Pátá kniha nové série islandské královny zločinu se točí kolem prokleté panenky, i když to tak dlouho nevypadá…
Životem omlácený policista Huldar se snaží najít majitele kostí, pohřbených pod vodou na islandském pobřeží, ale není se moc čeho chytit. A tak radši vypomáhá na oddělení sexuálních deliktů. Tam se řeší obvinění proti vedoucímu azylového domu pro problémové děti. Jestli se obvinění potvrdí, bude to průšvih pro policii i úřady, že to neodhalili dřív.
Dětská psycholožka Freyja, druhá hlavní postava, procuje pro Agenturu na ochranu dětí a má za úkol stejný případ, ale z druhé strany – ze strany těch dětí, co prošli dočasným domovem. Zdá se, že oba případy propojuje pohřešovaná dívka, ale způsobem, který nedává smysl. Zabijácká panenka je přece hloupost, ne?
Asi dva díly téhle série jsem vynechala, ale příliš to nevadí. Huldar je stále neobratný trouba a jak Freyja přišla k bytu s ilegální krajtou, lze vyvodit. Huldar se stále pokouší pozvat Freyju na rande, a stále bezúspěšně. Takže vše při starém. Jeho pokusy by byly i legrační, kdyby je nerámovala vyšetřování vražd, pátrání po dětech, které spolkl „systém“, tedy státní péče, prostě okolnosti moc veselé nejsou. I když Freya má na krku neteř a psa a tahle rodinná pohoda jí dává zabrat. Další nečekaně úsměvné situace trochu prosvětlí tu ponurost. Ale jinak život na Islandu – aspoň podle Yrsy – moc sluníčkový není. Vše jako by bylo zahalené smutným oparem, a není to jen tím, že zrovna hodně prší. Téma bezprizorních dětí je skličující, osobní životy – nebo jejich nedostatek – hlavních postav jak by smet. Pracovní život u policie i ochrany dětí není tak úplně pro citlivky, člověk si tam musí dát pozor, aby nevyhořel z přílišného osobního zaujetí. Prostě není to práce, pro kterou byste zabíjeli. Autorka se rozhodně nesnaží vykreslit své hrdiny jako neprůstřelné supermany, naopak jejich lidskost může být čtenářům blízká.
Když jsem četla první díl série DNA, byla jsem otřesená popisy brutálních vražd, takže jsem se malinko obávala, co přinese tento díl. Autorka se ale naštěstí držela zkrátka. Tenhle díl čtenáři se slabším žaludkem snesou, jen budou pak nějakou dobu značně skleslí. Yrsa totiž jasně a bez příkras vymalovala současný Island a jeho nedostatky – ať už díry v sociální péči, odklízení bezdomovců, drogovou scénu, nestíhající úřady. To vše zamíchala do složitého koktejlu, v kterém tři samostatné případy spolu souvisejí naprosto jasně a logicky – i když námět se strašidelnou panenkou sváděl čtenáře k divočejším spekulacím. Ačkoli závěr by mohla autorka zvládnout i lépe, do posledních stránek si Yrsa drží pár trumfů, které vás donutí leccos na poslední chvíli přehodnotit.
Pokud máte rádi depresivní severské detektivky a komplikované případy, které jsou přesto dotažené do rozumného konce, Panenka čeká…
Originál: Brudan, 2018
Z anglického: The Doll, 2021
Překlad: Hana Sichingerová
Vydal: Metafora, 2022
427 stran
