zrádci. Což je podobný poznatek jako u Chandlera, jenže Spillane nekončí jen jeho kritickou skepsí, nýbrž… Jeho hrdina Hammmer má po ruce radikálnější kladivo řešení. Totiž… „Je-li justice zkorumpovaná, tak vezmi zákon do svých rukou a zabíjej, zabíjej, zabíjej!“

3.

Mickey Spillane se narodil v posledním roce první světové války v Brooklynu a vyrůstal v New Jersey. Už ve svých sedmnácti začal psát povídky do levných pulpových časopisů (od roku 1935) a podílel se na scénářích tehdy slavného komiksového seriálu Kapitán Marvel. Za války se stal leteckým instruktorem a stíhačem, v míru působil ve slavném cirkusu Barnum and Bailey. Při likvidaci syndikátu překupníků drog spolupracoval s FBI a jako upomínka na to mu zůstaly jizvy po dvou střelných ranách a jednom bodnutí. „Spillane i jeho Mike Hammer mají vedle křestního jména společné mnohé,“ napsal František Jungwirth. „Byli to statní, silní a tvrdí muži, kteří jednali přímo. Kritické výhrady k těmto knihám, totiž že až příliš zdůrazňují sex a násilí, se snad ve své době mohly zdát oprávněné. Dnes však… Ta díla už sotva šokují i jen školáky.“ Spillane sice zcela veřejně deklaroval, že píše jenom pro peníze, něco však v jeho díle určitě tkvělo, když… jej svého času v počtu prodaných výtisků překonával jen Erle Stanley Gardner. A když si až dodnes čtenáři koupili prodalo na 200 miliónů výtisků jeho knih, a to včetně dvou publikací určených dětem… A když se tak stal Spillane jedním z komerčně nejúspěšnějších autorů dvacátého století. Co asi to bylo? Určitě ne jen četné erotické narážky, kterými ovšem rovněž předběhl dobu.

4.

Vůbec první Spillaneův román Já, porota (1947) vzbudil v USA po svém vydání značný rozruch. A kritika Hammera hned i ocejchovala: „Paranoidně fašistický typ“.
A co na to Mickey Spillane? Že prý to dílo stejně „spíchl“ za devět dní.
Hammer tu objasňuje dost brutální vraždu svého nejlepšího přítele a je opravdu ostrým chlapíkem s notně tvrdými lokty. Ještě daleko tvrdšími, než jaké měl Phil Marlowe.
Vyjadřuje se navíc značně obhrouble – i včetně šovinistických narážek – , ale také pátrá dost zmatečně, je sem tam i zbit a semo tamo pomilován a občas… se ocitá až úplně mimo zákon. Autor také nepokrytě naznačuje, že občas zabíjí i jen z čisté záliby.
Nutno však něco přiložit na opačnou misku vah. A Hammer, to je také třeba říct, je naprosto neúplatný a má i vytříbený cit pro spravedlnost. Přečtěme si teď ovšem i „vytříbený“ závěr románu Já, porota, ve kterém se Hammer chystá bohorovně odpravit ženu, a to čistě a jenom na základě svých zcela neprokazatelných domněnek (překlad Jana Kristka):
Její palce se zahákly do křehkého hedvábí kalhotek a stáhly je dolů. Vystoupila z nich tak svižně, jako kdyby vylézala z vany. Teď byla úplně nahá. S napřaženýma rukama kráčela ke mně. Její jazyk lehce přejel po rtech, takže se zaleskly vášní. Její vůně byla jak vzrušující parfém. Unikl jí pomalý vzdech, který způsobil, že se polokoule jejích prsů zachvěly. Předklonila se, aby mě políbila, a její ruce vyrazily, aby mne objaly kolem krku. Zahřmění pětačtyřicítky otřáslo pokojem. Pomalu se podívala dolů na ošklivou ránu ve svém nahém břiše, kam vešla kulka. Tryskal z ní tenký potůček krve. Postavil jsem se před ni a strčil pistoli do kapsy. Padla a její oči teď vyjadřovaly bolest předcházející smrti. Bolest a údiv. „Jak j-jsi mohl?“ lapala po dechu. Zbýval mi jen okamžik, než budu mluvit k mrtvole, ale stihl jsem to. „Bylo to samozřejmé,“ řekl jsem.

5.

U poválečných amerických čtenářů měl agresivní hulvát Hammer úspěch. Měl ho kupodivu i jako muž se silně pokleslým vkusem, ne moc valnou inteligencí, ale o to úděsněji nadneseným sebevědomím. Měl úspěch, a tak se stal hrdinou i dalších románů (celkem dvanácti) – a opět vyprávěných v ich formě. V knize Rychlá je má zbraň (1950) Hammera rozzuří vražda ubohé prostitutky a aniž by ho kdo najal, pustí se do boje s celou bandou organizující erotické obchody. A správní aparát? Soudy? Jako obvykle je hodlá ignorovat. Zato však… Nosí v podpaží bouchačku. A v mozku? Až neomalené přesvědčení o vlastní pravdě.
Pak však – a hleďme – najednou přece začne s policií spolupracovat, a hle, i docela disciplinovaně. Jak to? A že by se autor už v prvním románu vybil dost? Snad.
Hammer se dokonce zaláskuje, a to do jiné „padlé dívky“, a jako by zmoudří. Je už lidštější. Nicméně finále opět „stojí za to“ (opět v překladu Jana Kristka): Berin měl otevřená ústa a ječel se vší zuřivostí svržených bohů, ale můj smích byl hlasitější. A ještě ječel, když jsem mačkal spoušť.
Následující román Má je pomsta (1950) dosáhl nákladu čtyři miliony výtisků a končí slovy (překlad Jan Filipský): Než stačila vylovit pistoli ze zásuvky, držel jsem lugger a v tu chvíli zapomněl, že se mi ho příčí použít proti ženě. Zkřivil jsem zkrvavené rty v úsměšku a pozvedl ho. V jejích očích zaplanula nenávist, jakou už vícekrát nespatřím. Bouchačka mi začala poskakovat v ruce a plivat drobné, šeredné kulky. Vražedkyni přibíjely ke stěně a pokrývaly její tělo tečkami, jež se proměňovaly v čárky, jak se z ran vyvalila krev. Juno žila až do chvíle, kdy jí poslední střela rozervala tkáně a vnitřnosti. Pak zemřela a její plné, rudé rty rozpoltil úšklebek bolesti a strašlivého poznání. Znovu jsem se zasmál a odploužil se k té beztvaré hroudě bez života a šlapal mezi hromadou náhražek z pěnové gumy, které z ní spadaly s toaletou. Byla vám to psina. Náramná. Větší, než jsem si kdy představoval, a třeba byste se taky museli smát. Odplivl jsem si na zbytky toho, co kdysi bývala Juno, královna bohyň, a pochopil, proč pokaždé, když jsem na ni pohlédl, mnou projel odpor, který byl vlastně ošklivostí. Juno byla totiž opravdu královna. Skutečná – a živoucí. Jistě tu sortu znáte. Juno byla chlap.
A další román, Velké vraždění (1951), končí „pro změnu“ takto (překlad M. Krbec): Všechna nenávist, kterou jsem k ní cítil, se přesunula do mého obličeje. Musela vědět, co si myslím, ale popřála mi neprozřetelně ještě celou vteřinu, abych si mohl prohlédnout její úsměv. Ano, tu poslední věc, kterou v životě uvidím.
Nechtěl jsem však vyplýtvat poslední pohled zrovna na ni a Deckerův syn se natáhl po pistoli na hraně stolu – po té hračce, po které už tak dlouho toužil – a v té vteřině navíc, již mi popřála, stačil obejmout pažbu a stisknout pojistku. V stejný okamžik se jeho prst dotkl spouště.
Z hlavně vyšlehl plamen a jeho jazyk se prohnal pokojem jako démon pomsty, smazal z její tváře výraz zla a proměnil ji v rudou, neskutečnou masku, která už vůbec nebyla tváří.

V další knize Jedné osamělé noci (1951), z níž zatím česky vyšla jen ukázka v časopise Světová literatura (1958/3), zachraňuje Mike Hammer svou krásnou sekretářku Veldu zajatou komunistickými agenty a likviduje přitom chrabře nepřátelské špióny, až skoro jako tehdy ještě rok nezrozený James Bond (hle, jakou měl Fleming inspiraci)… Následovalo Dlouhé čekání (1951) a román S polibkem přijde smrt (1952), který končí: Její prsty vklouzly pod pásek županu a rozvázaly ho. Pomalu ho rozvíraly, až jsem viděl, jaká doopravdy je, a zmocnila se mě ještě větší nevolnost. Chtělo se mi obrátit se celý naruby a cítil jsem, jak mi žaludek stoupá do hrdla. Lily byla jen příšernou karikaturou lidské bytosti. Žádná kůže, jen odpuzující masa pokrouceného, napuchlého svalstva, od kolen až ke krku. Hrůzně výsměšný obraz nutící člověka, aby před ním zavřel oči. Cigareta mi málem vypadla ze rtů a zapalovač se mi v ruce třásl. Přesto se mi ho podařilo otevřít. „Tohle udělal oheň, Miku. Ještě pořád si myslíš, že jsem hezká?“ Zasmála se, a já v tom smíchu rozpoznal šílenství. Přitiskla mi pistoli na břicho, přiklekla ke mně, a jak se naklonila, přinesla s sebou i všechnu tu odpornou hrůznost. „Teď zemřeš. Ale předtím to můžeš udělat. Polib mě před smrtí, polib… A s tvým polibkem přijde smrt.“ Stále se usmívala, ale než se ta ústa dostala ke mně, palcem jsem zapalovač rozškrtl. V okamžiku, který uplyne mezi tím, než se výkřik změní v divoké ječení strachu, z ní byla pochodeň. Modré plameny hořícího lihu zmítající se na podlaze a v té modři bělost jejích vlasů zčernala na uhel spečený do chomáčků a její tělo se svíjelo ve smrtelném zápase. Z plamenů se staly zuby požírající, drásající a trhající a zakusující se do jizev po jiných plamenech a její hlas přešel v pronikavý jekot smrti puštěné z řetězu. Díval jsem se, ale pak jsem pohledem uhnul. Dveře byly zavřené a já doufal, že mi zbytek sil postačí k tomu, abych se dostal ven…

