Poslední zkouška (Michael Hjorth a Hans Rosenfeld)

Sériový vrah předkládá obětem test ze všeobecných znalostí. Kdo nedosáhne minimálního počtu bodů, zemře. Audioknižní zpracování pátého příběhu psychologa Sebastiana Bergmana.

Možná si někdy při přepínání televizních kanálů říkáte, zdali všichni ti účastníci různých reality show mají také něco v hlavě. Na této myšlence pak staví zápletka pátého dílu krimi románů švédské autorské dvojice Michael Hjorth a Hans Rosenfeld. Pokud tato kniha není vašim prvním setkáním s jejich tvorbou, tak už víte, že hrdinou série je sebestředný a povětšinu času nesnesitelný kriminální psycholog Sebastian Bergman.

I tentokrát je „strpěn“ jako konzultant v týmu celostátní komise pro vyšetřování vražd. Jeho kolegové Vanja, Torkel, Billy a Uršula jsou na stopě tzv. televiznímu vrahovi, který unáší a zabíjí podle něj pochybné „hrdiny“ různých reality show a zároveň rád píše do médií. Jako Sven Kato st. píše šéfredaktorům různých listů dopis, ve kterém vyjadřuje opovržení nad různými potetovanými a jinak upravenými rádoby celebritami, jež nemají ani základní znalosti. Zároveň si jako novinář dává s nimi schůzku, aby jim poté přisypal něco do pití a odvlekl je na osamělé místo. Tam je spoutá, probere k životu a dá jim test ze všeobecných znalostí. Kdo nedosáhne minimálního počtu bodů, je chladnokrevně usmrcen jateční pistolí. Jeho tělo pak vrah o letních prázdninách naaranžuje ve třídě některé z opuštěných škol. Na hlavu jim nasadí posměšnou čepici a na záda připne test s výsledkem „neprošel“.

Oddělení vražd se dostane k případu až po druhé vraždě. První obětí byla mladá účastnice reality show Hledá se táta, druhou pak účastník vědomostní soutěže Paradise Island. Sebastianovi a jeho kolegům je jasné, že se vrah, patrně nějaký zneuznaný profesor či akademik, jen tak nezastaví a bude vraždit dál. A mají pravdu. Nepomůže ani varování v médiích. Kriminalisté však nepočítají s tím, že si pachatel nebude vybírat jen různé instagramové „rychlokvašky“, ale půjde po mnohem větších rybách. Navíc začne měnit i svůj modus operandi. Zastavit ho bude nakonec opravdový závod s časem.

Kdo zná romány této autorské dvojice, tak už ví, že se hojně věnují i soukromým problémům hlavních postav. Pojďme si to tedy odbýt hned na začátku a řekněme si, jak na tom kdo je. Vanja se dozví, že Sebastian je její otec, ale má problém se s tím sžít. Také tím pádem zjišťuje, že jí matka celý život lhala, takže se od ní nadobro odstřihne. Uršula má znovu chuť začít si se svým kolegou a šéfem Torkelem, ale ten jí vypálí rybník, když se dá dohromady se svou středoškolskou láskou. Sebastian ví o Billyho úchylce (vzrušení ze zabíjení) a chce to s ním probírat. Mladý policista to odmítá, má to prý pod kontrolou.

Chápu, že se řada autorů chce soukromí protagonistů věnovat podrobněji. Někde to ruší, poněvadž to není dobře podané nebo nejsou postavy příliš sympatické či věrohodně vykreslené, jinde se to celkem daří (za mě je takovým příkladem Veronika Martinková). Torkelova parta pro mě spadá spíš do prvního případu. S jejími členy jsem měl vždy trochu problém, protože mi nikdy nebyli dvakrát sympatičtí, byť připouštím, že většina z nich měla i světlé chvilky. Speciálně Vanje jsem nikdy nepřišel na chuť a od závěru předchozího románu (Němá dívka) je mi vyloženě protivná. Těžko říci, jestli to autoři tak zamýšleli, možná chtěli ve čtenáři vzbudit soucit s jejími problémy (to se moc nedaří) nebo jen potřebovali někoho k rozdmýchávání konfliktů. V tomto příběhu mi nicméně odbíhání do soukromí vadilo nějak víc, i když ta hlavní linie nebyla tak strhující jako v jiných románech této dvojice.

Postavy tedy máme za sebou, přejděme k ději. Nedá se říci, že bychom se u příběhu nudili, ale zároveň postrádá ono „něco navíc“, co měly ty předchozí. Autoři sice svůj román ozvláštňují různými typy obětí (dojde i na dvojčata nebo hlavouny z televize či od tisku), ale pachatel je po většinu času takový „za normálních okolností“ hodný strejda, ke kterému jen osud nebyl po profesní stránce spravedlivý, a on se nyní cítí zneuznaný a je zahořklý. Ono se to ke konci sice změní, ale pocit vlažného rozjezdu a menšího drivu oproti dřívějším románům nezmizí. Přesto je to ještě stále čtivé, tedy pokud se smíříte s těmi odbočkami nebo je naopak kvitujete.

U čeho se ale musím zastavit, to jsou dvě nelogičnosti, které přímo bijí do očí. Tou první je, že „návnada na vraha“ si musí být vědoma, že by na sebe mohla strhnout pozornost pachatele, a přesto jde po zazvonění otevřít dveře bytu, aniž by se přesvědčila, kdo za nimi je. Druhá je ještě horší – autoři si zřejmě vůbec nelámali hlavu s tím, jak mohl pachatel běžného vzrůstu a kondice dopravit některé oběti přibližně stejné konstituce na opuštěné místo, aniž by si ho někdo všiml. Musel by to být skrytý vzpěrač a možná i ovládal umění stát se neviditelným. Tohle bohužel není vůbec vysvětleno, což je u poměrně renomovaného autorského dua zarážející.

Kdo už sérii s Bergmanem zná, tak ví, že zdánlivě zbytečné scény mají v románech své místo. Tady se znovu vracím k Vanje. Zprvu jsem nechápal scénu před koncem příběhu, kdy má dojít k výslechu pachatele, ale my se namísto toho zase věnujeme Vanje a jejím věčným problémům. Ona ale tahle scéna smysl má, a velký, jak se o tom přesvědčíme ve finále, za které by se nemusel stydět ani nějaký letní hollywoodský „akčnák“.

Audioknihu tradičně načetl herec Aleš Procházka. Jeho hlas mám rád, a tentokrát jsem si ho užíval o něco intenzivněji. Připadlo mi, že do přednesu dává ještě více. Nejenže se mu daří dobře odlišit klíčové postavy bez nějakého pitvoření, ale ještě přesně ví, kdy a jak si pohrát s hlasem, kdy přidat povzdech, kdy být ironický, cynický, nebo naopak vážný. Kapitoly odděluje několik hudebních motivů, některé jsou velmi vhodně vybrané. Dovedu si představit, jakým filmovým záběrům by slušely.

Poslední zkouška není špatný román. Sice mě nechytl od začátku tak, jako některé předcházející, protože možná pro mě není tak přímočarý a drsný, ale postupem času se to zlepšuje. Je to především díky měnícímu se hledáčku pachatele a způsobu vraždění. S dělbou pozornosti mezi postavy a pátrání se už musíme smířit. Na konci si s autory a pachatelem pak ještě můžete sami zahrát vědomostní kvíz a zjistit, jestli byste přežili.

Knižní předloha:
Originální název: De underkända (2015)
Vydání v České republice: Host (2016)
Přeložila: Petra Hesová
392 stran

Audiokniha:
Vydáno: OneHotBook (2025)
Čte: Aleš Procházka
Celková délka: 14 hodin 20 minut