Nakladatelství Host právě vydalo detektivku Případ Neruda, kterou napsal chilský autor Roberto Ampuero a zasadil ji do sedmdesátých let. Vystupuje v ní detektiv Cayetano Brulé, který v příběhu pátrá mj. na Kubě a ve východním Berlíně. Brulé je hrdina i dřívějších Ampuerových knih, ale díky tomuto prequelu (dějově předcházející příběh) autor uspěl ve světě.
Z knihy jsme připravili ukázku, následovat bude i profil autora.
UKÁZKA
Byly to dveře ze sukovitých prken, které však nikdo neotvíral. Ještě zkusil zabušit starým bronzovým klepadlem a pak si strčil ruce do kapes bundy s kožíškem a řekl si, že teď nezbývá než čekat. Vyfoukl bílý oblak dechu proti zatažené valparaíské zimní obloze a pobaveně si pomyslel, že to vypadá, jako by kouřil, jako by kouřil ve městě, kde už nezůstaly žádné zápalky ani cigarety.
Právě strávil hodinu v nálevně Alí Babá, která byla za rohem na třídě Alemania, naproti divadlu Mauri. Přečetl si sloupek Omara Saavedry Santise v El Popular a článek Lira Massiho v Puro Chile. Turek Hadad mezitím připravoval kávu a gyros a nadával na nedostatek potravin, fronty a pouliční nepokoje, vyděšený, že politická nejednotnost rozbije zemi a pošle ho vybírat popelnice. Cayetano pohlédl na hodinky, bylo něco po desáté. Možná se ještě nevrátil z hlavního města, řekl si a pohled mu klouzal po zálivu, který se matně rýsoval v mlze.
S mužem, s nímž se měl setkat, se poznali před několika dny během recepce v sídle valparaíského starosty, na které se podávala specialita curanto a la olla. Cayetana tam přivedla jeho žena, aby se spřátelil s místními politiky a pokrokovými intelektuály. Podle Ángelina názoru se rozhodně musel seznámit s poslanci Guastavinem a Andradem, zpěváky Payem Grondonou a „Gatem“ Alquintou, malířem Carlosem Hermosillou a s valparaískou básnickou bohémou, třeba Saritou Vialovou nebo Enniem Moltedem, lidmi kreativními a angažovanými, překypujícími inovativními nápady. Ángela měla dobré kontakty a neúnavně se mu snažila v oněch bouřlivých dobách opatřit práci, což nebylo nic jednoduchého, neboť pocházel z Karibiku a žil v Chile pouhé dva roky. Ale za touto téměř mateřskou snahou cítil Cayetano něco jiného, co ji znepokojovalo, jako by toužila dát do pořádku tuhle nevyřešenou záležitost, aby se mohla začít věnovat jiným tématům, odloženým nejspíš jen kvůli téhle jediné věci, která nefungovala. Ángeliny projekty se neorientovaly na manželský život, nýbrž na politiku, a bez angažovanosti, nebo alespoň veřejné funkce byl v téhle zemi, kam ji následoval, pouhým dílkem skládačky, který nezapadal. A přesně tak se i cítil, na špatném místě a mimo hru. Kdyby nebylo Ángely, nikdo by ho na tu slavnost nepozval. A ani já sám bych se na ni nesnažil dostat, pomyslel si s rostoucí rozmrzelostí. Neměl chuť vmísit se mezi tyhle nositele zvučných jmen, kteří mu byli doporučeni, a ještě méně se toužil připojit k hloučku, který se utvořil kolem člověka nejznámějšího jména, ověnčeného slávou a opředeného legendami. Podrážděný a otrávený Cayetano se raději zavřel do knihovny toho domu, pocházejího z počátku století, který byl obložený žlutě natřenými zinkovými pláty a zářil nad zálivem jako zlatá mince. Knihovna měla dřevěnou podlahu, odhalené dubové trámy a police plné knih, pečlivě svázaných v kůži. Skýtala potemnělé útočiště, zcela liduprázdné, přesně jak Cayetano doufal. Usadil se do ušáku naproti oknu vedoucímu na zahradu, kde kouřilo a konverzovalo několik hostů, netečných k venkovnímu chladu. Jak tak vdechoval intenzivní vůni Pacifiku, vzpomněl si na jiné moře — a na jinou Ángelu.
Tak zůstal, až zcela ztratil pojem o čase. Nikdo ho očividně nesháněl. Ale pak, když už se mu zdálo, že se to chilské setkání odehrává na nějakém velmi vzdáleném místě a v jiném čase, nebo spíše během nějakého neurčitého snu, zaslechl za svými zády kroky, které ho vytrhly z jeho skromné dřímoty. Někdo vešel dovnitř; naštěstí nerozsvítil světlo. Vetřelec stejně jako on preferoval šero — asi též postrádal samotu. Cayetano se ani nepohnul, zdržel se jakéhokoliv hluku. Možná že ten muž zabloudil, a když uvidí prázdný pokoj, nechá Cayetana v klidu. Ale kroky se dál přibližovaly, pomalu, jako by si nohy nebyly jisté podlahou, na kterou našlapují, až se nakonec zastavily blízko něj.
„Jak se vám daří, vážený?“
Hlas nově příchozího byl ironický, avšak přívětivý, jako by se už znali a žertovali spolu. A nezvyklý způsob, jakým pozdravil, tak osobní a zdvořilý, Cayetana překvapil natolik, že mu to na chvilku vzalo řeč. Protože v tom tichu vyzněla ona osamocená věta ještě neskutečněji, pospíšil si s odpovědí.
„Je to tu moc příjemné,“ pravil. „Pokud jste unavený ze všeho toho randálu,“ dodal, protože si vzpomněl na klidný rytmus jeho kroků a usoudil, že se jedná o staršího člověka, „je tohle místo ideální k nabrání sil.“ Proč řekl něco takového, jako by ho zval, aby tu zůstal, když přece chtěl, aby ten cizí člověk odešel? Udělal alespoň to, že se neotočil, aby se na něj podíval, a dál upíral zrak na horizont orámovaný oknem. Ale ten druhý, jehož přítomnost cítil v zádech, se přidal k jeho rozjímání.
„Připomíná mi to Barmu za dob mého mládí,“ řekl ten muž. Cayetano se podivil, co má tahle chladná jižní země společného s dalekou Asií, kterou si představoval ponořenou do pralesních veder. „Noc vojáka. Člověk vržený do dálky oceánem a vlnou,“ pravil cizinec jako pohroužený do sebe, ale zdálo se, že to vypráví jemu. Odkud přišel? Bríza bičovala závěsy a Cayetano se teď díval na příboj. Hádal, že ten druhý dělá totéž. „Samotný člověk proti moři jako by byl uprostřed moře.“
Cayetano tomu chtěl dát nějaké meze.
„O kom to mluvíte?“
„Nejsi cizinec?“ To tykání Cayetana překvapilo, ale nedotklo se ho. Chtěl být sám, nicméně byl schopen ten hlas ve svém soukromí snést. „Když je člověk daleko od své země, nemá domov ani cíl, pluje s proudem. I mně se líbívaly kouty, jako je tenhle.“
„A stále se vám líbí.“ Cítil, že tentokrát on překvapil svého společníka. Ten se usmál a Cayetano vytušil, že se ještě přiblížil.
„Máš pravdu, stále se mi líbí.“ Atmosféra se uklidnila. Přesto si dosud navzájem nepohlédli do tváře a dál pozorovali Pacifik, jako by chtěli zachovat odstup, v němž se odehrával jejich rozhovor. „Teď mám několik útočišť, přátele po celém světě, ale přesto i nadále potřebuji místa, jako je tohle. Ty jsi Kubánec, je to tak?“
Pomyslel si, že ho nepochybně prozradil přízvuk.
„Z Havany,“ upřesnil.
„Takže jsi manžel Ángely Undurragové.“ Cayetano se náhle cítil nahý. Neznámý ho přispěchal přikrýt, jako přítel. „Nediv se, ona je tu hodně známá. Všichni víme, že se vdala za Kubánce z Floridy.“
Kdo byli ti všichni? Poprvé ucítil pokušení otočit se a pohlédnout na svého společníka. Ale zarazil se; nadšená pouť, při které následoval boky své ženy až na jih světa, a dva roky neustálých přešlapů ho naučily neunáhlovat se.
„Z Havany, i když tak trochu přespolní,“ zdůraznil opatrně.
Ten druhý za jeho zády se zasmál.
„Máš krásnou ženu. Inteligentní a podnikavou. Určitě jsi na ni hrdý.“
Jenže on necítil hrdost. A jistě to bylo znát. Našel úkryt v dálce, ve vzdáleném příboji, který odváděl jejich pohledy, a zalhal.
„Ano, lidé mi ji závidí. Hodně. Asi se ptají, co nenašla tady, že si musela jít hledat muže na sever.“
Tentokrát se Chilan nezasmál.
„Pro bolest lásky je všude na světě stejné klima,“ prohlásil příkře, náhle zasmušilý. V okamžiku se zdálo, že se mu v kultivovaném a příjemném hlase, který se ještě před několika vteřinami smál a uvolněně žertoval, usídlil nějaký starý smutek, který ho sužoval více let, než mohl Cayetano spočítat. Ačkoliv téměř hned pokračoval, při dalších slovech to znělo, jako by zvedal těžké břemeno. „Promiň mi mou upřímnost, chlapče, ale poznám, když někdo nosí masky, protože sám dobře vím, jak bolí je nosit. Od chvíle, kdy jsem tě uviděl, jak tu sedíš u okna, daleko od zahrady, kde bys měl chodit zavěšen do své ženy, jsem tu scénu poznal. Viděl jsem příliš těch, kteří se vzdalovali, aby neviděli místo, které nechávají prázdné.“
Cayetano, jindy výřečný, najednou ani nedutal. Zdálo se, že jeho podivný společník má hodně co říci.
„V mém věku by si jeden myslel, že už všechno viděl, že klam už nezraní, zrada nepřekvapí… Ale chyba lávky, stačí jedno šťouchnutí, jakékoliv nečekané klopýtnutí na cestě, kterou se člověk ubírá každý den, a rovnováha, o které sis myslel, že je jistá, skončí. Navíc se ztrácejí reflexy a času ubývá.“ Jeho hlas, doposud vášnivý, se před tou hrozbou zajíkl. Pak se zase vzpamatoval. „Co pálí, pálí dál a nelze to uhasit ani ignorovat…“ zaváhal, „…a není dost sil to prozkoumat.“ Hledal jiný konec. „Když je člověk mladý, snadno si začne zoufat, hned se vyleká, že jakmile někdo nepřijde na schůzku, už se nikdy nevrátí. Ale tenhle svět se stále točí a točí…“
I přes mlhavost poslední narážky Cayetano pochopil, že ten muž mluví sám o sobě. Ale nějak vycítil, že jeho slova ve skutečnosti platí i pro něj. Začal mít tušení.
„Vy jste spisovatel?“ zeptal se.
„Ty máš v sobě kus detektiva, chlapče,“ řekl neznámý, napolo výsměšně. „Až tě unaví tvá práce, vždycky si můžeš na dveře nějakého malého zaneřáděného kamrlíku pověsit cedulku a čekat, až ti někdo zaplatí za pátrání.“
Cayetano nedokázal posoudit, jestli si z něj muž za jeho zády dělá legraci, nebo mu odhaluje jeho osud. Přesto dál pokračoval ve hře.
„Budu na to pamatovat, pane…“
„Reyes. Ricardo Reyes.“ Připadalo mu, že se muž usmívá. „Cayetano, je to tak? Čemu se věnuješ?“
„Momentálně čemukoliv, co se naskytne. Čekám, až se objeví nějaká práce, ale po dvou letech si už pomalu začínám myslet, že Ángela nemá zas tak dobré kontakty.“
Teď Reyes neřekl nic. Najednou se rozkašlal. Cayetano se ani nepohnul, styděl se za kritickou poznámku, která mu uklouzla o jeho ženě. Cosi v něm probudilo jistou dávku zdvořilosti.
„Nemám zavřít okna?“
„Není třeba. Okna s tím nemají nic společného,“ odvětil Reyes a snažil se potlačit kašlání. „Takže ty hledáš práci,“ pokračoval. Vtom do místnosti vtrhl klapot podpatků nějaké ženy.
„Lidé se po tobě ptají a ty jsi tu zalezlý jak jezevec.“ Byla to plavovlasá žena, energická a vitální. „Pojďme, vývar z mořského úhoře už máš na stole a starosta chce pronést několik slov na tvou počest. Tak honem, honem.“
Kvůli tomu vyrušení se Cayetano konečně otočil. A zjistil, že muž nebyl za jeho zády, ale stál skoro vedle něj. A ke svému údivu ho poznal. Během slavnosti se k němu neodvážil přiblížit, odradil ho nejen těsný kruh obdivovatelů, který jej obklopoval, ale i autorita, kterou připisoval té tělnaté postavě s pomalými pohyby, jejíž mdlé oči lemované velkými ještěřími víčky se během jejich rozhovoru upíraly střídavě na moře, na něj a zas na moře, kdežto on se ani neobtěžoval otočit. A teď se velký básník a vážený velvyslanec Salvadora Allendeho ve Francii hotovil k odchodu, za stálého postrkování své ženy. Cayetano nikdy předtím nebyl o samotě s nobelistou. Tělo se mu roztřáslo dojetím a krev se mu nahrnula do hlavy.
„Kde velí Matilda, tam musí námořníci sekat latinu,“ řekl básník a mrkl na něj. A odcházel, ve svém chilotském ponču, s neodmyslitelnou bekovkou a tvářemi posetými velkými pigmentovými skvrnami. „Každopádně, chlapče, kdybys náhodou někdy nevěděl co s časem, stav se za mnou v Sebastianě. Mám staré pohledy z tvého města. Stačí, když mi zavoláš.“
Nikdy by se neodvážil mu zavolat. Ale byl to básník, kdo udělal první krok, zatelefonoval ke Cayetanovi domů a požádal ho, aby jej navštívil. A proto byl tady, v pasáži Collado, před těmi dveřmi ze sukovitých prken se zrezivělými panty, které teď konečně někdo otvíral.
ANOTACE
Romány Roberta Ampuera v hlavní roli se soukromým detektivem Cayetanem Brulém se staly světovou senzací.
Pablo Neruda se z Paříže, kde působil na postu chilského velvyslance, vrací kvůli nemoci zpět do Chile. Jeho život byl plný úspěchů, ale nyní mu zbývá vyřešit jednu důležitou věc. Nejistota ho trýzní tím více, čím silněji cítí blížící se konec. V zimě roku 1973 pozná mladého Kubánce jménem Cayetano Brulé a přesvědčí ho, aby se ujal pátrání, které už navždy změní Cayetanův život.
V honbě za pravdou podnikne Cayetano malou cestu kolem světa: navštíví Mexiko, Castrovu Kubu, Bolívii i nebezpečný, za zdí skrytý východní Berlín. Během doby, kdy se potýká s nástrahami svého nového poslání soukromého detektiva, se nad Chile stahují mračna vojenského převratu.
Děj knihy obsáhne řadu zemí, kultur a politických idejí. Ampuerův politický thriller, odehrávající se během bouřlivého konce jedné éry, je nejen romantickým, barvitým příběhem s akční zápletkou, ale i neotřelým pohledem na život velikána světové literatury Pabla Nerudy.
Nakladatel: Host, přeložila Jana Lišková, 400 stran, váz., 329 Kč
