Čistič (Vladimír Zlý)
Stojí za vraždami feťáků pomsta, nebo mají jiný motiv? Debutový román z Ostravska věrně popisuje policejní práci.
Ostravský rodák Vladimír Zlý vystřídal několik povolání, než se usadil jako administrativní pracovník a také jako autor policejně–procedurálních detektivek, v nichž zúročuje zkušenosti z předchozích zaměstnání a také smysl pro detail. V roce 2024 debutoval v tomto žánru románem Čistič, ve kterém poprvé představil krajského vyšetřovatele majora Ivoše Kyliána. S ním pak ještě vydal titul Pod haldou a U Potoka, v němž se vrací k Ivošovým začátkům na oddělení vražd.
Děj autorova debutu nás zavádí do červnových dnů roku 2021 s několika odskoky do roku 2015. Ostravská mordparta spolupracuje s kolegy z Havířova na tamější vraždě feťáka, na němž se vrah „vyřádil“ a podle všeho si při svém činu vyzkoušel hned několik způsobů zabití. Chtěl mít jistotu? Byla jeho motivem zuřivost? Na seznamu podezřelých se rychle ocitá otec dívky, kterou jiný feťák znásilnil a zabil v roce 2015 při návratu z diskotéky. Otec má však podle všeho alibi, pachatel šest let starého činu stále sedí, takže se vyšetřovatelé musí poohlédnout po někom jiném. Rychle však dochází k dalším vraždám. Ukazuje se, že alibi otce někdejší oběti není zase tak pevné, navíc se v podezření ocitají dokonce i další členové jeho rodiny. Může jít o rodinou pomstu? Nebo si s policií jen hraje rafinovaný pachatel, který je stále drzejší a ve způsobech mučení a usmrcování vynalézavější?
V recenzi románu U Potoka jsem psal, že Davidu Urbanovi vyrostla konkurence, co se detektivek zaměřených především na realistický popis vyšetřování týče. To platí i v této knize. Krůček za krůčkem sledujeme postup vyšetřování, kdy pachatel nedělá chyby a nezanechává za sebou stopy. Autorův styl je místy hodně strohý, skoro jako kdybychom četli knihu z žánru true crime. Tempo nasazené na začátku se nijak nemění. Působivé jsou především pasáže z roku 2015, kdy víme, že se schyluje k brutální vraždě mladé dívky a sledujeme i zoufalou snahu jejího otce zjistit, co se stalo.
Na začátku knihy ale je třeba si zvyknout (nebo překousnout) několik časových odskoků, tedy nejen do zmíněného roku 2015, ale i do několika období před první vraždou v roce 2021. Někdy je téměř nezbytné podívat se na začátek nejen aktuální kapitoly, ale i některé z předchozích, abychom si ujasnili, ve kterém časovém období se právě nacházíme. Naštěstí tohle „skákání“ netrvá dlouho, po většinu děje zůstaneme už jen v současnosti.
Ve výše zmíněném románu U Potoka už od začátku víme, kdo je pachatel, takže pouze sledujeme, na základě čeho a kdy ho detektivové dopadnou. V tomto románu se dějová linie zpočátku odvíjí podobně, jenže budiž autorovi přičteno k dobru, že postupem času nic není, jak vypadá. Kriminalisté musí několikrát začít od začátku, přičemž až do posledních kapitol není jasné, zda příběh bude zakončen tak, jak se to nabízí.
Autor využívá reálných lokací, přesně popisuje místa děje (ulice, náměstí), takže si můžeme najít, jak daná místa vypadají. Pokud se někomu může Havířov – v knize několikrát zmíněný jako nejmladší město republiky – zdát z fotek či map idylický, Vladimír Zlý nás vyvede z omylu. I tady bují poměrně roztáhlá drogová scéna, živená mimo jiné nedostatkem slušné práce. Kniha se zabývá kontroverzním tématem postoje společnosti k lidem na jejím okraji, respektive drogově závislým. Autor nikoho nesoudí. Na začátku píše, že svou knihu věnuje všem, kdo se nevzdali a svůj boj se závislostí vyhráli. V příběhu samotném pak nabízí čtenáři dva různé pohledy a nechává na něm, ať si udělá názor sám. Řada knižních postav se netají averzí typu „dobrej feťák, mrtvej feťák“, což je zase vyváženo názory jiných postav, že „jsou to také jen lidé a mnozí z nich za svůj osud nemohou“. Čtenářův názor nejspíš bude záviset na jeho bydlišti a zkušenostmi s drogově závislými. Zmiňuji to především proto, že na rozdíl od několikrát zmíněného románu U Potoka se tu neřeší řádění sexuálního predátora, ale vraždy lidí, kteří jsou většině společnosti lhostejní, takže se může stát, že děj tentokrát tolik nepřipoutá.
Kromě Ivoše se setkáme s několika dalšími vyšetřovateli a operativci. Vladimír Zlý některé zajímavě ozvláštnil (například nejasná sexuální orientace jedné z hlavních postav, kamarádství jiného operativce s podezřelým aj.). Sympatický je především Ivošův přístup nejen k hierarchicky níže postaveným kolegům, ale i jeho analytický i sebekritický přístup k vyšetřování. V neposlední řadě pak jasně vyhraněný postoj k politikaření a schopnost odrazit arogantního politika či říct nadřízenému, co si doopravdy myslí. Ostatní postavy (až na jednu či dvě další) jsou tak nějak v pozadí, plní v příběhu svou úlohu, ale nijak nevybočují a nejspíš na ně rychle zapomeneme.
Jak už jsem naznačil, vyústění příběhu je poměrně neotřelé a překvapivé. V duchu celkem syrového příběhu pak přichází hořkosladký závěr, kdy ani vyřešení případu nemusí být důvod k radosti, zvlášť když všechno mohlo proběhnout jinak a leccos má ještě dosti hořkou tečku. Autor to však pojal naprosto správně, vyvaroval se kýčovitého happy-endu, nesmyslného zvratu nebo obligátní záchrany v poslední vteřině. Přesně v duchu své realisticky pojaté detektivky.
Čistič určitě potěší fanoušky věrohodně popsaného vyšetřování i lidsky vykreslených postav. Dostane se jim zajímavého příběhu na stále aktuální a také kontroverzní téma, to vše s netradičně pojatým závěrem.
Text: Vladimír Zlý (2024)
Vydáno: Argo (2024)
268 stran
