Podpalubí (Oliver Jasanský)
Na staveništi v Písku se našlo tělo dítěte. Leželo tam víc jak 25 let, aniž by o něm kdokoliv věděl. Je načase provětrat archivy…
Písecká kriminálka má velmi dobrodružné maloměstské aktivity – hledá zloděje kol, pátrá po zákeřném zabijákovi psů, co klade vraždící návnady… Stará vražda je novinka, a má samozřejmě přednost. Ale na malém městě není malých zločinů a sousedky šéfa policajtů hlídají, jestli se dost věnuje těm „jejich“ kauzám…
Hlavními postavami tu jsou nadporučík Bohumil Charvát alias Choroš a jeho přítel Ukrajinec Lev Koval. Už od přečtení anotace mi vrtalo hlavou, jak může u Policie ČR sloužit beznohý Ukrajinec, ale autor tenhle zádrhel vyřešil „externím konzultantem“. Tak to jo. Ponurý případ smrti dítěte tu tak podtrhují ještě noční můry, které Lva vrací zpátky do dob, kdy přišel o nohy…
Celý příběh je takový melancholický – nejen sentimentálním vzpomínáním na divoké devadesátky a hudební klub Paluba, v jehož základech se našlo tělo. Ale i květnatý styl vyprávění, doplněný poetickými metaforami, vytváří zvláštní snovou atmosféru, jako by se Písek měl každou chvíli rozplynout v neskutečnu…
Tohle rozhodně není strohá policejní procedurálka, kde se jde od důkazu k důkazu, a vše má svůj čas a místo. Tady naopak jako by vyšetřování bojovalo s chaosem a všechny stálo spoustu sil urvat aspoň nějakou užitečnou informaci. Kupodivu mi příběh svou náladou – nebo spíš nedořečeností a tajemností – připomínal italskou sérii od Ilarie Tuti.
Choroš je takový sympatický flegmatik, který nedělá žádnou vědu z toho, že je gay. Jeho postoj „a co má bejt“ jako by se vztáhnul na celou jeho krimi partu, a tak to tedy nikdo neřeší. Lev ale takový kliďas není, zvlášť když jeho věřící rodiče takovou novinku berou velmi špatně. Tahle osobní linka se proplétá případy ve stejném melancholickém duchu, takže neruší, spíš črtá život, jaký umí být.
Oliver Jasanský zvítězil v povídkové soutěži pořádané nakladatelstvím Mystery Press, a přesvědčil je natolik, že mu vydali nejen tuhle první detektivku, ale mají v plánu i nějaké fantasy. Podpalubí je zvláštní příběh, kde máte pocit, že se nic moc neděje. Policie přesýpá těch pár informací, které má, a snaží se z náznaků vykouzlit jistotu. Kdo měl od branky klíče, kdo z baru, výčepu nebo vedlejšího hřiště měl čas a neměl alibi… Vlastně to působí, jako by vyšetřování vraždy bylo svým způsobem nějaké mystérium – hodně víry v zázraky, soustředění a rituály, čtení mezi řádky, a do toho strohá fakta forenzních nálezů, jako přísady do lektvaru…
Bavila mě ústřední dvojice protagonistů a ta zvláštní snová nálada příběhu. Ale nakonec jsem byla z těch všech náznaků a nedořečených vět tak zmatená, že fakt, že písecká policie v závěru opravdu vraha odhalila, považuji za další zázrak a magii. Já se evidentně ztratila v hlubokém lese metafor.
Vydal: Mystery Press, 2026
381 stran
