Dravé zvěři napospas (Jana Jašová)

Stalkeři si většinou vystačí s obscénními telefonáty a zprávami. Ale tenhle je jiný… Laureátka několika prestižních cen ve svém novém psychothrilleru opět dokazuje své mistrovství v budování napětí.

Překladatelka a spisovatelka Jana Jašová je ženou, které se zřejmě daří, na co sáhne. Už jako překladatelka získala za svou práci ocenění, a ještě lépe se jí daří na poli beletrie. Její první psychothriller Znič to jméno byl nominován na cenu Magnesia Litera za detektivku. Druhá, podobně laděná kniha Krutý měsíc, pak o rok později tuto cenu vyhrála. Ve stejný rok k ní autorka ještě přibrala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2023. Před nedávnou dobou vyšla Janě Jašové třetí kniha, ve které opět ctí žánr, jenž ji proslavil. Dala mu název Dravé zvěři napospas a čtenářská veřejnost se na ni jistě vrhla se zájmem a očekáváním. A jak dopadla ve srovnání s předchozími příběhy?

Hrdinkou autorčina aktuálního románu je osmatřicetiletá Zuzana, která pracuje jako inspektorka hlediště (taková šéfka šatnářek a uklízeček, dozor při představeních) v malém pražském divadle. Po rozvodu s manželem Viktorem a několika nevydařenými schůzkami ze seznamovací aplikace žije sama se svou kočkou, příhodně pojmenovanou Bridget. Ač se nepovažuje za krásku, stala se zřejmě objektem touhy neznámého pronásledovatele, který ji píše zamilované, a přitom vulgární anonymní dopisy a zprávy, z nichž většina končí slovy „ty kurvo“. Zuzana se zprvu domnívá, že jde o dílo nějakého ubožáka ze seznamky, nicméně čím dál častěji má dojem, že ji někdo i sleduje. O stalkerech se říká, že jsou většinou neškodní, ale tenhle začíná přitvrzovat a vypadá to, že si jen se zprávami nevystačí. Mladé ženě se stávají podivné příhody, které by se za normálních okolností daly vysvětlit, ale vystresovaná žena už vidí čerty všude. Děje se to všechno jen díky jejímu vychýlenému vnímání, nebo skutečně za podivnými událostmi někdo stojí? A proč? Kvůli čemu by si vybral zrovna ji?

Není to však jediné trauma, které Zuzanu trápí. To první si nese už ze svého dospívání. V roce 1997 se jí ztratila stejně stará kamarádka Káča, kterou dodnes nikdo nenašel. Nepodařilo se zjistit, jestli se tehdy třináctiletá dívka stala obětí nějakého pedofila, utopila se v rozvodněné řece nebo prostě jen utekla z domova a něco se jí někde přihodilo. Když Zuzana dospěla a vdala se, přišla další rána – její matka za dosud ne zcela vyjasněných okolností uhořela ve své chatě.

Zuzana se nikdy se zmizením nejlepší kamarádky nesmířila. Než aby trávila předvánoční čas v osamění a myslela na to, že ji v mlze možná někdo neustále sleduje, rozhodne se, že se bude znovu snažit zjistit, co se tehdy vlastně stalo. Začíná objevovat překvapivé souvislosti, které ji ovšem dost šokují.

V knize Znič to jméno autorka zvolila vyprávění z pohledu hned několika žen, děj druhého románu vypráví střídavě z pohledu dvou protagonistek, a ve své novince se soustředila jen na jednu hlavní hrdinku. Příběh opět vypráví v první osobě, výjimku tvoří krátké a méně četné kapitoly z pohledu tajemného pronásledovatele. Podobně jako ve druhém příběhu i tady hlavní hrdinka nakonec získává nechtěného spojence, tentokrát ne v podobě sousedky, ale zpočátku otravné novinářsky, se kterou se nakonec skamarádí a jež jí občas pomůže.

Stalking ani trauma z dětství v podobě zmizení či nevyjasněného úmrtí kamaráda není ničím novým, podobná témata můžeme najít u Kateřiny Surmanové nebo Jiřího Březiny, nicméně jak autorku už přeci jen trochu známe, můžeme čekat, že z obou témat, vlastně jejich kombinace, vydoluje maximum. A je to tak. A ano, píšu „kombinace“, protože jedním ze stěžejních témat knihy je otázka, zdali stalking nějak souvisí s tragickou událostí z dětství, a případně jak, nebo zdali jde jen o dvě souběžné dějové linie. A jestli v tom nehraje nějakou roli i smrt její matky.

V průběhu děje se pak odhalují další tajemství ze Zuzanina života. K tomu jí tu a tam někdo připisuje něco, co možná ani neudělala, ale na druhou stranu to v dané chvíli nevíme, takže si místy říkáme, nepůjde-li dokonce o motiv tzv. „nespolehlivého vypravěče“.

Z příběhu silně vystupuje zoufalost a osamění, o tolik výraznější právě v čase adventu, kdy by měli lidé mít k sobě blíž, ale zároveň všechno vnímají daleko citlivěji. Autorce se podařilo vzbudit ve čtenáři soucit a pochopení pro hlavní hrdinku. Emotivnější pasáže pak vyvažuje občasný jízlivý humor, tak trochu ve stylu příběhů Bridget Jonesové, na něž ostatně jméno Zuzaniny kočky odkazuje.

Motiv stalkingu zhruba v jedné třetině knihy trochu ustupuje a vyklízí pole pro události související se zmizením Káči, které se na Zuzanu nabalují stále více, čímž na ni minulost najednou dotírá víc, než by ona sama chtěla. Ani v tomto románu není třeba mrtvoly (tedy ne hned na začátku příběhu jako v klasické detektivce), aby čtenář cítil houstnoucí napětí a nedočkavě otáčel stránku za stránkou. Jana Jašová šroubuje napětí pomalu, ale jistě, s každou další scénou či kapitolou.

Pokud si i teď říkáte, jestli ty zmíněné dva hlavní motivy nejsou už přeci jen trochu slabé, tak vězte, že mistrovství autorky tkví v několika bodech, které této knize dávají přidanou hodnotu a vyvyšují ji nad běžné thrillery na tato témata. Řešení, kdo může být onen tajemný pronásledovatel, se sice nabídne už relativně brzy, ovšem vůbec nevíme, jak a proč současné události souvisí s rokem 1997, a i když se nakonec potvrdí, kdo že by mohl Zuzanu sledovat, autorka nás v závěru vyvede z omylu odhalením, které asi bude čekat málokdo. No a pak je tady ona pověstná „závěrečná rána mezi oči“, doslova v poslední větě, která shodí většinu z toho, co jsme si mysleli, že víme, že jsme pochopili. Na zemi to rozdupá a donutí nás zapřemýšlet nad tím, co bylo řečeno, nebo spíš, co nebylo řečeno. A možná v nás vzbudí touhu si knihu přečíst znovu, novýma očima a s novými poznatky. Pak dokonalost autorky nejspíš oceníme ještě více.

Dravé zvěři napospas tedy opět potvrzuje kvalitu cenami ověnčené autorky. Dokázala spojit dvě relativně obnošená témata, přidat k nim několik vedlejších, a to vše slít do jednoho celkem nelítostného příběhu. Kdo máte rádi příběhy osamělých žen třesoucí se při každém vrznutí podlahy, ďábelskou hru neznámého zla a nevyjasněné události, kterým postupně můžete přijít na kloub, pak nemůžete tuto knihu hodnotit jinak než plným počtem bodů.

 

Text: Jana Jašová (2024)
Vydáno: Motto
ve společnosti Albatros Media a. s. (2024)
344 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA