Ukázka z knihy Sophie Hannah Vraždy s monogramem

Vrazdy-s- monogramemJste zvědavi na nový případ Hercula Poirota? Přečtěte si ukázku z knižní události roku. Titul Vraždy s monogramem vychází 9. září 2014 současně ve 28 jazycích a 50 zemích!

PRVNÍ KAPITOLA
Prchající Jennie

„Já jen říkám, že ji nemusím,“ šeptala servírka se střapatými vlasy. Její šepot byl natolik hlasitý, že jej v tu chvíli jediný zákazník kavárny Pleasant´s bez obtíží slyšel. Docela by ho zajímalo, zda dotyčná, on níž je řeč, je jiná servírka anebo pravidelná zákaznice jako on sám.
„Nemusí se mi zamlouvat, ne? Ale každý si přece může myslet svoje, tak jen si posluž.“
„Mně přišlo, že je docela milá,“ odpověděla podstatně nejistěji než před chvílí menší servírka s kulatým obličejem.
„Tak se chová, když její hrdost schytá nějakou ránu. Jen co se ale vzpamatuje, hned jí zas od jazyka ukapává jed. Je to všecko úplně naopak. Takovejch jako ona jsem poznala – vůbec se jim nedá věřit.“
„Co myslíš tím, že je to úplně naopak?“ nechápala servírka s kulatým obličejem.
Herculu Poirotovi, který se onen únorový čtvrtek přesně o půl osmé chystal večeřet v téhle kavárně, bylo zcela jasné, co má číšnice se střapatými vlasy na mysli. Pousmál se pro sebe. Nebylo to poprvé, kdy ta dívka vyslovila bystrý postřeh.
„Vždycky se dá se odpustit ostřejší slovo, když člověk narazí na nějakou potíž – samotný se mi to stalo, klidně to přiznám. Ale když jsem šťastná, tak zase chci, aby i ostatní byli šťastný. Tak by to mělo bejt. Jenže pak jsou takoví jako ona, co s tebou nejhůř zachází, když je po jejich. Právě na takový si musíš dávat pozor.“
Bien vu, pomyslel si Hercule Poirot. De la vraie sagesse populaire. Vskutku pravá lidová moudrost.
Dveře kavárny se rozlétly, až jejich křídlo narazilo do zdi. Na prahu se zastavila žena ve světle hnědém kabátu a s o něco tmavším hnědým kloboukem. Měla plavé vlasy. Hlavu natočila dozadu přes rameno, jako by čekala, až ji někdo dojde.
Několik vteřin stačilo, aby studený noční vzduch otevřenými dveřmi vysál z malé místnosti veškeré teplo. Běžně by něco takového Poirota rozlítilo, avšak nově příchozí, která vstoupila tak dramaticky a jako by jí nezáleželo na tom, jaký dojem vyvolá, ho zaujala.
Přikryl dlaní svůj šálek kávy v naději, že tak uchová teplo nápoje. Tenhle podnik s křivými stěnami v uličce St. Gregory´s v části Londýna, která nepatřila zrovna k nejutěšenějším, nabízel nejlepší kávu, jakou kdy Poirot na celém světě ochutnal. Před večeří ani po ní zpravidla kávu nepil. Za běžných okolností by ho taková představa přímo zděsila, avšak každý čtvrtek, kdy přicházel přesně v 19.30 do Pleasant´s, činil z tohoto pravidla výjimku a nyní již tento každotýdenní rituál považoval za jakousi malou tradici.
Ostatní tradiční rysy kavárny ho těšily podstatně méně – nutnost urovnat příbory, ubrousek a sklenici na vodu, které při příchodu vždy našel nepořádně prostřené. Servírka zjevně věřila, že stačí, když toto náčiní leží někde – kdekoli – na stole. Poirot s tím nesouhlasil, a jakmile dorazil, dal si záležet, aby vše uvedl do správného pořádku.
„Pardón, slečno, ale nemohla byste zavřít ty dveře, jestli jdete dovnitř?“ zavolala Střapatá hlava na ženu v hnědém kabátu, která jednou rukou svírala rám dveří a stále hleděla do ulice. „Zrovna tak jestli dovnitř nejdete. My bysme tady neradi zmrzli.“
Žena vstoupila. Zavřela za sebou, ale neomluvila se, že nechala dveře tak dlouho otevřené. Její přerývaný dech byl slyšet přes celou místnost. Vypadala, že si ostatní přítomné vůbec neuvědomuje. Poirot ji pozdravil tlumeným „Dobrý večer.“ Zpola se k němu otočila, ale neodpověděla. V očích měla strach, jaký se hned tak nevidí – působila natolik poplašeně, že si toho musel povšimnout i cizí člověk, jako by ho něco přímo fyzicky sevřelo.
Poirot se již necítil klidný a spokojený jako ve chvíli, kdy přišel. Poklidná nálada se roztříštila.
Žena spěchala k oknu a vyhlédla ven. Neuvidí to, co hledá, pomyslel si Poirot. Hledět do noční tmy z dobře osvětlené místnosti je k ničemu, když sklo odráží pouze obraz vnitřku, kde se nacházíte. Přesto se žena ještě nějakou chvíli dívala ven, zřejmě pevně rozhodnutá pozorovat ulici.
„Aha, to jste vy,“ vyhrkla Střapatá hlava poněkud netrpělivě. „Co se děje? Stalo se něco?“
Žena v hnědém kabátu se otočila. „Ne, já…“ Ta slova připomínala spíše vzlyknutí. Potom se jí podařilo opět se ovládnout. „Ne. Mohu si sednout do rohu?“ Ukázala na stůl nejdál ode dveří.
„Sedněte si, kam chcete. Krom stolu, kde už sedí ten pán. Všude je prostřeno.“ Střapatá hlava si tím připomněla Poirota a sdělila mu: „Vaše večeře už se pěkně chystá, pane.“ To Poirot rád slyšel. Jídlo v Pleasant´s bylo téměř tak dobré jako tamní káva. Když se obojí vezme v úvahu, nechtělo se Poirotovi věřit, že všichni zaměstnanci kuchyně jsou Angličané, ač věděl, že tomu tak skutečně je. Incroyable.
Střapatá hlava se obrátila zpátky k rozrušené ženě. „Víte jistě, že se nic neděje, Jennie? Vypadáte, jako byste potkala rovnou čerta.“
„Jsem v pořádku, děkuji. Všechno, co potřebuji, je šálek silného horkého čaje. Dám si svůj obvyklý, prosím.“ Jennie chvatně přešla ke stolu v nejzazším rohu. Poirota minula, aniž se na něj podívala. Natočil si zlehka židli, aby ji mohl pozorovat. Zcela určitě s ní bylo něco v nepořádku, něco, o čem si zjevně nepřála diskutovat se servírkou v kavárně.
Ani si neodložila kabát a klobouk, posadila se na židli zády ke dveřím do ulice, ale vzápětí hned zase pokukovala přes rameno. Poirot tak měl příležitost prohlédnout si podrobněji její obličej a usoudil, že je jí kolem čtyřiceti let. Velké modré oči měla rozšířené, skoro vytřeštěné. Vypadají, jako by se před nimi odvíjelo něco šokujícího, uvažoval Poirot. „Jako by potkala rovnou čerta,“ jak to vyjádřila Střapatá hlava. Pokud však Poirot viděl, nic takového před sebou Jennie neměla. Mohla vidět pouze čtvercovou místnost se stoly, židlemi, v rohu pak s dřevěným věšákem na kabáty a klobouky a křivé police prohnuté pod tíhou mnoha čajníků různých barev, vzorů a velikostí.
Už jen ty police by ovšem stačily, aby se člověk otřásl! Poirot neviděl pražádný důvod, proč by zkroucené police nemohly být nahrazeny rovnými, stejně jako nechápal, proč se ten, kdo prostírá vidličku na čtvercový stůl, neujistí, že příbor leží souběžně s okrajem stolu. Ovšem ne každý má stejné představy jako Hercule Poirot, to si už dávno přiznal včetně toho, jaké výhody a nevýhody mu to přináší.
Žena – Jennie – zkroucená na židli stále vyplašeně zírala na dveře, jako by očekávala, že jimi každým okamžikem kdosi vtrhne dovnitř. Třásla se, možná zčásti zimou.
Ne – Poirot změnil názor – vůbec ne zimou. Uvnitř kavárny bylo již opět teplo. A jelikož Jennie tak úporně sledovala dveře, a přitom se k nim posadila zády a co nejdál od nich, nabízel se jediný rozumný závěr.
Poirot zvedl svůj šálek kávy, vstal od stolu a přešel k místu, kde seděla. Jak si všiml, neměla na ruce snubní prsten. „Dovolíte, abych si k vám na chviličku přisedl, mademoiselle?“ Nejraději by narovnal její příbor, ubrousek a sklenici na vodu jako na svém stole, ale ovládl se.
„Promiňte? Ano, když chcete.“ Její tón dával najevo, jak málo jí na tom záleží. Soustředila se pouze na dveře do kavárny. Celá zkroucená na židli je stále upřeně sledovala.
„Rád bych se vám představil. Jmenuji se… ach…“ Poirot zmlkl. Kdyby jí pověděl své jméno, Střapatá hlava a druhá servírka by je slyšely a on by pro ně přestal být anonymním „cizím pánem“, policistou na odpočinku, odkudsi z kontinentu. Jméno Hercule Poirot dělá na některé lidi velký dojem. Během několika posledních týdnů, kdy vstoupil do velice příjemného stavu hibernace, zažil Poirot poprvé po dlouhé době úlevu, že je vnímán jako kdosi nijak pozoruhodný.
Nemohlo být zřejmější, že jeho jméno ani přítomnost Jennie nijak nezajímají. V koutku oka se jí objevila slza a stékala jí po tváři.
„Mademoiselle Jennie,“ oslovil ji Poirot s nadějí, že použití křestního jména by ji snad mohlo upoutat. „Býval jsem policistou. Nyní jsem na odpočinku, avšak dříve jsem se během své práce setkal s mnoha lidmi ve stavu rozrušení, jenž byl podobný tomu, v jakém se právě nacházíte vy. Nemám na mysli ty, kdož byli nešťastní, ač takových se v každé zemi najde nemálo. Nikoli, hovořím o lidech, kteří se domnívali, že jsou v nebezpečí.“
Konečně si získal její pozornost. Jennie na něj upřela doširoka otevřené, vyděšené oči. „Vy… jste policista?“
„Oui. Již řadu let na odpočinku, avšak…“
„Takže v Londýně nic nezmůžete? Nemůžete… Chci říct, tady asi nemáte žádnou pravomoc? Zatknout zločince, nebo něco takového?“
„Tak tomu jest,“ usmál se na ni Poirot. „V Londýně jsem postarší džentlmen, jenž si užívá svého odpočinku.“
Pouhých deset vteřin se na dveře nepodívala.
„Mám pravdu, mademoiselle? Domníváte se býti v nebezpečí? Ohlížíte se přes rameno, protože máte podezření, že osoba, jíž se obáváte, vás sem sledovala a každým okamžikem vejde dovnitř?“
„Ach, opravdu mi hrozí nebezpečí!“ Zdálo se, že chce ještě něco říct. „Víte jistě, že už nejste žádným způsobem u policie?“
„Naprosto žádným,“ ujistil ji Poirot. Nepřál si však, aby si myslela, že je zcela bez vlivu, a tak dodal: „Mám přítele, který jest detektivem u Scotland Yardu, pokud byste potřebovala pomoc policie. Jest velmi mladý – sotva víc než třicetiletý. Podle mého názoru to však u policie dotáhne daleko. Jsem si jist, že si s vámi velice rád promluví. Za sebe pak mohu nabídnout…“ Poirot se zarazil, když se přiblížila servírka s kulatým obličejem, přinášející šálek čaje.
Postavila jej před Jennie a odebrala se do kuchyně. Tamtéž zmizela Střapatá hlava. Poirot dobře věděl, s jakým gustem rozebírá chování svých stálých zákazníků, a tak si představil, že se právě oddává živé diskusi o Cizím hostovi, který si nečekaně přisedl ke stolu Jennie. S ostatními hosty Pleasant´s zpravidla prohodil vždy jen to nejnutnější. Tedy s výjimkou chvil, kdy zde večeřel se svým přítelem Edwardem Catchpoolem, detektivem Scotland Yardu, s nímž dočasně sdílel ubytování v penzionu. Jinak se v duchu l´hibernation spokojil pouze se společností vlastní osoby.
Klepy servírek v kavárně ho nijak neznepokojovaly, byl naopak vděčný za jejich vítanou nepřítomnost. Doufal, že Jennie by s ním takto mohla mluvit otevřeněji. „Velmi rád vám nabídnu svou radu, mademoiselle,“ pravil.
„To je od vás moc laskavé, ale mně nikdo nemůže pomoct.“ Jennie si otřela oči. „Moc ráda bych si nechala pomoct – stála bych o to víc než o cokoli jiného! Jenže je pozdě. Víte, už jsem vlastně mrtvá, nebo brzy budu. Nemůžu se neustále ukrývat.“
Už jsem vlastně mrtvá… S těmi slovy jako by se do místnosti vrátil chlad.
„Takže pro mě žádná pomoc není,“ pokračovala, „a i kdyby byla, nezasloužila bych si ji. Ale… Cítím se o trochu lépe, když sedíte u mého stolu.“ Sevřela si hrudník pažemi, snad aby se utěšila, anebo v marné snaze zastavit třes těla. Čaje se ani nedotkla. „Prosím, zůstaňte. Dokud s vámi mluvím, tak se nic nestane. Alespoň slabá útěcha.“
„Mademoiselle, to jest velice znepokojivé. Nyní jste živa a musíme učinit vše nezbytné, abyste naživu zůstala. Prosím, povězte mi…“
„Ne!“ Vytřeštila oči a schoulila se na židli. „Ne, to nesmíte! Nesmí se udělat nic, aby se to zastavilo. Nic to nemůže zastavit, to je nemožné. Je to nevyhnutelné. Jakmile já budu mrtvá, spravedlnosti bude konečně učiněno zadost.“ Znovu se ohlédla přes rameno ke dveřím.
