Štvanice (Martin Goffa)

Detektiv, jemuž někdo způsobí životní ztrátu blízké osoby, nečeká až pachatele zatknou kolegové. Detektiv se vydává po jeho stopě sám. I když ví, že může přijít i o to, co mu ještě zbylo. Třeba svou práci a dosavadní bezúhonnost…

Poručíka pražské kriminálky Mikuláše „Mika“ Syrového potká životní tragédie, která mu změní život, ale i pohled na práci, kterou až dosud svědomitě vykonával. Aby našel toho, který onu tragédii způsobil, je odhodlán překročit nejen hranice státu či kontinentu, ale bude-li to nutné, i zákony, které až dosud chránil. Společníky jsou mu další dva muži, kteří ho v jeho štvanici podporují, a kteří jsou rovněž ochotni vydat se na cestu, ze které už nemusí být cesty zpět…

Před čtyřmi lety literárně debutoval bývalý kriminalista románem Muž s unavenýma očima, ve kterém se mohli čtenáři poprvé setkat s lehce cynickým, ale spravedlnost vždy bránícím Mikulášem Syrovým. Tomuto sympatickému čtyřicátníkovi, na něhož se mohli kamarádi vždy spolehnout, nikdo neřekne jinak než Miko. Autor zvolil vzhledem ke své bývalé profesi pseudonym Martin Goffa, takže jeho pravé jméno dodnes čtenářská veřejnost nezná. V době svého debutu byl označen za velmi slibného nového autora českých detektivek a letos to dotáhl až na Cenu Jiřího Marka, kterou získal za detektivní román Dítě v mlze.

Neobvykle krátkým popisem zápletky jsem se rozhodl respektovat anotace ke knize, které neprozrazují, o jakou tragédii půjde (i když si to lze poměrně snadno domyslet) a kam až pátrání Mikuláše zavede. Z předchozích řádek je jasné, že se autor rozhodl „vyškrtnout“ jednu z klíčových postav, která se vyskytovala i v předcházejících příbězích. Osobně si myslím, a jistě nejsem sám, že je to škoda, protože právě scény s ní a s Mikem mi byly sympatické.

Autor knihu rozdělil do dvou částí. V té první sledujeme, jak se s onou smutnou událostí hlavní postava vyrovná. Už tady můžeme vypozorovat, že se Goffův nejnovější román od předcházejících titulů poněkud liší. Pachatele známe poměrně brzo (škoda, že si autor, nebo spíše redaktoři neohlídali jeho křestní jméno – v první polovině je to Daniel, ve druhé pak bůhvíproč David), takže Miko tentokrát nestojí proti nebezpečnému vrahovi nebo nehledá pachatele, kterého by odhalil na předposlední stránce. Místo toho se spolu s ním snažíme najít místo, kde by se mohl původce tragédie skrývat, přičemž přicházejí první krůčky, které nejsou tak zcela v mezích zákona. Zároveň si spolu s hlavní postavou můžeme klást otázku, zdali nejsme náhodou ve slepé uličce a nebudeme se muset vrátit a začít znovu. Tady bych asi společně s tentokrát silnou psychologickou linkou hledal největší klad první půle.

V té druhé následuje vlastní „štvanice“, která přichází v okamžiku, když už by Mikulášovo potácení se mezi smutkem, chlastem a pocitem bezmoci mohlo být pro čtenáře zdlouhavé. Ani druhá polovina nijak neoplývá dramatickými momenty (až na drobné výjimky), zato ale do popředí vystupují některé otázky filozofického charakteru o vině a trestu či o odplatě oko za oko. Mnohý čtenář si tak může položit otázku, jak by reagoval on, zejména v době, kdy největší emoce typu „já bych tu svini zabil“ už přeci jen trochu odezní. Zamyšlení nad tím, jak by člověk reagoval, kdyby to skutečně mohl zdánlivě beztrestně udělat a měl v ruce něčí osud, něčí život, je zase silnější stránkou druhé poloviny. Musím také pochválit to, jak si autor poradil s výraznou změnou prostředí, které jsem se trochu obával, ale nakonec se ukázalo, že zbytečně.

Martin Goffa několikrát v rozhovorech upozornil, že pokud hledáme supermany, musíme zalistovat v knihách jiných autorů. On sám upřednostňuje „obyčejného člověka“ a ve svých příbězích volí realitu před za vlasy přitaženými výmysly. Přesto však vždy dokázal zápletku typickou především pro angloamerickou detektivní literaturu bez problémů usadit do českých reálií tak šikovně, že to nepůsobilo křečovitě. V Dítěti v mlze to byl čin zoufalého policisty, který dělal zoufalé věci a musel prchat před svými kolegy (jen zavzpomínejte, kolikrát jste se s podobnou zápletkou už setkali). V Plaváčkovi to byl zase motiv tzv. snuff filmů (natáčení reálného týrání nebo dokonce vraždy).

I zápletka Štvanice, kde si to „polda musí vyřídit po svém“, za tiché či méně tiché podpory loajálních kolegů, není samozřejmě nijak nová. Přesto ji Goffa před přesazením (nejen) do tuzemského kontextu bravurně upravil tak, aby byla věrohodná. Mimo jiné tím, že k tragédii vlastně došlo náhodou, nebo posléze dodáním psychologického a filozofického rozměru. Díky tomu jsem byl zvědavý, jak se autor vypořádá s koncem knihy. Myslím, že to udělal velice dobře a v intencích předchozího děje. Kromě toho opět potvrdil smysl pro realitu a také ukázal, že dokáže vybočit ze zajeté cesty knižní série. Jak je vidět, není pro něj problém i při úspoře dramatických akcí a totálního oproštění se od humoru vyprávět příběh, který i přesto, že je tentokrát poměrně depresivní a smutný, dokáže čtenáře naprosto připoutat.

 

Text: Martin Goffa (2017)
Vydáno: Mladá fronta a.s. (2017)
280 stran

Share Button

1 komentář u Štvanice (Martin Goffa)

  • Za mne český Dominik Dán a je vidět že příběhy mají hlavu a patu. Je jen škoda, že je málo podobných autorů a že jen velmi malá část laické veřejnosti dokáže ocenit skutečné příběhy, které píše sám život a na odhalení pachatelů se podíjelí skuteční lidé, ne žádní superhridnové. Ano, každý kriminální příběh musí být trochu okořeněn takovou tou poutavou výpravou, ale v žádném krimi žánru se nesmí objevit nesmysly a fabulace. Lidí si musí uvědomit, že superhrdinové existují možná tak v amrecké kinematografii, ale ne v českých poměrech. A všechno je týmová práce. Bohužel je skutečných detektivních románů v českém literárním prostředí jako šafránu.
    Autora jsem nedohledal v rejstříku !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA