Ukázka z historické detektivky Viléma Křížka Strach za oponou

Historická detektivka Viléma Křížka Smrt má vůni inkoustu z roku 2017 se brzy stala úspěšnou u čtenářů i kritiků: získala Cenu J. Marka za nejlepší českou detektivku a Cenu E. E. Kische za nejlepší historický román. Nyní máte možnost si přečíst ukázku z autorovy další knihy Strach za oponou.

Autor se v románu Strach za oponou vrací do Prahy počátku 20. století, kdy Rakousko-Uhersko stálo na prahu Velké války, aby nechal své hrdiny, neortodoxního soukromého vyšetřovatele Eliáše Sattlera a jeho „watsona“, autorova dědečka Adama Křížka, vyřešit další zapeklitý případ.

Přečtěte si ukázku z knihy:

Jsou místa, kde ticho dokáže být ohlušující, a velká divadla patří mezi ně. Kdyby mu někdo naslouchal v opuštěném ztemnělém jevišti Nového německého divadla, byl by sebou trhl při náhlém zvuku kroků. Do hlubokého ticha sálu zazněly jako výstřely.

Klapot podpatků na parketách pódia – a za nimi měkčí zvuk polobotek.

Ticho; výdech; sotva slyšitelný smích.

Není úžasné takhle stát na prknech, která znamenají svět? Jen my dva, hvězdy dnešního večera!“ ozval se zasněný ženský hlas.

Vzápětí zazněl sytý baryton: „Ale ty na nich stojíš často…“

Ne takhle. To je něco úplně jiného.“

Na chvíli se vrátilo ticho. Kdyby někdo seděl v temném hledišti, mohl by si představovat, že dvojice je uchvácena atmosférou nočního jeviště, představuje si jasná světla nových elektrických reflektorů nebo snad plynových světel a svícnů dob minulých…

Tohle divadlo je ovšem nezažilo. Teprve pětadvacet let staré, založené v roce 1888, patřilo mezi novější z velkých pražských divadelních domů.

Na jevišti se přesto člověk mohl cítit jako na místě, které zažilo staletí.

Náhle se tichem opuštěného divadla rozlehl zpěv. Trylkující soprán jako by se vznášel na křídlech holubic. Zerlinina árie „Vedrai, carino“ z Dona Giovanniho pronikla do veškerých zákoutí jeviště.

Uvidíš, má lásko, pokud budeš hodný, jaký lék pro tebe mám.

Přírodní, sladký, a žádný lékárník na světě ho nepřipraví.

Ve tmě ženská ruka sáhla po dlani svého společníka a přitiskla si ji k hrudi, zatímco ozvěna nesla sálem závěr árie. Ciť jeho tlukot, dotkni se mne zde.

Návrat ticha se zdál nepatřičný. Jenže tu nebyl orchestr, který by mohl navázat, ani publikum, které by spustilo potlesk. Jediný divák promluvil po několika úderech srdce: „Jednou z tebe bude velká hvězda. Uvidíš, že příští sezónu bude na programu právě tvoje jméno.“

Kouzlo bylo přerušeno – ženský hlas, který předtím cestoval na neviditelných křídlech, se zcela přízemně zachichotal, než odpověděl: „To doufám! A pak – Vídeň, Berlín, New York…“

Kamkoli budeš chtít. Budou se o tebe přetahovat!“

Jako o tu Češku Destinnovou. Z Berlína přes Londýn do Metropolitní opery!“ Radost a vzrušení v hlase téměř zakryly osten závisti.

Zkus si ještě něco. Když už jsme tady. Tohle je magická noc!“

Dívka se nenechala dlouho přemlouvat. Tentokrát se prázdným nočním sálem rozezněl slavný kus z Toscy, „Vissi d‘arte“. Žila jsem pro umění, žila jsem pro lásku, nikdy ani mouše neublížila!

Hlas několikrát zakolísal, ale zatvrzele pokračoval dál do samotného konce. Proč, proč, Bože proč mne tak trestáš?

Zerlina a Tosca; dva protipóly operních hrdinek prostá a rozpustilá venkovská dívka versus hrdá uznávaná umělkyně. Obě se strachovaly o své milence ale zatímco Zerlinin Masetto se zotavoval z lehkých zranění utržených v souboji, Tosčina Cavaradossiho čekal v mučírně a cele mnohem horší osud…

Ticho, které se rozhostilo nyní, bylo o poznání temnější. Pokud si žena uvědomovala omezení svého hlasu, nedala to nijak najevo – a její společník také ne.

Pojďme odsud,“ řekl nakonec. Jeho věcný tón se k nočnímu jevišti vůbec nehodil.

Ještě ne ještě jedna věc. Slib, že nikdy neopustíš,“ zažádal ženský hlas skoro šeptem, ale akustika sálu ho nesla širým prostorem až do těch nejzapadlejších koutů a jako by mu dodávala na závažnosti.

To víš, že neopustím,“ odvětil druhý hlas téměř laškovným tónem.

Šepot na to odvětil: „Teď jsi to slíbil na jevišti. Na posvátné půdě všech komediantů… Nemůžeš ten slib nikdy porušit.“

To ani nemíním,“ následovalo ihned ujištění.

Zvuk letmého polibku; dvoje kroky; a pak se původní, skutečně prázdné ticho navrátilo.

Jenže v opeře není nikdy dokonalé ticho… Prkna zaskřípou, i když na nich nikdo nestojí, napnutá lana v provazišti zasténají, průvan rozechvěje oponu a ta zlehka zašustí. To místo je jako živé. Člověk pověrčivějšího rázu by si mohl skoro pomyslet, že dům naslouchá a pamatuje si… a že na jevišti není radno mimo roli slibovat nic, co by se nemělo splnit. Kdo ví, co by se pak mohlo stát…

* * *

Radostný zpěv bezmála šedesáti hlasů se nesl sálem Nového německého divadla. Kdyby posluchač zavřel oči, mohl by si představit svatební veselici, tančící, popíjející a smějící se venkovany v téměř bukolické scéně přinejmenším dokud na ni nedorazí svůdník Don Giovanni a nezačne se dvořit nevěstě Zerlině.

Ve skutečnosti stáli členové sboru na místě – choreografické zkoušky je čekaly teprve mnohem později a taneční mistr Greco Poggiolesi se dnes věnoval angažmá na jiné scéně.

Sbormistr Eugen Szenkar pozvedl ruku a zpěv utichl, stejně jako hra na klavír, kterým sbor doprovázel při zkoušce korepetitor namísto úplného orchestru.

Erichu, jste o oktávu níž. Marie, vy také. Evo, Minno, držte tempo,“ jal se Szenkar udílet pokyny.

Oblíbený Don Giovanni se sice vracel na scénu až koncem sezóny, ale části chóru venkovanů i závěrečného sboru ďáblů měly zaznít ve dříve chystaném koncertu na počest Zemského výboru, a Szenkar se při tak důležité příležitosti nemínil nechat zahanbit. Měl k ruce skvělé členy sboru, ostatně je všechny osobně vybíral potřebovali jen trochu odborného vedení.

Od Mozarta se přesunuli k Verdimu, na koncertě koneckonců nesmělo chybět nesmrtelné „Va, pensiero“ z Nabucca. Szenkar se přistihl, že se při jejich poslechu začíná usmívat. Dobrá práce…

Přes zvuk několika desítek lidských hlasů a klavíru nikdo neslyšel zlověstný skřípot a praskot. Zato rána, která následovala, se rozezněla celým sálem.

Nikdo neviděl, jak lano držící půlmetrákové závaží v provazišti povolilo. Málokdo si stačil povšimnout, jak se těžký pytel řítí k jevišti. Většina ani nespatřila, jak dopadl na prkna těsně vedle mladé ženy, sboristky Minny Prochasky. Všichni ale slyšeli zadunění, když se to stalo; trhli sebou, uskočili, vykřikli… a najednou bylo na nepatrný okamžik ticho.

Zdálo se, jako by se zastavil celý svět. Jeviště zamrzlo v prapodivném tablu: vyděšená dívka, na prknech vedle zhroucený pytel se zčásti vysypaným pískem, prázdný kruh kolem nich a za ním vytřeštěně zírající členové sboru.

Sboristka zůstala jako přimrazená. Působila by jako socha, nebýt toho, že se chvěla po celém těle.

Korepetitor Dachs byl u jako první. Vyskočil od klavíru a vrhl se k ní. „Panebože! Slečno Minno! Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“

Dívka neodpovídala. Oči měla upřené na těžký pytel: pevnou režnou látku, zbytek lana, písek rozsypaný přes křídové značky nakreslené na prknech pro kulisáky a rekvizitáře.

Dachs pomohl k nejbližší židli. To se z úleku vzpamatoval i Szenkar a poslal jednoho ze sboristů, aby přinesl sklenici vody pro polekanou dívku. Srdce mu stále bušilo jako o závod. V jednu chvíli šlo všechno jako po másle, a pak…

Věděl, že bude muset přivolat ředitele; zajistit, aby se technici a osvětlovači podívali do provaziště, jestli nehrozí další nebezpečí; možná bude dokonce potřeba dočasně uzavřít scénu? Szenkar úpěnlivě doufal, že tak daleko to nedojde.

Minna navzdory Dachsovu konejšení stále nespouštěla oči ze spadlého závaží.

Mohla jsem být mrtvá,“ opakovala pořád dokola a nikdo se neměl k tomu, aby jí to vyvracel.

* * *

Vzduch pozdně květnového rána byl prosycen vůní rosy, čerstvých dalamánků prodávaných v parku před Novým německým divadlem a rozkvetlých šeříků.

Sotva hodinu po východu slunce ulice Prahy ožily lidmi kráčejícími do práce, trhy s nejširší nabídkou mléka, masa, pečiva, ovoce a zeleniny od prodejců, kteří do města přicházeli se svým zbožím ještě před svítáním, kameloty s ranním vydáním novin, kolportéry se sešitovými romány a také stánky nabízejícími vše od rohlíků přes párky, preclíky po dle mínění Eliáše Sattlera, kterému stačilo jen zachytit jejich vůni stěží poživatelné přepálené smaženky.

Samotná budova Nového německého divadla, majestátní se svým průčelím zdobeným korintskými sloupy, tympanonem s výjevem vítězného básníka a sochami skladatelů a literátů, v tuto ranní hodinu ještě spala. Sattler nicméně prošel vrátnicí, která bývala obsazená celý den a někdy i v noci, a zamířil chodbou, již si matně pamatoval z několika dřívějších návštěv, do kanceláře ředitele divadla. Celým prostorem zněly jedině jeho kroky na ředitele a snad pár dělníků či uklízečů muselo být divadlo ještě opuštěné. Herci ani zpěváci nebyli právě proslulí zálibou v brzkém vstávání. Chodba byla cítit po prachu, mýdle a mořidle nejspíš z přípravny kulis, i když většina z nich vznikala mimo hlavní budovu. Za dveřmi ředitelovy kanceláře však Eliáš Sattler ucítil závan kávy

ke své nelibosti už podle vůně přespříliš silně upražené.

Zaklepal a zevnitř se ozvalo okamžité: „Vstupte!“

Ředitel Heinrich Teweles vstal a vyrazil Sattlerovi naproti. Chytil jeho napřaženou ruku v obou dlaních a pevně ji stiskl, jako by vítal dlouho očekávanou delegaci.

Pane Sattlere! Ani nevíte, jak jsem rád, že jste si tak rychle udělal čas.“

Potěšení je na mé straně.“

Sattler nelhal bývalého šéfredaktora Prager Tagblattu a současného divadelního ředitele vždy viděl rád. V minulosti, ještě za Tewelesova působení v Tagblattu do roku 1911, se na jeho žádost věnoval několika drobnějším případům. Noviny, zdá se, trable přitahovaly.

Přitahovalo je i divadlo? Vzhledem k Tewelesovu chování, tónu i nepopiratelné úlevě v jeho tváři to vypadalo, že přinejmenším nyní ano. A když se Sattler velice soustředil, dokázal pod ředitelovou kolínskou – umírněná směsice mechu, santalového dřeva a bergamotu –, vůní kávy a rozličných pachů divadelního prostředí rozlišit i cosi, co mohlo být projevem vypětí, starostí, možná dokonce strachu.

Kávu?“

Jen vodu,“ požádal Sattler. Uctivě pokývl, když mu ředitel podal sklenici, a čekal, až promluví.

Půjdu rovnou k věci,“ pravil Teweles těžce a položil lokty na stůl. Dlaněmi si podpíral bradu, jako by jeho hlavu příliš tížily starosti. „Mám obavy, že se někdo snaží poškodit divadlo.“

Jakým způsobem?“ pravil Sattler. Mírně se zamračil. Dovedl si představit, že divadlo mívá problémů dost i samo o sobě a pokud se ho někdo ještě pokoušel postrčit přes pomyslný práh…

Začalo to na přelomu února a března během operního cyklu k třicátému výročí Wagnerova úmrtí. Natržený kostým, chybně založené rekvizity, poškrábané kulisy a takové věci. Přičítal jsem to roli nešťastné náhody, přepracování po oslavách lednového výročí divadla a hostování Ruského baletu a zejména zátěži, jakou pro nás cyklus byl. Wagner se nikdy nehraje jednoduše,“ Teweles se nevesele zasmál. „Ale průběžně to pokračovalo a teď během Májových slavností se incidenty začaly množit. Málem vyhořel sklad. Zasekla se opona těsně před představením. Při zkoušce zničehonic sjelo propadlo…

Nakonec včera spadlo na jeviště uvolněné závaží z provaziště a málem zasáhlo jednu z našich sboristek! Po zádech mi běhá mráz při pomyšlení, že by ji neminulo. Při pádu z výšky šesti metrů, kde bylo uvázané, a váze půl metráku, by ji mohlo zabít! A navíc ta myšlenka, že na to mohly doplatit i soubory, které u nás tento měsíc hostovaly – z Berlína, Vídně, Drážďan…

Proto jsem vám poslal vzkaz. Rád bych, abyste tyto události vyšetřil, a pokud je skutečně na svědomí někdo konkrétní, našel pachatele.“

ANOTACE:
Na prknech, která znamenají svět, se nejhlubší lidské sny stávají skutečností. Jenže jaro 1913 přináší pražskému Novému německému divadlu samé nešťastné příhody. Ředitel Heinrich Teweles je přesvědčen, že nejde jen o souhru náhod, proto si na pomoc pozve soukromého vyšetřovatele Eliáše Sattlera.
Sattler sice disponuje extrémně vyvinutým čichem, který mu pomáhá při řešení podobných případů, ovšem tentokrát se nemůže spolehnout pouze na něj. V prostředí divadla a opery není nic, jak se zdá, a pod pozlátkem rekvizit, vrstvami pudru a honosnými kostýmy se skrývá řada temných tajemství.
Je v pozadí okouzlujícího světa andělské hudby a dramat na scéně bez viny alespoň Sattlerova výstřední průvodkyně Beatrix? Jsou Wagnerova díla prokletá a přinášejí neštěstí? Pátrání odkrývá vydírání, drogy i podezřelé úmrtí a viník, který už tuší, že je mu Sattler na stopě, rozehraje nebezpečnou hru…
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.