Poirot se zamračil. Jennie se možná cítila o něco lépe od chvíle, kdy se posadil k jejímu stolu, zato jemu samotnému bylo rozhodně hůř. „Rozumím vám správně? Naznačujete, že ten, kdo vás pronásleduje, si vás přeje zavraždit?“
Jennie na něj upřela uslzené modré oči. „Bude se to brát jako vražda, když se podvolím a nechám, aby se to stalo? Jsem už unavená z utíkání, skrývání se a z toho neustálého hrozného strachu. Jestli se to má stát, tak chci, aby to už bylo za mnou, a ono se to stane, protože musí. Je to jediný způsob, jak všechno napravit. A zasloužím si to.“
„Tak tomu nemůže být,“ namítl Poirot. „Ač neznám podrobnosti vaší těžké situace, nemohu s vámi souhlasit. Vražda nikdy není správná. Můj přítel, ten policista – musíte mu dovolit, aby vám pomohl.“
„Ne! Nesmíte mu o tom povědět jediné slovo. Ani nikomu jinému. Slibte mi, že to neuděláte!“
Hercule Poirot neměl ve zvyku dávat sliby, které nemůže dodržet.
„Co tak hrozného jste mohla spáchat, aby si to žádalo potrestání smrtí? Sama jste někoho zavraždila?“
„Jako bych to udělala, není v tom žádný rozdíl! Víte, vražda není jediným neodpustitelným činem. Nemyslím, že vy jste se někdy dopustil něčeho opravdu neodpustitelného, viďte?“
„Zatímco vy ano? A věříte, že za to musíte zaplatit vlastním životem? Non. To není správné. Kdybych vás mohl přesvědčit, abyste mne doprovodila do mého příbytku – jest to zcela blízko. Můj přítel ze Scotland Yardu, pan Catchpool…“
„Ne!“ Jennie vyskočila ze židle. „Prosím, posaďte se, mademoiselle.“
„Ne. Ach, řekla jsem toho příliš. Jsem tak hloupá! Pověděla jsem vám to jenom proto, že vypadáte tak laskavě, a myslela jsem si, že nemůžete nic dělat. Kdybyste nebyl řekl, že jste na odpočinku a z jiné země, nikdy byste ze mě nedostal ani slovo!“ Zavřela oči a sepjala ruce. „Ach, prosím, ať neotevírají jejich ústa! Ten zločin nesmí být vyšetřen. Slibte mi, že to povíte tomu svému příteli od policie, a přemluvte ho, aby souhlasil. Jestli vám záleží na spravedlnosti, tak udělejte, oč vás žádám, prosím.“
Vrhla se ke dveřím. Poirot se zvedl, ale když si uvědomil, jakou vzdálenost stihla urazit, než se mu podařilo vstát, raději se s těžkým povzdechem zase posadil. Bylo to marné. Jennie zmizela venku ve tmě. Nikdy by ji nedohonil.
V tom se otevřely dveře z kuchyně a vyšla z nich Střapatá hlava s Poirotovou večeří. Vůně jídla se nelibě dotkla jeho žaludku. Ztratil veškerou chuť.
„Kde je Jennie?“ optala se ho Střapatá hlava, jako kdyby byl nějak zodpovědný za její zmizení. Vlastně se za ně zodpovědný cítil. Kdyby se pohyboval rychleji, kdyby pečlivěji volil slova…
„To je teda vrchol!“ Střapatá hlava praštila Poirotovou večeří na stůl, odkráčela zpátky, otevřela dveře do kuchyně a zahulákala: „Ta Jennie vzala roha bez placení!“
„Za copak to vlastně musí zaplatit?“ bručel si Hercule Poirot pod vousy.

*

O minutu později, po krátkém a neúspěšném pokusu nechat se zaujmout hovězím žebírkem a nudlovým nákypem, zaklepal Poirot na dveře kuchyně Pleasant´s. Střapatá hlava je pootevřela jen na škvírku, takže přes její drobnou postavu nebylo dovnitř vidět.
„Je něco v nepořádku s vaší večeří, pane?“
„Dovolte mi, abych zaplatil za čaj, od něhož mademoiselle Jennie odešla,“ navrhl Poirot. „Na oplátku snad budete tak laskavá a zodpovíte mi jednu či dvě otázečky?“
„Takže vy Jennie znáte? Nikdy jsem vás tu spolu neviděla.“
„Non. Neznám ji. Proto se táži vás.“
„Tak proč jste teda šel a sedl si k ní?“
„Měla strach a byla velmi rozrušená. Pohled na ni mě trápil. Doufal jsem, že bych jí mohl nabídnout nějakou pomoc.“
„Takovejm, jako je Jennie, není pomoci,“ prohlásila Střapatá hlava. „No dobře, odpovím na ty vaše otázky, ale nejdřív dám jednu otázku já vám. Kde jste byl policistou?“
Poirot ji neupozornil, že mu již položila tři otázky a tohle je čtvrtá.
Koukala na něj přimhouřenýma očima. „Někde, co se tam mluví francouzsky, ale ve Francii to nebylo, že jo?“ odhadovala. „Však jsem viděla, jak se tváříte, když ostatní holky řeknou‚ ten chlápek z Francie‘.“
Poirot se usmál. Snad nakonec neuškodí, když bude znát jeho jméno. „Jsem Hercule Poirot, mademoiselle. Z Belgie. Velice mne těší, že se s vámi mohu seznámit.“ Podal jí ruku. Stiskla mu ji. „Fee Springová. Vlastně teda Euphemia, ale všichni mi říkají Fee. Kdyby měli vyslovit celý moje jméno, tak by se v životě nedostali k tomu, co chtěli říct, že jo? Ne že bych tím o něco přišla.“
„Znáte celé jméno mademoiselle Jennie?“
Fee kývla k Poirotovu stolu, odkud z vrchovatého talíře ještě stoupala pára. „Snězte si večeři. Jsem zpátky cobydup.“
Zprudka ustoupila a zavřela mu dveře před nosem.
Poirot se odebral ke své židli. Snad by měl poslechnout radu Fee Springové a ještě se trochu vynasnažit něco sníst. Je tolik povzbudivé hovořit s někým, kdo si všímá detailů. Hercule Poirot mnoho takových lidí nepotkával.
Vzápětí se Fee znovu objevila s hrnkem bez talířku v ruce. Usrkla z něj a usadila se na židli, kterou uvolnila Jennie. Poirotovi se podařilo, aby sebou při tom urážlivém zvuku netrhl.
„O Jennie toho moc nevím,“ spustila Fee. „Jenom co jsem si dala dohromady z toho, co dřív utrousila. Slouží u nějaký dámy ve velkým domě. Žije tam. Proto sem pravidelně chodí, aby tu pro Její Vznešenost vyzvedla kávu a koláčky na nóbl večeře a večírky a podobně. Jednou říkala, že chodí přes celý město. Hodně našich štamgastů chodí z daleka. Jennie vždycky zůstává na čaj. ‚Můj obvyklý, prosím,‘ poručí si, když přijde, jako kdyby sama byla dáma. Počítám, že takhle mluví, protože si hraje na vznešenou. Jenže se tak nenarodila. Možná proto toho zas tak moc nenamluví, když jí dojde, že by ten nóbl jazyk neudržela.“
„Promiňte,“ ozval se Poirot, „avšak jak víte, že mademoiselle Jennie takto nemluví odjakživa?“
„A vy už jste někdy slyšel, že by takhle mluvilo služebnictvo? Já teda ne.“
„Oui, mais… Jedná se tudíž o pouhý dohad?“
Fee Springová nabručeně připustila, že s jistotou to neví. Poněvadž co Jennie zná, tak pokaždé mluvila „jako opravdická dáma“.
„Musím teda uznat, že Jennie je na čaj, takže asi aspoň něco v hlavě mít musí.“
„Na čaj?“
„Správně.“ Fee si odfrkla nad Poirotovým šálkem kávy. „Vy všichni, co pijete kávu, a přitom byste mohli pít čaj, musíte mít slabší mozek, jestli chcete něco vědět.“
„Neznáte jméno té dámy, pro kterou Jennie pracuje, nebo adresu onoho velkého domu?“ otázal se Poirot.
„Ne. Ani nevím, jak se Jennie jmenuje dál. Vím akorát, že před rokama a rokama měla zlomený srdce. Jednou to řekla.“ „Zlomené srdce? Pověděla vám, oč šlo? Jakého druhu byl
její zármutek?“
„Je jenom jeden druh, ten, co vás zasáhne rovnou do srdce,“ prohlásila Fee rozhodně.
„Měl jsem na mysli, že zlomené srdce může mít řadu příčin – neopětovanou lásku, ztrátu milované bytosti v tragicky mladém věku…“
„Aha, no co za tím bylo, jsme se nedozvěděly,“ odpověděla Fee s náznakem hořkosti v hlase. „Ani se to nedozvíme. Vypadly z ní jen ty dvě slova. Zlomený srdce. Helejte, ona Jennie prostě nemluví. Nemohl byste jí pomoct, ani kdyby tu ještě seděla na židli, stejně jako jí nepomůžete, když teď utekla. Je taková celá uzavřená do sebe, to je s ní ten problém. Ona si v tom svým utrpení prostě libuje, ať už to bylo, co chtělo.“
Celá uzavřená do sebe… Po těch slovech Poirotovi bleskla vzpomínka – na jeden čtvrteční večer v Pleasant´s před několika týdny, kdy Fee vykládala o jedné zákaznici.
„Ona neklade žádné dotazy, n´est-ce pas?“ potvrzoval si.
„Nezajímají ji společenské vztahy a konverzace? Netouží dozvědět se, co jest nového v životě někoho jiného?“
„Svatá pravda!“ Na Fee to udělalo dojem. „Není v ní ani špetka zvědavosti. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se tak zakutal ve vlastní bolesti. Prostě vůbec nevidí svět kolem sebe a nás ostatní v něm. Nikdy se vás nezeptá, jak se protloukáte ani co s váma je.“ Fee naklonila hlavu ke straně. „Vám to rychle pálí, co?“
„Vím pouze tolik, co jsem vás slyšel říkat ostatním servírkám, mademoiselle.“
Fee se začervenala. „To mě teda překvapuje, že se namáháte poslouchat.“
Poirot si nijak nepřál uvádět ji dále do rozpaků, a tak nepřiznal, že se na její popisy jednotlivců, jež si pro sebe kolektivně nazval „Postavy z kavárny“, vždy těší. Například na hodnocení pana Netakdocela, který si pokaždé objedná jídlo, ale vzápětí objednávku zruší, neboť dojde názoru, že to není tak docela to, co by si přál.
Nyní nebyla vhodná chvíle ptát se Fee, zda stejně jako pro pana Netakdocela má i jméno pro Hercula Poirota, které používá v jeho nepřítomnosti – možná nějaké, co odkazuje na jeho velkolepý knír.
„Mademoiselle Jennie si tedy nepřeje vědět nic o záležitostech jiných lidí,“ pronesl Poirot zamyšleně, „avšak na rozdíl od mnoha sobě podobných, kteří se nezajímají o život a myšlenky lidí kolem sebe, zato sami o sobě rádi sáhodlouze vykládají, ona nečiní ani toto. Jest tomu tak?“
Fee povytáhla obočí. „Teda vy máte paměť. Zase úplně správně. Ne, Jennie o sobě nemluví. Odpoví vám na otázku, ale nijak to nerozvádí. Nechce se nechat moc dlouho zdržovat od toho, co se jí honí v hlavě, ať už je to bůhvíco. Její tajnej poklad – akorát že to, nad čím hloubá, ji teda šťastnou nedělá. Já už jsem se dávno přestala snažit jí rozumět.“
„Hloubá o zlomeném srdci,“ zašeptal Poirot. „A o nebezpečí.“
„Řekla vám, že je v nebezpečí?“
„Oui, mademoiselle. Lituji, že jsem nebyl sdostatek rychlý, abych jí zabránil v odchodu. Kdyby se jí mělo něco přihodit…“ Poirot zavrtěl hlavou a velice si přál, aby se mohl vrátit do rozpoložení, v jakém do kavárny toho večera dorazil. Naplocho udeřil rukou do desky stolu, jako by se k něčemu rozhodl. „Vrátím se sem demain matin. Zítra ráno. Říkala jste, že zde bývá často, n´est-ce pas? Najdu ji dříve, než ji dostihne nebezpečí. Tentokrát bude Hercule Poirot rychlejší!“
„Rychle nebo pomalu, na tom nesejde,“ prohlásila Fee. „Na Jennie si nikdo nepřijde, ani když ji má před nosem, a nikdo jí nemůže pomoct.“ Vstala a chopila se Poirotova talíře. „A nestojí zato nechat kvůli tomu vychladnout dobrý jídlo,“ uzavřela.

DRUHÁ KAPITOLA

Vražda
ve třech pokojích

Takhle to začalo, ve čtvrtek 7. února 1929 večer, s Herculem Poirotem, Jennie a Fee Springovou mezi křivými policemi plnými čajových konvic v kavárně Pleasant´s.
Nebo bych měl spíše říct, že se zdálo, že tak to začalo. Vlastně ani nevím, jestli příběhy ze skutečného života mají vůbec začátek a konec. Přistupte k nim z jiného úhlu pohledu a zjistíte, že se táhnou do nekonečna v minulosti a nevyhnutelně se rozvíjejí do budoucnosti. Nikdy se nedá říct: „Tak to by bylo,“ a udělat za vším čáru.
V opravdových příbězích se také vyskytují hrdinové a hrdinky. Já hrdina nejsem a není naděje, že bych se jím stal, přesto jsem si dobře vědom, že skutečně existují.
Ten čtvrtek jsem v kavárně nebyl. Bylo tam sice zmíněno moje jméno – Edward Catchpool, Poirotův policejní přítel ze Scotland Yardu, sotva víc než třicetiletý (přesně třicet dva roky stár) –, ale osobně jsem tam nebyl. Pokusil jsem se nic méně zaplnit tuto mezeru a písemně příběh Jennie zachytit.
Naštěstí mi v tom pomohlo svědectví Hercula Poirota a lepšího svědka skutečně není.
Píšu tohle všechno jenom a jenom pro sebe. Až vyprávění dokončím, budu si je číst tak dlouho, dokud mé oči nebudou schopné vnímat ta slova bez šoku, jaký cítím, když je zapisuju. Dokud otázka, jak se to mohlo stát, neustoupí konstatování, že ano, právě toto se stalo.
Budu také muset přijít na něco lepšího, než abych to nazýval „Příběh Jennie“. To není kdovíjaký titul.
Hercula Poirota jsem poprvé potkal šest týdnů před popsaným čtvrtkem, když si pronajal pokoj v penzionu, který patří paní Blanche Unsworthové. Je to prostorná, dokonale čistá budova s dosti přísnou hranatou fasádou, ovšem vnitřek ani nemůže být ženštější, všude samé volánky a třásně. Občas se bojím, že jednoho dne odejdu do práce a zjistím, že mi na rukávu či na botě nedopatřením uvízl jakýsi levandulově zbarvený kanýrek z nějaké ozdoby v salonu.
Poirot na rozdíl ode mě není v penzionu trvalým nájemníkem, nýbrž jen dočasným obyvatelem. „Užiji si nejméně měsíc odpočinku v nečinnosti,“ sdělil mi první večer, kdy se tam objevil. Pronesl to s velkou rozhodností, jako by se snad domníval, že se mu to pokusím rozmluvit. „Má mysl jest nesmírně přetížena,“ vysvětloval. „Příval příliš mnoha myšlenek… Tady ony se snad zpomalí.“
Otázal jsem se ho, kde žije, a očekával jsem, že řekne „ve Francii“. O něco později jsem zjistil, že je Belgičan, nikoli Francouz. V odpověď na moji otázku přešel k oknu, odtáhl krajkovou záclonu k jedné straně a ukázal na vysokou elegantní budovu, vzdálenou nanejvýš tři sta metrů odtud. „Tam bydlíte?“ podivil jsem se. Považoval jsem to za vtip.
„Oui. Nepřeji si být daleko od svého domova,“ vysvětlil Poirot. „Jest pro mne velmi příjemné, že na něj vidím. Překrásný pohled!“ Pyšně hleděl na ten obytný blok a já měl chvíli dojem, že na moji přítomnost zcela zapomněl. Potom řekl: „Cestování jest úžasná věc. Velmi stimulující, avšak nikoli uklidňující. Ovšem pokud bych se někam neodebral, Poirotova mysl by neměla vacances! Dovolenou, rozumíte. Vždy se dostaví vyrušení v nějaké podobě. Doma člověka snadno najdou. Přítel či kdosi cizí přijde se záležitostí naléhavé důležitosti comme toujours – vždy se jedná o naléhavou důležitost! – a malé šedé buňky budou opět zaměstnány a neschopny obnovit svou energii. Proto Poirot řekl, že musí na nějaký čas opustit Londýn, a zatím odpočívá v místě, jež dobře zná, a přitom jest chráněn před vyrušováním.“
Přikyvoval jsem jeho výkladu, jako by to dokonale dávalo smysl, a kladl jsem si otázku, zda se lidé s postupujícím věkem stávají čím dál většími podivíny.
Paní Unsworthová ve čtvrtek nikdy nepodává večeři – ten večer navštěvuje sestru svého nebožtíka manžela – a tak Poirot objevil kavárnu Pleasant´s. Objasnil mi, že nemůže riskovat, aby ho někdo spatřil na jeho obvyklých místech, když se předpokládá, že není ve městě, a požádal mě, zda bych mu mohl doporučit „místo, kam může jít osoba jako vy, mon ami, avšak kde jídlo jest excelentní“. Pověděl jsem mu o Pleasant´s – malé a trochu excentrické kavárně, kam se ale lidé stále znovu vracejí.
Poirot se toho čtvrtečního večera, kdy se setkal s Jennie, vrátil domů deset minut po desáté, o hodně později než obvykle. Byl jsem v salonu a seděl blízko krbu, ale pořád jsem se nemohl zahřát. Slyšel jsem Blanche Unsworthovou, jak cosi šeptá Poirotovi jen pár vteřin poté, co jsem zaslechl, jak se otevřely a zavřely dveře. Musela na něj čekat v hale.
Neslyšel jsem, co říká, ale dovedl jsem si to představit. Dělala si starosti a příčinou jejích starostí jsem byl já. O půl de sáté se vrátila z návštěvy své švagrové a usnesla se, že se mnou něco není v pořádku. Vypadám prý hrozně – jako bych nic nesnědl a nespal. Tak mi to sama řekla. Mimochodem moc nechápu, jak se někomu může podařit, aby vypadal, že nic nesnědl. Patrně jsem byl hubenější než při snídani.
Blanche Unsworthová si mě bedlivě prohlédla z různých úhlů a nabízela mi všechno, o čem se domnívala, že mi to pomůže, počínaje obvyklými prostředky, jaké jsou v takové situaci po ruce – jídlo, pití a přátelské ucho. Když jsem všechny tři nabídky odmítl, jak nejzdvořileji jsem uměl, pokročila k výstřednějším návrhům – polštáři vycpanému bylinkami a čemusi v tmavomodré láhvi, podivně páchnoucímu, avšak údajně blahodárnému. Prý si to musím dát do koupele.
Poděkoval jsem jí a odmítl. Neklidně bloudila očima po salonu a rozhlížela se, zda by nepřipadla na nějaký předmět, který by mi mohla vnutit s příslibem, že to vyřeší všechny mé problémy.
Nyní s největší pravděpodobností šeptá Poirotovi, že mě musí přemluvit, abych přijal tu divně páchnoucí modrou láhev nebo polštář s bylinkami.
Poirot se obvykle ve čtvrtek večer vrací z Pleasant´s kolem deváté a čte si v salonu. Já jsem se vrátil ve čtvrt na deset z hotelu Bloxham a byl jsem odhodlaný nemyslet na to, s čím jsem se tam setkal. Moc jsem se těšil, že najdu Poirota v jeho oblíbeném křesle a že si jako tak často popovídáme o všelijakých bezvýznamných záležitostech.
Jenže Poirot tam nebyl. Jeho nepřítomnost ve mně vyvolala zvláštní pocit odtažitosti ode všeho, jako by se mi propadala půda pod nohama. Poirot je člověk velice spořádaný, nerad mění svou rutinu. „Neměnná každodenní rutina, Catchpoole, přispívá k odpočinku mysli,“ vykládal mi nejednou, a přitom už má čtvrt hodiny zpoždění.
Když jsem o půl desáté slyšel otevírat vchodové dveře, doufal jsem, že se vrací on, ale byla to Blanche Unsworthová. Skoro jsem zaúpěl. Má‑li člověk starosti sám se sebou, poslední, co by si přál, je společnost někoho, jehož oblíbenou zábavou je vyvolávat rozruch kvůli hloupostem.
Měl jsem strach, že se následujícího dne nepřinutím vrátit se do hotelu Bloxham, i když jsem věděl, že budu muset. Právě o tom jsem se pokoušel přemýšlet.
„A teď,“ uvažoval jsem, „je Poirot konečně zpátky a bude si o mně taky dělat starosti, protože mu to nařídila Blanche Unsworthová.“ Došel jsem názoru, že by mi bez obou bylo lépe. Jestli nebudu mít možnost povídat si o něčem běžném a zábavném, tak to raději nebudu mluvit o ničem.
Poirot vešel do salonu stále ještě v kabátě a klobouku a zavřel za sebou dveře. Očekával jsem, že mě zahrne otázkami, ale on jen roztržitě poznamenal: „Jest pozdě. Chodím ulicemi, hledám a nedosáhnu ničeho jiného, než že se opozdím.“
Dělal si skutečně starosti, ale ne o mě ani o to, zda jsem jedl či budu jíst. Byla to obrovská úleva. „Hledal jste?“ podivil jsem se.
„Oui. Jednu ženu, Jennie, o níž doufám, že jest stále naživu, a nikoli zavražděna.“
„Zavražděna?“ Už zase mě přepadl pocit, jako bych se propadal do hlubin. Věděl jsem, že Poirot je slavný detektiv. Pověděl mi o některých případech, které vyřešil. Jenže teď přece měl od toho všeho odpočívat a já bych se opravdu obešel bez toho, aby zrovna v tuhle chvíli pronesl tak bombastickým způsobem právě toto slovo.
„Jak vypadá ta Jennie?“ zeptal jsem se. „Popište mi ji. Třeba jsem ji viděl. Zvlášť jestli byla zavražděna. Dnes večer jsem totiž viděl dvě zavražděné ženy a jednoho muže, tak třeba budete mít štěstí. Muž nevypadal na to, že by se mohl jmenovat Jennie, ale ty druhé dvě…“
„Attendez, mon ami, počkejte,“ zarazil Poirot klidným hlasem mé zoufalé blábolení. Sundal si klobouk a rozepnul kabát. „Madam Blanche tedy měla pravdu – vy jste rozrušený, že? Ach, jak jest možné, že jsem to hned nezaznamenal? Jste bledý. Mé myšlenky bloudily jinde. Ony se k tomuto postupu uchylují, jakmile vidí, že se blíží madam Blanche! Avšak nyní immédiatement Poirotovi povězte, co se stalo!“

*

„Tři vraždy se staly,“ odpověděl jsem. „A všechny tři jsou takové, že jsem ještě nic podobného neviděl. Dvě ženy a jeden muž. Každá vražda v jiném pokoji.“
Samozřejmě jsem se již mnohokrát setkal s násilnou smrtí – u Scotland Yardu působím téměř dva roky a u policie pět let. Jenže většina těch vražd se na první pohled vyznačovala ztrátou sebevlády – někdo propadl afektu, anebo toho příliš vypil a došel mu humor. Tahle záležitost v Bloxhamu však byla docela jiná. Ten, kdo spáchal v jednom hotelu tři vraždy, to musel předem plánovat, snad celé měsíce, říkal jsem si. Každá scéna zločinu tohoto vraha byla jako hrůzné umělecké dílo se skrytým smyslem, který jsem nedokázal rozluštit. Děsilo mě pomyšlení, že tentokrát nestojím proti nějakému zmatkářskému násilníkovi, na jaké jsem zvyklý, nýbrž proti chladnému, pečlivému mozku, jenž se nenechá jen tak porazit.
Asi jsem to se svými chmurami trochu přeháněl, ale nedokázal jsem ze sebe setřást pocit neblahé předtuchy. Tři stejně naaranžované mrtvoly – už jen z té představy mi naskakovala husí kůže. Nabádal jsem se, že si nesmím vypěstovat fobii. Musím k tomu případu přistupovat stejně jako k jakémukoli jinému, i když se na povrchu zdá tak odlišný.
„Každá ze tří vražd v různých pokojích se odehrála ve stejném domě?“ upřesňoval si Poirot.
„Stalo se to v hotelu Bloxham. Nahoře nad Piccadilly Circus. Tam to asi neznáte, že?“
„Non.“
„Do dnešního večera jsem uvnitř taky nebyl. Není to hotel, kde by chlapíka jako já napadlo se ubytovat. Je přímo honosný.“
Poirot seděl se vzpřímenými zády. „Tři vraždy ve stejném hotelu a každá v jiném pokoji?“
„Ano a všechny spáchané během krátkého časového úseku na začátku večera.“
„Dnešního večera? A přesto jste zde? Proč nejste v hotelu? Vrah jest již dopaden?“
„Obávám se, že na to není naděje. Ne, já…“ Zarazil jsem se a odkašlal si. Sdělit fakta o případu bylo celkem jednoduché, ale rozhodně jsem si nepřál vysvětlovat Poirotovi, jak mé rozpoložení ovlivnilo to, co jsem viděl, ani mu vykládat, že jsem v hotelu strávil pouhých pět minut, než jsem podlehl silnému nutkání odtamtud zmizet.
Šlo o způsob, jakým byli všichni tři tak formálně položeni na záda, s pažemi podél boků a dlaněmi dotýkajícími se podlahy, s nohama rovně nataženýma vedle sebe…
Vystavení mrtvého před pohřbem. Ta věta se mi usadila v hlavě doprovázená vidinou tmavého pokoje před mnoha lety – pokoje, kam jsem byl přinucen vstoupit jako malý chlapec a kam jsem od té doby odmítal vejít byť jen v představách. Měl jsem v úmyslu to odmítat po zbytek života.
Ruce bez života, dlaněmi dolů.
„Vezmi ho za ruku, Edwarde.“
„Nemějte obavy, celé se to tam policií jen hemží,“ spěšně jsem nahlas vyhrkl, abych zažehnal tu nevítanou představu. „Stačí, když se tam vrátím zítra ráno.“ Viděl jsem, že Poirot čeká na obsáhlejší odpověď, a tak jsem dodal: „Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Upřímně řečeno, za celý život jsem nic tak podivného jako tyhle tři vraždy neviděl.“
„V jakém smyslu podivného?“
„Každá z obětí měla něco v ústech – tutéž věc.“
„Non.“ Poirot na mě zahrozil prstem. „To není možné, mon ami. Tatáž věc nemůže býti ve stejnou dobu ve třech různých ústech.“
„Tři věci, ale naprosto identické,“ upřesnil jsem. „Tři manžetové knoflíčky, podle všeho z pravého zlata. S monogramem. Na všech stejné iniciály: PIJ. Poirote? Není vám něco? Vypadáte…“
„Mon Dieu!“ Vztyčil se a jal se rázovat po místnosti. „Vy netušíte, co to znamená, mon ami. Ne, vůbec nemáte tušení, neboť jste neslyšel o mém setkání s mademoiselle Jennie. Musím vám rychle vylíčit, co se stalo, abyste porozuměl.“
Poirotova představa o rychlém vylíčení se značně liší od představy většiny jiných lidí. Každá podrobnost je pro něj stejně důležitá, ať se jedná o požár, v němž zahynou tři stovky lidí, anebo o dolíček na dětské bradičce. Nedá se přinutit ke spěchu, aby se dostal k jádru věci, a tak jsem se usadil do křesla a nechal ho, aby to vypověděl po svém. Když skončil, měl jsem pocit, jako bych to všechno sám zažil – dokonce důkladněji než mnoho událostí ve vlastním životě, kterých jsem se osobně zúčastnil.
„To je tedy zvláštní,“ poznamenal jsem. „Že se to stalo stejný večer jako ty tři vraždy v hotelu Bloxham. To je ale náhoda.“
Poirot si povzdechl. „Nemyslím si, že jde o náhodu, příteli. Připouštím, že náhody se čas od času stávají, avšak zde jest jasná souvislost.“
„Máte na mysli vraždu na jedné straně a strach ze zavraždění na druhé?“
„Non. Taková souvislost existuje, hovořím však o něčem jiném.“ Poirot přestal pochodovat po salonu a obrátil se ke mně. „Říkáte, že v ústech tří obětí vraždy se našly tři zlaté manžetové knoflíčky s monogramem PIJ?“
„Správně.“
„Mademoiselle Jennie mě důrazně požádala: ‚Slibte mi, že když mě najdou mrtvou, řeknete svému příteli policistovi, aby nehledal mého vraha. Ach, prosím, ať neotevírají jejich ústa! Ten zločin nesmí být vyšetřen.‘ Co myslíte, že mínila slovy: Ach, prosím, ať neotevírají jejich ústa‘?“
Dělal si legraci? Nevypadalo to tak. „No, to je snad jasné, ne? Měla strach, že bude zavražděna, nechtěla, aby byl její vrah potrestán, a doufala, že nikdo neotevře ústa, tedy neřekne nic, co by na něj ukázalo. Myslí si, že ona je ta, kdo si zaslouží potrestání.“
„Volíte význam, jenž se na první pohled může zdát zřejmý,“ pronesl Poirot, jako bych ho zklamal. „Položte si však otázku, zda ta slova nemohou mít jiný význam: ‚Ach, prosím, ať neotevírají jejich ústa.‘ Zamyslete se nad svými zlatými manžetovými knoflíčky.“
„Nejsou moje,“ ohradil jsem se důrazně a přál si v tu chvíli, abych celý případ mohl odsunout daleko od sebe. „Dobře, vidím, kam směřujete, ale…“
„Co vidíte? Conduis-je ma voiture quelque-part? Mám snad někam namířeno?“
„No tak teda… ‚Prosím, ať neotevírají jejich ústa,‘ by mohlo znamenat ‚Prosím, ať nikdo neotevře ústa tří obětí vraždy v hotelu Bloxham‘.“ Připadal jsem si jako naprostý blázen, když jsem tuto směšnou hypotézu vyslovil. Ne tak Poirot.
„Exactement!,“ zajásal. „‚Prosím, ať nikdo neotevře jejich ústa a nenajde zlaté manžetové knoflíčky s iniciálami PIJ.‘ Není možné, že Jennie měla na mysli toto? Že věděla o třech obětech vraždy v hotelu a rovněž si uvědomovala, že ten, kdo je zabil, má v úmyslu zavraždit i ji?“
Poirot pokračoval ve svých domněnkách, aniž by čekal na moji odpověď. „A písmena PIJ, tedy osoba, jíž tyto iniciály náleží, je v tom případu velmi důležitá, n´est-ce pas? Jennie to ví. Ví, že pokud najdete ten monogram, ocitnete se na cestě k nalezení vraha, a tomu chce zabránit. Alors, musíte ho dopadnout dříve, než bude pro Jennie příliš pozdě, jinak si to Hercule Poirot nikdy neodpustí!“
Znepokojilo mě, když jsem to slyšel. I bez toho na mě doléhal tlak zodpovědnosti za dopadení vraha a nechtěl jsem být ještě navíc zodpovědný za to, že si to Poirot nikdy neodpustí. Když se na mě podívá, opravdu vidí muže schopného dopadnout vraha s takovým uvažováním – s myslí, kterou napadne umístit manžetové knoflíčky s monogramem do úst mrtvých? Vždycky jsem byl přímočarý člověk a nejlépe se vypořádávám s přímočarými záležitostmi.
„Myslím, že se musíte vrátit do hotelu,“ pravil Poirot. Myslel tím okamžitě.
Otřásl jsem se při vzpomínce na ty tři pokoje. „Zítra ráno postačí.“ Bedlivě jsem se vyhnul jeho lesknoucím se očím. „A řeknu vám, že ze sebe nehodlám udělat blázna a tahat do případu tuhle Jennie. Jen by to každého zmátlo. Vy jste přišel s možným vysvětlením toho, co říkala, já mám zase jiné. To vaše je zajímavější, ale moje je určitě stokrát pravděpodobnější.“
„To tedy není,“ odmítl.
„Zkrátka budeme mít každý jiný názor,“ prohlásil jsem pevně. „Mám podezření, že kdybychom se zeptali stovky lidí, budou souhlasit se mnou, a ne s vámi.“
„I já mám takové podezření,“ povzdechl si Poirot. „Dovolte, abych se vás pokusil přesvědčit. Před chviličkou jste mi pověděl o vraždách v hotelu. ‚Každá z obětí měla něco v ústech,‘ tak jste to řekl, že?“
S tím jsem souhlasil.
„Neřekl jste ‚v jejich ústech‘, nýbrž jen ‚v ústech‘. Jste totiž vzdělaný muž a mluvíte gramaticky správně, nepoužíváte nadbytečné přivlastňovací zájmeno. Mademoiselle Jennie, ona jest služebná, avšak vládne řečí a slovníkem vzdělané osoby. Když hovořila o své smrti, o svém zavraždění, použila slovo ‚nevyhnutelné‘. Poté mi pravila: ‚Takže vidíte, že pro mě žádná pomoc není, a i kdyby byla, nezasloužila bych si ji.‘ Jest to žena, která používá anglický jazyk tak, jak má být užíván.
Tudíž, mon ami…“ Poirot byl už zase na nohou. „Tudíž máte-li pravdu a Jennie mínila ‚Prosím, ať neotevírají jejich ústa‘ ve smyslu ‚Prosím, ať nikdo nedá žádnou informaci policii‘, proč tedy neřekla ‚Prosím, ať nikdo neotevře ústa‘? Vždyť nadbytečné přivlastňovací zájmeno zde zcela mění smysl!“
Koukal jsem nahoru na něj, až mě bolelo za krkem, a byl jsem příliš vyjevený a vyčerpaný, abych odpověděl. Neřekl mi snad sám, že Jennie propadala strašlivé panice? Podle mých zkušeností lidé, kteří propadli hrůze, o gramatiku zrovna nedbají.
Vždycky jsem Poirota považoval za jednoho z nejinteligentnějších lidí, ale třeba jsem se mýlil. Jestli hodlá hlásat takové nesmysly, tak není divu, že jeho mysl potřebuje odpočinkovou kúru.
„Vy mi přirozeně nyní řeknete, že Jennie byla rozrušená a nedávala si tudíž záležet na vyjadřování,“ pokračoval Poirot. „Ona nicméně hovořila zcela korektně s výjimkou této jediné věty – pokud mám pravdu a vy se mýlíte, v takovém případě Jennie nevyslovila vůbec ničeho gramaticky nesprávného!“ Sepnul si ruce a zdál se tak uspokojen svým prohlášením, až mě to přimělo k dosti ostré poznámce: „To je úžasné, Poirote. Dvě ženy a jeden muž byli zavražděni a mojí prací je to objasnit, ale jsem vážně moc rád, že se tahle Jennie, ať už je to kdokoli, při užívání anglického jazyka nedopustila jediné chybičky.“
„I Poirot je vážně moc rád,“ odtušil můj přítel, který se nedal jen tak odstrašit, „neboť byl učiněn malý pokrok, drobný objev. Non.“ Jeho úsměv se vytratil a ve tváři se mu usadil vážnější výraz. „Mademoiselle Jennie se nedopustila gramatického omylu. Smysl jejího sdělení byl následovný: ‚Prosím, ať nikdo neotevře ústa tří zavražděných lidí – jejich ústa.“
„Když na tom trváte,“ zamumlal jsem.
„Zítra po snídani se vrátíte do hotelu Bloxham,“ pravil Poirot. „Já tam za vámi později přijdu, až se poohlédnu po Jennie.“
„Vy?“ vyhrkl jsem neklidně. V hlavě se mi formovala slova protestu, uvědomoval jsem si ale, že k Poirotovým uším by nedolehla. Ať byl jako detektiv jakkoli slavný, jeho názory na tento případ se mi upřímně řečeno zdály směšné. Jestliže mi však nabízí společnost, nebudu ji odmítat. On si je na rozdíl ode mě velice jistý sám sebou – v tom to všechno vězí. Už nyní jsem se cítil povzbuzený jeho zájmem o případ.
„Oui,“ pokývl. „Byly spáchány tři vraždy, kteréžto spojuje krajně neobvyklý rys – manžetový knoflíček s monogramem v ústech obětí. Zcela určitě se do hotelu Bloxham vypravím.“
„Nemáte se náhodou vyhýbat podnětům a nechat svůj mozek odpočívat?“ prohodil jsem.
„Oui. Précisément,“ koukl po mně Poirot. „Neodpočinu si, jestliže bych měl celý den sedět v tomto křesle a myslet na to, že opominete zmínit mé setkání s mademoiselle Jennie, což jest detail vrcholné důležitosti! Neodpočinu si, budu‑li uvažovat, kterak tato Jennie běhá po Londýně a skýtá svému vrahovi příležitost, aby ji zabil a vložil jí do úst čtvrtý manžetový knoflíček.“
Poirot se v křesle naklonil dopředu. „Prosím, povězte mi, že alespoň tohoto jste si povšiml – manžetové knoflíčky, ony se vyskytují v páru. Vy máte tři v ústech mrtvých v hotelu Bloxham. Kde se nachází čtvrtý, ne‑li v kapse vraha, kde čeká, až bude vložen do úst mademoiselle Jennie po jejím zavraždění?“
Musím přiznat, že jsem se rozesmál. „Poirote, to je úplná hloupost. Ano, manžetové knoflíčky se běžně vyskytují v páru, ale je to docela jednoduché. Pachatel chtěl zabít tři lidi, tak použil pouze tři knoflíčky. Nemůžete nějaký hypotetický čtvrtý manžetový knoflíček předkládat jako důkaz čehokoli – rozhodně ne jako důkaz spojení mezi vraždami v hotelu a touhle ženskou Jennie.“
Poirotovi se v obličeji usadil zatvrzelý výraz. „Jste‑li vrah, jenž se rozhodne užít takovým způsobem manžetové knoflíčky, mon ami, potom vycházíte z myšlenky páru. To vrah nám předložil myšlenku čtvrtého manžetového knoflíčku a čtvrté oběti, nikoli Hercule Poirot!“
„Ale… jak tedy víme, že nemá na mysli šest obětí, nebo osm? Kdo zaručí, že kapsa tohoto vraha neobsahuje pět dalších manžetových knoflíčku s monogramem PIJ?“
K mému údivu Poirot přikývl a řekl: „To jest správná připomínka.“
„Ne, Poirote, to není žádná připomínka,“ vypravil jsem ze sebe sklíčeně. „Řekl jsem to prostě jen tak. Vám se možná můj záchvat fantazie líbí, ujišťuju vás nicméně, že mým nadřízeným ve Scotland Yardu by se vůbec nezamlouval.“
„Vaši nadřízení nejsou ochotní uvažovat o nejrůznějších možnostech? Ne, ovšemže ne,“ odpověděl sám sobě. „Jsou to lidé pověření dopadením vraha. Oni a vy. Bon. Právě proto musí zítra Hercule Poirot do hotelu Bloxham.“

ANOTACE:
Nejslavnější postava z pera královny zločinu je zpět…
Potomci Agathy Christie svolili k návratu Hercula Poirota na stránky nových napínavých příběhů – nesnadného úkolu důstojně navázat na tradici poirotovských detektivek se ujala bestsellerová autorka Sophie Hannah.
Výsledkem jsou Vraždy s monogramem, spletitý případ zasazený do Londýna 20. let minulého století – ďábelsky chytrý hlavolam plný falešných stop a snadno přehlédnutelných, o to však důležitějších detailů může rozřešit jen legendární belgický puntičkář a jeho brilantní „malé šedé buňky“.

Knižní klub, překlad Edda Němcová, váz., 344 str., 299 Kč

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Nejnovější komentáře

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu