Jana Jašová, držitelka Ceny Magnesia Litera za detektivku, vydává svůj čtvrtý psychologický thriller

V pražském Paláci knih Luxor proběhlo první březnový týden setkání čtenářů s Janou Jašovou. Oceňovaná překladatelka a spisovatelka na něm představila svou novou knihu Zapalte hranici.

Jana Jašová byla za svou práci oceněna již jako překladatelka (Zlatá stuha). Kromě překladů z angličtiny se věnuje i vlastní tvorbě. V žánru psychologického thrilleru debutovala románem Znič to jméno. Tehdy byla na cenu Magnesie „pouze“ nominována, další rok už jí ale vítězství (s titulem Krutý měsíc) neuniklo. Mezi nominované se pak ještě vrátila knihou Dravé zvěři napospas. Román Zapalte hranici je jejím čtvrtým přínosem do žánru napětí. Vzhledem k výše vyjmenovaným úspěchům se jistě řada čtenářů těšila, s čím přijde. A název jejího nového titulu, stejně jako fakt, že se odehrává před pálením čarodějnic, dává tušit, že nás opět čeká parádní zážitek.

Na besedu dorazily zhruba tři desítky lidí. Očekával jsem větší zájem o autorku, jež byla dvakrát nominována a jednou vyhrála prestižní cenu, a to hned s prvním třemi tituly daného žánru. Janě Jašové dělala společnost herečka Lenka Krobotová, která se stala kmotrou knihy a načetla audioknihu Krutý měsíc a šéfredaktorka nakladatelství Motto Lenka Altrichterová.

Celá akce měla tentokrát netradiční scénář. Křtem knihy se totiž nekončilo, nýbrž začínalo. Nedošlo ani na polévání knihy šumivým vínem, ale v duchu titulu aktuálního románu na posypání sirkami. Víno pak posloužilo jen k následnému přípitku a přání, ať se kniha dobře prodává a líbí se čtenářům. Pak už došlo na povídání o autorčině nové knize, o tom, proč se pustila právě do psychothrillerů nebo zdali vždy ví, jak se její příběh bude odvíjet.

Debata se pochopitelně nejprve zaměřila na aktuální román. Podle autorky má hranice v názvu knihy více významů, včetně metaforického. Neznamená jen symbolické upálení čarodějnice, ale také hranici přátelství, lásky a bolesti. Nebo také hranici, kam až je někdo ochoten zajít k odčinění viny. Příběh měl být původně napsán v první osobě střídavě z pohledu obou hlavních postav. Jak se děj vyvíjel, autorka zjistila, že jedna z postav je natolik komplikovaná, že bude lepší její part vyprávět ve třetí osobě. Jedním z impulzů k napsání knihy byla autorčina fascinace tradicí pálení čarodějnic. Tento rituál ji fascinuje, neboť v něm vidí dvě strany mince – na jednu stranu by mělo jít o pomyslné spálení zla, na druhou stranu však vypadá jako rekonstrukce čarodějnických procesů s nevinnými ženami. Laureátka Magnesie Litery svůj příběh umístila do Železných hor, což je podle ní nejlepší místo na světě. Pochází odtud jak ona, tak její rodina. Vesnice Bučina, kde se děj odehrává, je ovšem fiktivní, byla pouze inspirována několika skutečnými tamějšími vesnicemi.

Povídání poté pozvolna přešlo k autorčinými dřívějšími titulům. Nebylo možné nezmínit zatím její nejúspěšnější román Krutý měsíc. Jana Jašová řekla, že se psal velmi dobře, neboť jí téma covidu hodně pomohlo se stavbou příběhu. Vznikl proto za poměrně krátkou dobu sedmi až osmi měsíců (aktuální kniha jí prý trvala mnohem déle). Lenku Krobotovou na románu zaujaly různé pohledy na stejnou situaci, sama si prý při načítání představovala, jak by mohly vypadat ve filmu. Podle ní jde o román, kdy se člověk těší na každou další stránku. Navíc jde i o důkaz, že v jednoduchosti je síla – děj se stále rozvíjí, a zároveň zůstává přehledný.

Paní Jašová působí jako milá a sympatická paní. Logicky se tedy nabízí otázka, proč píše zrovna psychothrillery. Autorka říká, že její knížky nejsou detektivky v pravém slova smyslu, neboť tam nevystupují žádní detektivové. Sama by je spíše zařadila do žánru „mystery“, jenž její dílo vystihuje lépe. Na příběhu ji ale zajímá především psychologie. Nápady na psaní sbírá z různých střípků událostí, které někde zaslechne. Může být třeba zpráva o bouračce mladých lidí vracejících se ze zábavy. Pak už její fantazie začne pracovat naplno. Při psaní se ovšem snaží vžít do situací, které se mohou stát každému z nás. Toho se právě my jako čtenáři prý nejvíc bojíme – jak se může běžná situace ošklivě zvrtnout. U svých příběhů má vždy jasnou představu, odkud a kam se bude ubírat, mohou se měnit pouze některé vedlejší zápletky.

O pobavení se postarala autorčina historka o tom, jak se někdy musí autor pro stavbu příběhu obětovat. Když psala Dravé zvěři napospas (na téma stalkingu), tak potřebovala vědět, jak fungují seznamovací aplikace. Chtěla po dceři, aby jí vysvětlila, jak funguje Tinder. Dcera jí prý řekla, že to musí zkusit sama. Autorka si tedy vytvořila profil a přidala do něj narychlo pořízené selfie, které nemohlo podle ní nikoho zaujmout. Už během krátké doby měla asi sto „zájemců“ s různými oplzlými pozdravy, a tak prý registraci raději rychle ukončila…

Podle šéfredaktorky Motta je s autorkou vynikající spolupráce. V redakci prý mají takový žebříček nejoblíbenějších autorek, co se spolupráce týče, a Jana Jašová je jeho absolutní královnou. Spolupráci si pochvaluje i sama autorka – když dopsala Znič to jméno, obávala se, že bude muset obejít řadu nakladatelství a „vnucovat“ jim svůj román. Naštěstí uspěla hned napoprvé v Mottu. Tam si dnes úspěšné autorky váží a udělají vše proto, aby o ni nepřišli.

Jana Jašová už má pár poznámek ke své nové knize, ze kterých se pokusí něco vytěžit. Děj by se měl tentokrát odehrávat v nějaké vesnici na okraji Prahy. Podle autorky je to také zajímavé místo, neboť jde o takovou „noclehárnu pro lidi, co v metropoli pracují“, ale střetávají se přitom se starousedlíky.

Beseda byla tentokrát poměrně krátká, skončila už po půl hodině. Nesla se nicméně ve velmi příjemném a odlehčeném duchu. Vše bylo pochopitelně završenou autogramiádou.