Porevoluční doba, odsun sovětských vojsk, nejistota těch, kteří si ještě donedávna mysleli, že jim všechno projde. V téhle směsi žánru noir z česko-rakouského pohraničí budete kladnou postavu hledat lupou, ale pokud se správně naladíte na depresivní příběh, užijete si zajímavý literární debut.
České pohraničí, a teď mám na mysli především to s Německem nebo Rakouskem, bylo vždy opředeno jistou dávkou tajemství a napětí. Vždyť víte, Král Šumavy, epizoda Bestie z 30 případů majora Zemana, převaděči, Hubert Pilčík, diverzanti, pohraničníci, zaniklé vesnice, a tak dále. Dokonce jsem nedávno někde četl, že i dnes, když stojíte sami na místě některé ze zaniklých vesnic a zhorší se počasí, může to být poněkud strašidelné. Ale nemusí jít vždy jen o Šumavu, zajímavý a temný příběh se dá napsat i odjinud, jak to dokazuje vystudovaný scenárista, původní profesí novinář, Martin Müller (1988). Pro svůj debut si vybral podhůří Novohradských hor, kam zasadil svůj příběh z počátku devadesátých let.
Je těsně po tzv. Sametové revoluci. Zatímco řada lidí na většině míst naší vlasti prožívá euforii s vidinou „lepších zítřků“, nenáviděná sovětská armáda se chystá na nedobrovolný návrat do vlasti. Je tu ale ještě řada Čechů, kteří mají z nového a zatím nepředvídatelného režimu strach. Netuší, co s nimi bude, ale především neví, nakolik z toho, co vykonávali „protože museli“ (nebo spíš protože si byli jistí, že jim to projde) vyjde na světlo, a jak s nimi nový režim naloží. Mezi takové patří velitel pohraniční stráže, poručík Gabriel Šturc. Kdysi malými kluky obdivovaný, mezi podřízenými obávaný a civilisty nenáviděný pohraničník má ve skříni řadu kostlivců. Se svými vojáky poslal na věčnost několik z těch, co zatoužili po životě na Západě. To by si ještě mohl obhájit. Horší jsou však jeho kšefty s majorem Treťjakem, velitelem zdejší sovětské posádky. Tomu se totiž Šturc se svým někdejším kamarádem Františkem a jeho ženou Rút (s níž měl poměr) rozhodl prodat sbírku z tzv. „černého skla“ (hyalitu) vyrobenou ve zdejší sklárně. Kdysi to byla skvostná sbírka hraběte Buquoye a její součástí byla také soška zvaná Černá rusalka. Něco se ale zvrtlo. František je mrtvý, Rút zřejmě také a po Šturcovi zjevně někdo jde. Jak jinak si vysvětlit, že jednoho dne najde ve své kanceláři dva zastřelené sovětské vojáky. Evidentně chtěli sejmout Šturce, ale kdo mu prokázal službu a sejmul je?
Šturc na nic nečeká a v opuštěném objektu roty poblíž malé pohraniční vesničky se snaží co nejrychleji zamést všechny stopy. Je tu ale ještě podivínský knihovník Tomáš Čisovský, stále bloudící okolím a hledající pomocí detektoru kovu staré předměty, starosta obce Meier, který zjistí, že Rút není mrtvá, a pak také místní hostinský s nejasnou minulostí, který má pro strach uděláno a povídá se o něm, že dokáže sehnat cokoliv. Někteří z nich v této divoké době vyloženě bojují o přežití, jiní se snaží najít nový životní cíl. Ale v bezútěšné krajině, které se kdysi říkalo Divoký západ po Česku, to bude hodně těžké.
Černá rusalka je typem románu, ve kterém o samotný příběh (byť vyprávěný různou optikou několika hlavních postav) tolik nejde. Dlouho se v něm totiž vlastně nic neděje (nepočítám-li zastřelení dvou sovětských vojáků), ale ono to ani moc nevadí. Snadno se totiž necháme vtáhnout do atmosféry nehostinného, divokého, ale především tajemného pohoří ještě nedávno střeženého ostnatými dráty, nášlapnými minami a nelítostnými pohraničníky. V příběhu není dlouho jasné, o co vlastně půjde. Klíčová je ona soška z černého skla, ale jak se zdá, existuje jich víc a navíc ji mají lidé, kteří by jí mít ani neměli. Autor občas naznačuje, ale spíše pomalu – prostřednictvím myšlenek či dialogů jednotlivých postav – odhaluje před čtenářem, o co vlastně šlo. Dlouho mu předkládá jen flashbacky z minulosti, a nechává ho dělat si vlastní závěry. Je to trochu jako bychom se dostali do společnosti lidí, která se zná už delší dobu a něco řeší. Všichni kromě nás vědí, o co jde, ale my se jen můžeme dohadovat.
Když byl uveden do kin snímek Nabarvené ptáče, strhla si diskuze ohledně násilí v něm zobrazené. V jednom komentáři jsem četl názor, že autor knižní předlohy sebral všechno možné válečné zlo, které se mohlo v daných místech přihodit a zhustil to do jednoho filmu. Něco podobného by se dalo říci i o Müllerově Černé rusalce. Autor sebral všechnu beznaděj, bezútěšnost, podezíravost, paranoiu, násilí pramenící ze sebezáchovného pudu přežití, a vměstnal to do jednoho románu. A tak je v příběhu počasí neustále nevlídné, temné, lidi jsou podezíraví a nepřátelští. Kromě pár hlavních postav spíš vypadají jako temné stíny a celá vesnička občas působí jako z hororu. Dokonce, i když se děj na chvíli přesune do okresního města, tak i tady se ocitáme mezi zpustlými domy, mezi kterými se pohybují ještě zpustlejší existence.
Do auta se opíral vítr a obloha měnila barvu jako sklenice plná vody, do níž někdo pomalu vlévá černou tuš. Při cestách do okresního města – nebo ostatně kamkoli mimo Černé Domky – si vždycky palčivě uvědomil, jak opuštěný tenhle kus světa ve skutečnosti je. Nejdřív odsud obyčejní Češi vyhnali obyčejné Němce, pak pohraničníci obyčejné Čechy a teď zase obyčejní Češi pohraničníky.
Za vší tou obyčejností se skrývala celá plejáda démonů. Závist, nenávist, pomstychtivost.
Str. 148
Sám autor se vyznává k náklonnosti žánru noir, ale nepreferuje jen jeden útvar, což je z knihy vidět. Sám prý rád posouvá hranice běžné reality, ovlivňují ho firmy Tarantina, Jarmusche a bratrů Coenových a svůj příběh se snaží vyprávět filmovou optikou. To lze vidět také. Určitě nebudu sám, kdo by si příběh dovedl představit zfilmovaný. Myslím, že máme dost režisérů a kameramanů, kteří by se dokázali postarat o patřičné výtvarné pojetí.
Černá rusalka je velmi povedeným debutem, díky kterému si autora zapamatujeme a budeme zvědaví na jeho další tvorbu. Příběh po všech odhaleních funguje a všechno do sebe zapadne, na konci dojde i na nějakou akci. Dějová linie ale není to hlavní, protože tahle pohraniční story je především přehlídka deprese, beznaděje, syrovosti, podezíravosti, ale napsaná tak dobře, s takovou dynamikou a chutí, že se čtenář do tohohle světa rád ponoří. Byť by v něm nechtěl ale strávit ani den! A tak stojím ve vichru, uprostřed nehostinné krajiny, cítím na sobě podezřívavé pohledy a doufám, že odněkud nepřiletí kulka. Nedaleko ode mne zuří požár a já do toho všeho volám „Ano! Více takových příběhů!“
Text: Martin Müller (2022)
Vydáno: Nakladatelství Paseka s. r. o. (2022)
320 stran