V Lovcích děvčat (1962) vraždí pro změnu sovětští špióni a následovaly četné další romány: Gangster, Můj zabiják, Kulka, ta jen málokdy přiletí sama, Mezi třemi očima, Jedna díra do hlavy, to je až moc, Válka jediného muže, Milá mrtvola, Hlubina, Letec, Had, Já, Kápě, Návrat Kápě… A zde je i finále jednoho pozdnějšího románu Nepřežije nikdo (1970, česky 2001): William Dorn pronesl: „Nikam nepůjdete, pane Hammere.“ „Ne?“ „Ani my ne. Máme oba v ústech kyanidové kapsle.“
Ještě jednou se na sebe podívali a oba téměř neznatelně pokývli hlavami. Jejich čelisti se maličko hnuly. Viděl jsem, jak přichází smrt, ale radost mi přece jenom nepřekazí, to jsem věděl. „Průšvih,“ pronesl jsem. „Vždyť jste ještě měli jiné východisko.“ A podíval jsem se na revolver s krátkou hlavní, který ležel jen kousek od jejich nohou. Oba ze sebe vyrazili zoufalý výkřik a současně se po něm vrhli. Můžou mě tedy vzít s sebou – a poslední se přece budou radovat. Ona už revolver držela v prstech, když… Když v tom je kyanid srazil. V jediné, poslední křeči… a já se dal ve ztichlém pokoji do smíchu.

6.

Už Mike Hammer koketoval, jak jsme si všimli, se špionáží, ale vedle něj vytvořil Mickey Spillane i skutečného tajného agenta, „Tygra“ Manna, a ten si chrabře zabojoval se sovětskými špióny například v knihách Den pistolí (1964), Krvavé svítání (1965), Dealeři smrti (1965), Projít kontrolou (1966) či Tygr je volný.

A ještě jiný špión jménem Morgan vystupuje v románu Delta faktor (1967, zfilmováno 1970) a ještě další hrdiny mají Spillaneovy knihy jako Tuzí chlapíci (1970) a další. A když už jsme se dotkli filmování, vraťme se ještě krátce ke kinoverzím Spillaneho románů. Jen během deseti let vznikly snímky Já, porota (1953, remake 1981), Dlouhé čekání (1954), S polibkem přijde smrt (1955), Rychlá je má zbraň (1957) a Lovci děvčat (1963), v kterých si Mika Hammera „střihl“ co herec sám pan spisovatel. Z oné série vynikl a uspěl jen v pořadí třetí – a u nás také uvedený – film režírovaný Robertem Aldrichem a zaštítěný hereckým umem nejpopulárnějšího amerického herce Jimmy Stewarta. „Lépe než kterýkoli jiný snímek zachytilo to dílo tehdejší klima strachu a hysterie, i když jen formou osudově pesimistické a trochu poetické nadsázky,“ tvrdí filmový historik Vladimír Hendrich. A pak už následovaly i adaptace všech ostatních románů a v letech 1984-1987 taky desítky a desítky dílů seriálu „Mickey Spillane´s Mike Hammer“ se Stacy Keachem (nar. 1941).
Tento cyklus byl zahájen celovečerním pilotem Na koho ta vražda padne (u nás měl premiéru 30. 4. 1995) a obsáhl i další delší filmy jako Víc než vražda (1983), Návrat Mika Hammera (1986) či Vražda bere všechno (1989). Ačkoli z původních děl převzal třeba i Hammerovu oddanou sekretářku Veldu, lze však dnes už jen konstatovat, že na skutečnou drsnost si zde tvůrci spíš jen hráli.

7.

„Tihle velkohubí spisovatelů nikdy nepřenesou přes srdce, že slaný buráky se konzumují víc než kaviár,“ reagoval jednou na své kritiky Spillane sám, proslavil se výrokem: „Pokud vás miluje publikum, tak jste dobří,“ a nikdy se nezdráhal přiznat, že píše hlavně kvůli penězům.
Mickey Spillane uměl bezpochyby velmi šikovně manipulovat s city průměrného čtenáře a byl určitě efektní a dobrý vypravěč. Velmi primitivně však taky zvulgarizoval princip osobní odpovědnosti, kterou kladli všichni „normálnější“ detektivové Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta až nad zákon a brutálně všechno přehnal. Přesto či právě proto není jeho hrdina dodnes úplně zapomenut a jako určitá kuriozita i extrém nebude zapomenut už nikdy.

 

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Nejnovější komentáře

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu