Ve Vršovickém literárním centru Waldes proběhl 5. prosince večer společný křest posledního dílu pentalogie Viktorína Šulce o sexuálně motivovaných vraždách a prvního detektivního románu někdejšího vyšetřovatele a později advokáta Josefa Douchy.
Není téměř beseda s bývalým kriminalistou, aby se nedostalo na otázku, jak vidí současné detektivky a krimi seriály, nakolik se blíží pravdě a do jaké míry jsou reálné. A opačně, téměř každý autor píšící vymyšlené příběhy, je dotazován, nakolik se při psaní opíral o reálné vyšetřovací postupy. V úterý 5. prosince večer Prahou běhaly desítky nebo možná stovky Mikulášů a čertů. Zatímco ti „pekelníci“ byli jen přestrojeni pro postrašení, ale i pobavení dětí, o těch skutečných (v přeneseném slova smyslu) se mluvilo na besedě s Viktorem Šulcem a Josefem Douchou. S autory si povídal Zdeněk Pobuda, ředitel Nakladatelství Epocha, které obě knihy vydává.
Scenárista, spisovatel a publicista Viktorín Šulc je sice dnes znám především jako autor literatury faktu, ale původně psal detektivky. Možná budete znát tituly Muž, který vycházel z hrobu nebo Všichni musí zemřít. Jako scenárista mimo jiné napsal šest dílů seriálu Kriminálka Anděl. Je také spolupracovníkem Kriminalistického ústavu, podílel se na časopise Policista či Kriminalistickém sborníku. Později ho začaly zajímat skutečné zločiny, z čehož mimo jiné vyšla kniha pamětí emeritního vyšetřovatele Jiřího Markoviče Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku, nebo interpretaci některých případů vyšetřovatele Luboše Valeriána v titulu Bratrstvo tajných hrobů. Za jeho životní dílo se ovšem dá považovat obsáhlá pentalogie Panoptikum sexuálních vražd, jejíž pátý díl s názvem Temné radosti predátorů byl předmětem besedy a následného křtu.
Josef Doucha byl sedmadvacet let elitním kriminalistou a poté skoro stejně dlouhou dobu advokátem. Jako kriminalista pracoval na Českém úřadu vyšetřování a vyšetřoval vraždy spolu se zmíněnými pány Markovičem a Valeriánem. Podílel se na vyšetřování orlických vražd a spolu s Alešem Pivodou o tom napsal knihu Orlické vraždy očima vyšetřovatele. Detektivka Zlatý klíč k peklu je jeho beletristickou prvotinou.
Už nalezení literárního centra, kde se akce konala, vyžadovalo trochu detektivní práce. Klub má sice adresu v Moskevské ulici, ale nevchází se do něj přes knihkupectví na této adrese, jak by mnozí čekali (a také čekali), ale o pár metrů dál, ze sousední Slovinské ulice. Středně velký sál byl téměř zaplněn, došlo i na náhradní židle. Přilehlá menší místnost sloužila jako zázemí pro přípravu občerstvení a v tomto směru bylo o více jak čtyřicet příchozích (pochopitelně v drtivé většině z řad kolegů, přátel a rodiny) dobře postaráno.
Profesní život čtyřiasedmdesátiletého Josefa Douchy je rozdělen na téměř stejné poloviny. Dříve rád četl romány tzv. americké drsné školy, především Raymonda Chandlera a Ed McBaina a možná i to ho přimělo dát se k policii. Později nejspíš často dostával otázku, co ho jako vyšetřovatele přimělo přejít „na druhou stranu“, tedy obhajovat ty, které sám předtím posílal za mříže. I tentokrát na tuto otázku došlo. Bývalý kriminalista ale žádný přechod barikády nevidí. Vidí jen jedno pole, a tím je právo. Obhajoba podle něj dohlíží na dodržování práv obviněných, což se díky policejním přešlapům ne vždy děje.
Co se týče práce na detektivním románu, nemůže říci, že by ho při psaní nějak více ovlivnila jedna či druhá kariéra. Za svou praxi viděl kriminalistiku ze všech možných stran, při vymýšlení děje musel použít obě složky. Oproti kolegovi Šulcovi svou práci na beletristickém díle považuje za jednodušší. Své profesní paměti rozhodně psát nechce.
U Viktorína Šulce vzbudily zájem o reálné kauzy případy vrahů Mrázka a Hojera. První z nich způsobem vyhledávání obětí, které si vytipovával při jízdě na kole, kdy zažíval pocit lovce hledajícího osamělou ženu. Hojer zase podle Šulce vymyslel téměř geniální modus operandi, když k provedení vražd jezdil vlakem po celé republice.
Beseda probíhala se dvěma autory, z nichž každý měl jiné zaměření, ale to jen na první dojem. Viktorín Šulc dříve psal detektivky, aby přesídlil na literaturu faktu, zatímco Josef Doucha se dlouhá léta literaturou faktu (vyšetřovací spisy) vlastně zabýval, aby pak přešel na detektivku. Došlo tedy konečně na další očekávanou otázku, jak se zpracování fikce liší od policejní praxe.
Josef Doucha soudí, že děj musí být poutavý pro čtenáře. Současné detektivní seriály nesleduje, má rád pouze starší seriály Columbo a Hříšní lidé města pražského. Líbí se mu ovšem, že kolegové začali psát svoje případy.
Viktorín Šulc se hostům svěřil, že pohrdal seriálem Policie Modrava, kde místní oddělení v Kašperských Horách vyšetřuje neustále ty nejzávažnější zločiny, což je podle něj naprostá fikce. Podobné oddělení by mělo dost práce maximálně s kradenými auty. Na druhou stranu obdivuje geniální nápad režiséra Jaroslava Soukupa, který si musel své místo v režisérském křesle zasloužit a po odvysílání prvního dílu si ho zajistil. Podle Šulce pět natočených řad a vysoká sledovanost už o něčem svědčí.
Za číslo jedna, co se věrohodnosti týče, považuje scenárista seriál Případy 1. oddělení. Jeho kvality podle něj spočívají mimo jiné v tom, že osobní linka hlavních protagonistů nejde do hloubky, což seriálu prospělo. Na druhou stranu si je ovšem vědom toho, že diváci často chtějí větší ponor do soukromí hlavních postav a jejich problémů. Také soudí, že divák většinou chce sledovat jednu či dvě hlavní postavy detektivů, a ne partu operativců.
Na čem aktuálně pracujete? Další obligátní otázka, ale samozřejmě nejeden čtenář na ni chce znát odpověď. Viktorín Šulc pracuje na monografii o případech Luboše Valeriána. Od doby, kdy s ním naposledy pracoval, přibyla řada kauz, a tak autor slibuje, že tentokrát bude kniha tlustší a bude mít minimálně 550 stran. Josef Doucha by se nebránil další detektivce, pokud ta první bude mít úspěch. Odehrávala by se ve stejném fiktivním městě a nejspíš by se v ní objevily stejné postavy detektivů.
Debata autorů s hosty byla plodná, na rozdíl od jiných akcí přišla z publika řada dotazů. Beseda se tak stočila například na otázku měnící se objasněnosti trestných činů, zdali je možno spáchat dokonalý zločin, co autory na zločinech nejvíc fascinuje, až po problémy soudnictví. Tady už to vypadalo, že si publikum vystačí samo, na chvíli se rozpoutala živá diskuze na téma, který soudní systém je spravedlivý, až po filozofickou otázku co je to vlastně spravedlnost. Nebylo divu, mezi přítomnými byla třeba bývalá státní zástupkyně, obhájce nebo forenzní psycholožka.
Beseda byla zhruba po hodině a půl zakončena tradičním křtem (pochopitelně obou knih) a poté už následovala autogramiáda a volná zábava. Když jsem za další čtvrt hodinu odcházel, většina hostů byla ještě zabrána v hluboké, ale přátelské diskuzi a nejspíš jen tak neskončila.
