Rozhovor s Martinem Štefkem, autorem thrilleru Nikdy se nepřestala usmívat

Nedávno jsme vám přinesli recenzi pozoruhodného krimirománu Nikdy se nepřestala usmívat, jehož hlavní postavou je vražedkyně, která údajně zabila 168 lidí. V následujícím rozhovoru se autor knihy rozpovídal, co ho přimělo k tak vysokému počtu obětí, jak se dívá na násilí v dnešní společnosti a také co obnáší vydat knihu vlastním nákladem.

Anotace knihy pojednává o vražedkyni, která je odsouzena k trestu smrti za vraždu 168 lidí. Nebál jste se, že tak vysoké číslo čtenáře odradí? Deset nebo dvacet obětí bych ještě pochopil… Nebo jste předpokládal, že právě to čtenáře přinutí si knihu přečíst, aby se dozvěděli, jak to vlastně je?
Popravdě jsem ve chvíli, kdy jsem příběh psal, měl v hlavě dokument o Richardu Kuklinském, což je sériový vrah, který zabil velké množství lidí. Uvádí se, že to byla stovka, ale on sám několikrát naznačil, že těch lidí mohlo být mnohem více, že je nepočítal. On byl vlastně nájemný vrah, ale nedělal si statistiky. Právě jeho vraždění mě vedlo k tomu, abych použil číslo, které jsem použil. Nakonec jsem si říkal, ale jo, tohle by mohlo lidi zaujmout a navíc je to hned nahlodá v tom smyslu, že to číslo je přehnané, že za tím bude ještě něco víc. A já doufám, že je. Bral jsem to tedy jako součást příběhu a jako něco, co by mohlo čtenáře trknout a začít mu vrtat v hlavě.

Děj vašeho románu je zasazen do Spojených států. Zvolil jste tuto zemi proto, že u nás nemáme trest smrti nebo v tom byl ještě jiný důvod?
Jeden z důvodů je právě to, že jsem potřeboval zemi, kde je trest smrti. Ale já mám takovou menší úchylku a vím přesně, kde se vzala. Je to tím, že jsem odmala sledoval hlavně americkou produkci v televizi a tohle mě ovlivnilo natolik, že mám v sobě nějaký blok a nejsem schopný psát v českém prostředí. Vím, že mě tohle může omezovat a do jisté míry vyřadit, ale já musím příběhu věřit a musím věřit svým schopnostem. Víc si věřím, když zasazuji děj do amerického nebo cizího prostředí. Tím nevylučuji, že se nějaký můj román nebude odehrávat v českých reáliích, jeden příběh – doposud nevydaný – jsem zasadil do prostředí Jižních Čech, ale zatím si připadám pevnější v kramflecích, když se příběh odehrává jinde. Zní to trochu paradoxně. I můj první román se odehrává převážně ve státě Massachusetts. I v tomhle případě to má však svůj důvod – hlavní hrdina putuje za Stephenem Kingem, což je můj hold jednomu z tvůrců, kteří mě na počátku tvorby hodně ovlivnili.

Jedna z hlavních postav, doktor Robert Jenkins, je v podstatě zásadně proti trestu smrti. Z knihy cítím, že je to tak trochu i váš postoj. Mám pravdu? Jak se na tento absolutní trest díváte vy sám?Robert Jenkins nevyjadřuje můj názor na trest smrti. Robert Jenkins měl být komplexní postavou, a když přišlo na trest smrti, měl jsem jednoduše pocit, že by Robert byl proti, protože v každém člověku vidí lidskou bytost a jako takovou ji uznává. Nepřeje nikomu trest smrti, ale samozřejmě v případě Alexandry má své osobní důvody.
Já sám pro trest smrti jsem, i když chápu fungování justice jako velmi problematické, hlavně v případě, když existuje možnost – a jsou i doložené případy – kdy byl trest smrti vykonán na člověku, který zločin nespáchal. Někteří lidé si dle mého trest smrti zaslouží. Při psaní knihy – a ještě před tím i po tom – jsem se zajímal o životy některých známých sériových vrahů. Když takové příběhy čtu, tak se trest smrti zdá naprosto přijatelným řešením.

Jste ještě poměrně mladý, přesto z knihy cítím skrz Alexandřino vyprávění znechucený postoj nad násilnostmi v rodině, nezájmem, šikanou. Máte skutečně takovou deziluzi o dnešním světě? Z pohledu Alexandry se zdá, že skoro nikdo není bez poskvrny, že každý má někde toho pověstného kostlivce ve skříni.
Teď si dovolím být trochu pejorativní a budu citovat jednu ze svých postav: „Lidi jsou svině.“ Mám pocit, že tuhle větu pronesl i Kovboj v románu Mrtví kráčí po zemi, a je to věta, která se v mé tvorbě opakuje častěji. Já sám jsem poměrně optimistický člověk a mám kladný pohled na lidi a na svět. Jsem ten typ, co si to s nikým nechce rozházet, nemá rád konflikty a nikomu nechce ublížit. Ale vidím, pozoruji a chápu. A chápu to, že lidé jsou špatní. Někteří více, někteří méně, někteří skoro vůbec. Je to ve lhaní, je to v činech, je to v tom, jak se k sobě navzájem chováme. Já se i k cizinci chovám pokorně, ale často se setkávám s tím, že se cizinec ke mně, nebo spíše k mým blízkým pokorně nechová. Tomu nerozumím. Nechápu, jak může někdo křičet na někoho, koho nezná, jak se lidé snaží řešit problémy agresivně a nepřátelsky.
Takže ano, v mých knihách určitě deziluze patrná bude a Kovboj v mém prvním románu je v tomhle směru ještě větší koncentrací takových názorů. Je to cynický hrdina, který si uvědomuje, jak to ve světě chodí a díky tomu se mu daří přežívat, a to i ve světě, který je změněný apokalypsou. Jenže i v takovém světě jsou lidé a i v takovém světě se chovají nepřátelsky. Takže ano, souhlasím s tím, že každý má svého kostlivce ve skříni, ať už je to jen kostřička myší nebo kostra velryby.

V doslovu píšete, že zárodek námětu vaší knihy vznikl při sledování jistého filmu. Musím říci, že mě některé scény v knize svou brutalitou docela překvapily. Hlavně scéna „s fotografkou“. Pracovala tu čistě vaše fantazie fanouška hororového žánru nebo měla tahle scéna také někde inspiraci?
Já se přiznám, že když jsem kapitolu „Fotograf“ psal, tak mi nepřišla zas až tak brutální. Když knihu četla moje partnerka a upozornila mě na to, přečetl jsem si text znovu a snažil jsem se na něj dívat jejíma očima. Došlo mi, že je skutečně hnusná, ale neměnil jsem ji. Chtěl jsem vraždění gradovat a gradovat i příběh. Navíc mi velmi často na filmech/knihách vadí, že se autoři snaží být spíše zpátečničtí. Nejde mi o to, abych násilí zobrazoval za každou cenu, ale brutalita je součástí vraždění a v některých případech má v příběhu jednoduše opodstatnění.
Graham Masterton, s kterým jsme Honza Vojtíšek a já dělali rozhovor (Honza vymýšlel otázky a já překládal) řekl, že ve svých románech popisuje hnusné vraždy, protože takové jsou i skutečné vraždy. Do té doby jsem Grahama Mastertona ani jeho tvorbu pořádně neznal, ale s jeho slovy naprosto souhlasím.
Ale abych vůbec odpověděl na otázku, tak v případě této kapitoly jsem se zrovna nenechal inspirovat žádným filmem ani jiným zdrojem. Věděl jsem, že chci realistickou scénu vraždění, něco opravdu děsivého, a postava Fotografa mě naštěstí napadla již během psaní. Pak už to bylo snadné, když jsem věděl, co přesně chce fotografovat. Já mám prostě až příliš vizuální představivost a vidím v hlavě jakékoli obrazy, a když nějakou scénu potřebuji, představím si ji v detailech, což se pak promítne i do finální podoby textu.

Spousta autorů je známá tím, že se důkladně na psaní románu připravují. Zjišťují si prameny o tom či onom, navštěvují příslušné odborníky, mají řadu poznámek atd. Postava doktora Jenkinse mi přijde vykreslená velice reálně. Dělal jste si i vy nějaký průzkum ohledně psychologie? Případně měl jste k ruce radu nějakého odborníka?
Co se týká odborníka, tak nikoli. Můj styl psaní je založen na tom, že se snažím příběh zachytit co nejdříve, aby ze mě nevyprchalo nadšení a to, co vlastně chci napsat. Píši intuitivně, a tak se v první fázi nechám zdržovat jen minimálně. Dělám si pak poznámky v textu tam, kde je potřeba něco změnit, něco přepsat, anebo najít informace o dané látce. Pokud to potřebuji přímo během psaní, tak samozřejmě rešerše dělám a vyhledávám si, převážně na internetu. Internet je opravdu neskutečný zdroj informací, kde se dá najít všechno, pokud člověk ví, jak hledat.
V případě psychiatrické praxe mi také pomáhal internet a snažil jsem se o to, aby Robert vypadal skutečně jako člověk, který by mohl být psychiatrem. Podobně jsem hledal rešerše ohledně trestu smrti a toho, jak je prováděn a k jakým „nehodám“ při umírání některých obětí došlo. Myslím si, že bez rešerší se psaní neobejde, ale nikdy nechci strávit víc času vyhledáváním informací než samotným psaním. Když ale příběh chci vydat, musím mít sám pocit, že ty postavy jsou věrohodné. A jsem rád, že se tohle jeví i jiným, nikoli jen mně.

O váš první román Mrtví kráčí po zemi prý nakladatelé neměli zájem, a tak jste se ho rozhodl – stejně jako Nikdy se nepřestala usmívat – vydat vlastním nákladem. Znamená to, že ani o druhý titul nebyl zájem?
Abych řekl pravdu, nemám tušení, jestli by byl o knihu Nikdy se nepřestala usmívat zájem ze strany vydavatelů. Když jsem vydal knihu Mrtví kráčí po zemi, uvědomil jsem si, že vydávání za své je způsob, který mi velmi vyhovuje. Mám volnost, nikdo mi do psaní nemluví a to je pro mě důležitý faktor. Já vím, že by mi do toho redaktor určitě přinesl zajímavé poznatky, třeba by se i snažil o to, aby se příběh vylepšil a byl čtenářsky zajímavější, ale já beru svoje psaní jako určité umělecké vyjádření a svůj tvůrčí úmysl. Píši tak proto, že tím něco sleduji. Strašně těžko bych nesl, kdyby někdo chtěl na příběhu cokoli změnit. Ano, mohlo by to být i ku prospěchu věci, ale také nemuselo. A s tímhle v případě vydávání vlastním nákladem nemusím žít. Navíc vydávání věnuji skutečně hodně času a musím být sám přesvědčen, že to za vydání stojí. Sám k sobě jsem dost kritický.
Až teď zpětně si uvědomuji, že kniha Mrtví kráčí po zemi byla pro vydavatele prostě příliš velký risk. Není to na první pohled komerční produkt. Jeho forma je natolik specifická, že to prostě vydavatelství musí okamžitě zavrhnout, protože v tom nebude vidět komerční potenciál. Je to i v tom, že já si při psaní neberu servítky a první verze knihy byla hodně sprostá. To jsem hodně upravil a nakonec si myslím, že to knize prospělo. Čekání na to, zda se mi vydavatel ozve, zda bude mít zájem… Tohle bylo na dlouho a já jsem to řešil v podstatě dva roky. Nechtěl jsem to podstupovat znovu, i když si myslím, že by kniha Nikdy se nepřestala usmívat měla větší šance vyjít pod nějakým zavedenějším nakladatelstvím než moje prvotina.

Jak byste čtenářům, kteří se díky Alexandře seznámili čerstvě s vaší tvorbou, popsal svou prvotinu? Proč by si ji měli přečíst?
Knihu Mrtví kráčí po zemi by si měli lidé přečíst proto, že se jedná o knihu humornou a přitom dramatickou, která má v čele hrdinu, který je cool a umí v tom chodit. Knihou jsem se snažil ukázat, že zombie žánr není mrtvý a že je možné jej pojmout originálně, nově a zajímavě. A pořád si stojím za tím, že se to povedlo. Ale abych nemluvil jen já, dovolím si citovat Ondru Hartmana, který recenzoval knihu Hustej nářez Františka Kotlety, kde uvedl něco, co mě velmi potěšilo: „Při čtení Kotlety jsem si často vzpomněl na titul Martina Štefka Mrtví kráčí po zemi. Rovněž akční čtení plné hlášek a sexy náctka tam figuruje také. Ale příběh drží mnohem lépe při sobě, hrdinovi jeho drsnou image věříte a čtení je to o hodně zábavnější.“

Možná nás teď čte spousta potenciálních autorů, kteří touží také napsat svou první knihu (nebo ji už napsali, ale je někde v šuplíku), ale bojí se, že ji nikdo nevydá. Můžete nám prozradit, co vydání vlastním nákladem obnáší? Z hlediska časového a (budete-li chtít) i finančního?
Tak nejtěžší je asi se k tomu odhodlat. Já jsem nejprve vydání na vlastní náklad viděl jako poslední možnost. Jenže se to ukázalo jako možnost jediná. Myslel jsem, že by mohl zabrat i crowdfunding (způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce – pozn. red.), ale to se nepodařilo. Základní je, že člověk o sobě musí dát vědět, musí o něm být slyšet. Sociální sítě, diskuse, apod. Každý den vychází příliš mnoho knih a vy potřebujete najít svoje čtenáře. Tohle mi přijde na celém vydávání nejtěžší. Kniha se napíše, což je na celém procesu nejlepší a skoro nejjednodušší fáze. Peníze se dají sehnat, ale abyste našli čtenáře, to už je běh na dlouhou trať.
Knihu Nikdy se nepřestala usmívat jsem vydal jen v nákladu 100 kusů, stejně jako svou prvotinu. Co se týče tisku, tak je skvělá tiskárna/nakladatelství Nová forma v Týně nad Vltavou. Mají dobré ceny, přátelský přístup a s výsledkem, který vytiskli, jsem spokojený. Ale tisknu pouze brožovanou vazbu, protože je levnější. Vázaná kniha, kterou bych vydával radši, vyjde téměř jednou tolik. Těch 100 knih mě přišlo na zhruba 6 000 Kč, a to mluvím jen o vytištění. Co si budeme povídat, když jako vydavatel pošlu 5 povinných výtisků Národní knihovně, něco věnuji recenzentům, aby se o knize alespoň trochu vědělo, tak ono to množství začne ubývat, ale moc se na tom nedá vydělat.
A to ještě musím zmínit skutečnost, že obálky si nechávám kreslit od lidí, jejichž tvorba se mi líbí, ale není zadarmo. Trochu se pohybuji v komiksovém světě, tak se snažím vybírat ilustrátory tam, což je i případ Honzy Nikrýna, který kreslil obálku k Nikdy se nepřestala usmívat. Celkově tak kniha vyjde na plus mínus 10 000 Kč, a to jen v nákladu 100 knih. U knihy Nikdy se nepřestala usmívat jsem ještě ke všemu měl původně jinou obálku, která se mi ale postupem času přestala líbit, takže jsem v konečném důsledku platil za dvě ilustrace. Ale v tomhle jsem prostě perfekcionista, a jakmile se mi něco nezdá, tak to nemůže jít ven.
Já vím, že ono to zní docela komplikovaně, ale v tomhle směru nemá cenu asi lhát. Vydávání na vlastní náklad je náročné. První kniha není vyprodaná, a i když se druhá prodává dobře (oproti první), pořád mám doma polovinu nákladu. Autor, který chce vydávat sám, se musí snažit dostat ke čtenářům prostřednictvím různých autorských čtení, vystoupení na různých akcích, a to ho taky dost stojí – hlavně času, pokud u toho musí ještě pracovat. Takže je potřeba se obrnit a smířit se s tím, že to prostě bude člověka stát nějaké peníze a spoustu času. Toho času nejvíc. Ty peníze se dají celkem přizpůsobit podle toho, kolik člověk chce vydat, ale ten čas, ten se nevrátí. A já se snažím každý den alespoň chvilku strávit tím, abych knihu podporoval, nacházel nové způsoby propagace, komunikoval s lidmi, apod.
Tady bych možná přidal ještě jednu takovou zajímavost. Když jsem začal vydávat ve vlastním vydavatelství, přemýšlel jsem o tom, že bych šel do širší distribuce přes zavedené řetězce. Když jsem zjistil, že by provize distributora byla 55 % (protože jsem neplátce DPH) z prodejní ceny, uvědomil jsem si, že bych musel knihu „Nikdy se nepřestala usmívat“ prodávat tak zhruba za 200 až 250 Kč, abych se v konečném součtu dostal alespoň na nulu. Proto jsem se zatím rozhodl, že budu prodávat pouze přes vlastní stránky www.goldendog.cz, což je silně omezující, ale řekl jsem si, že vydávání knih je spíše koníček, nikoli něco, co by mě mělo v současné době živit. Takže jen doufám, že se mi alespoň vrátí to, co jsem do knihy vložil. A to by mělo.
Skoro mluvím jako člověk, který podstupuje něco, co za to nestojí, ale to není pravda. Když si po vydání knihy přečtu názory lidí, které neznám, že se jim kniha líbila, že pro ni nadchli svoje blízké, i když ti normálně nečtou, to je pak odměna, která mě přiměje k tomu, abych v úsilí pokračoval. A když se pak objeví recenze a jsou kladné a já vím, že jsem nikoho z těch recenzentů nezaplatil, tak je té energie pro další psaní a další vydávání ještě víc.

Píšete knihy, přispíváte do blogů, antologií, pracujete jako copywriter, nabízíte pomoc s psaním textů, seminárních prací… Připadáte mi jako velice zaměstnaný člověk. Můžete nám popsat svůj pracovní den?
Asi jsem zaměstnaný člověk, ale všechno se odvíjí od toho, že píši a psaní mě prostě baví, a to v podstatě v jakékoli podobě. Musel jsem se smířit s tím, že si pouze psaním prózy prostě vydělat nemohu.
Můj pracovní den začíná tak, že si sednu k nějakému hororovému filmu a napíšu na něj následně recenzi pro server www.horor-web.cz. Pokud mám přečtené nějaké komiksy, tak napíši i článek na www.comics-blog.cz. Pak pokračuji něčím, z čeho mám skutečně peníze, takže copywriting, psaní textů na zakázku, vytváření centra nápovědy pro jednu softwarovou firmu apod. Prózu pak píši většinou večer, když mám hodně práce, tak i po nocích, protože přece jen placené psaní má přednost. Den trávím u počítače psaním a jsem rád, že večer, když se partnerka vrací z práce, mám čas na ni. Víkendy se snažím mít volné, ale ani to někdy není možné, a tak píši v podstatě od rána do večera, jen ty letní měsíce jsou naštěstí trochu klidnější.

Oba vaše romány mají na serveru Databáze knih poměrně slušné hodnocení (druhá kniha i recenze). Myslíte si, že to přiměje nakladatele, aby vás vzali na zřetel? Chystáte nějaký další román?
Popravdě by mě samotného zajímalo, jestli vydavatelé na tato hodnocení koukají. Pokud ano, budu jen rád, pokud je to zaujme. Ale že bych do toho vkládal nějaké naděje, to ne. Spíše doufám, že hodnocení zaujme čtenáře a o mých knihách se mezi nimi bude více vědět a více o nich budou mluvit.
Nový román určitě chystám. Kdybych měl mluvit o tom, co je hotovo, tak mám napsaný zombie western, román se zombie, který se odehrává na Divokém západě. V nedávné době jsem dopsal western klasický, tedy bez jakýchkoli nadpřirozených prvků. A to jsem western jako dítě vůbec neměl rád… Ale nezaměřuji se jen na podobná témata. Baví mě všechno možné. Mám napsanou první část akčního sci-fi o skupině paranormálních vyšetřovatelů, napsal jsem rozsáhlý román, který vychází z mé lásky ke komiksům a k určité averzi ke komiksu superhrdinskému, respektive k jeho pravidlům. V hlavě mám pokračování románu Nikdy se nepřestala usmívat a právě pracuji na prequelu (příběh se stejnými hrdiny, který ale dějově předchází dříve napsanému dílu – pozn. red.) ke knize Mrtví kráčí po zemi. Rád bych vydal také svou první sbírku povídek, která se věnuje příběhům, jež sám označuji jako „temné romance“. Je toho opravdu moc, ale přiznám se, že ještě netuším, co bych rád vydal jako další. Problém my dělají hlavně korektury, na kterých strávím hodně času, abych si byl jistý, že text může ven. Doufám však, že čtenáře další knihou opět mile překvapím a bude se jim líbit jako obě předchozí.

Děkuji za rozhovor.

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA