Ukázka z knihy Ann Granger – Nedokončená vražda

Ann Granger v knize Nedokončená vražda propojuje příběhy Markbyho, jeho ženy Meredith, komisaře Cartera a inspektorky Campbellové.

Děj se odehrává v tradičním módu kriminálních románů z anglického venkova, avšak na postavách není vůbec nic staromódního… Grangerová je víc než aktuální.“ Oxford Times

Charakterizace, ostatně jak je u Grangerové dobrým zvykem, je ostrá jako břitva a velmi napínavá.“ The Times

Přečtěte si ukázku z knihy Nedokončená vražda.

Zatáčka byla na obzoru a Josh se připravoval. Věděl, že jakmile jí projdou a ocitnou se z dohledu jejich domu, Dilys ho praští. Bylo jí o rok míň, teprve osm, a byla menší, i když podsaditá. Ale rychlá byla jako blesk. Takže ačkoliv Josh věděl, co přijde, a byl připravený uhnout, dobře věděl, že mu stihne zasadit několik bolestivých ran a kopanců, než se mu povede utéct jí z dosahu. Neměl dovoleno jí to vracet, protože tetička Nina řekla, že kluci by holky mlátit neměli. No, to je možná pravda, ale Josh věděl, že to stejně dělají, protože různí partneři, kteří procházeli životem jeho matky, jí často udělali monokl, ne-li něco horšího.

Když ještě bydleli u mámy (Josh o tom stále přemýšlel jako o době, „kdy bydleli doma“), klepala jim policie na dveře každý druhý den či noc, nebo mu to tak aspoň přišlo. Pokud pány v uniformě nepřivedly hádky, tak obraceli dům naruby kvůli drogám. Jednou dovnitř vrazili proto, že hledali brokovnici, která patřila mámině momentálnímu příteli. Nakonec ji našli pod Dilysinou postelí, a jakmile jejich máma zjistila, kam její přítel zbraň schoval, byla šílená vzteky. Když na něj vyrazila a oháněla se přitom nůžkami, museli ji držet tři policisté. Po tomhle incidentu zasáhla sociálka a oni skončili u tetičky Niny.

Josh nebyl Dilysin jediný cíl. Už zaútočila i na ostatní děti v nové škole, kam chodili. To způsobilo hodně problémů. Dilys už věděla, že to nesmí dělat, ale pořád v sobě měla ten

vztek, a tak si ho vybíjela na Joshovi. Dětský psychiatr, ke kterému Dilys poslali, to vysvětlil tím, že Dilys a Josh vyrostli v násilnické domácnosti. Byl to způsob sebeobrany, řekl doktor. Komukoliv, kdo by ji chtěl uhodit, tím Dilys dávala jasně najevo, že se mu to nevyplatí. Že ho uhodí taky. A tak útočila jako první.

Na jednu stranu to mohla být pravda, usoudil Josh. Ale to nevysvětlovalo, proč byl i on součástí každé přednášky o tom, že ostatní děti se bít nemají, protože on nic neudělal. To byla ta hořká nespravedlnost. Josh nikoho nechtěl praštit. Nenáviděl násilí. Miloval svoji sestru. Předtím miloval i svoji matku – pořád ji miloval, ať byla kdekoliv – a cítil vinu za to, že ji v minulosti nedokázal ochránit.

Život s tetičkou Ninou celkem ušel, ovšem museli jste přijmout pravidla tetičky Niny a těch bylo hodně. Ale aspoň se nikdo nehádal, ani se neopíjel a pak nepozvracel všechno kolem a nemusela k nim jezdit policie. Tetička Nina říkala, že to znamená, že on a Dilys měli Velké Štěstí. Měli šanci na Normální Život. O tom se mohl taky přít, protože od rodičů, kteří se objevovali u školní brány, dobře věděl, že v normálním životě žily děti u svojí mámy, a ne u nějaké tetičky Niny. Většina ostatních dětí měla taky tátu. Josh nevěděl, kdo je jeho otcem. Nikdy se na to nezeptal, protože se děsil toho, že se dozví, že je to jeden z těch potetovaných partnerů jejich matky. A navíc měl podezření, že to jeho matka vlastně ani neví. Ale tenhle a další názory si nechal pro sebe, protože jestli se něco naučil, tak držet jazyk za zuby.

Ale teď se ozval: „Poslouchej, Dilys! Ne, že mě začneš mlátit, jasný?“

„Já chci,“ odpověděla Dilys prostě.

„Jenže já to nechci!“

„Cejtím se pak líp,“ opáčila Dilys potom, co chviličku zvažovala jeho argument.

„Ale já se líp necejtím. Mám na ruce velkou modřinu, jak jsi mě třískla včera. Copak mě nemáš ráda?“

Po té otázce začala Dilys potichu brečet a slzy se jí kutálely po tvářích. A tak ji obejmul, aby ji utišil, protože jí rozuměl. Na Dilys toho bylo vždycky moc a neuměla se s tím vypořádat. Nevyrovnala se s křikem děsivých chlapů ani s krví, co tekla matce po obličeji. Nevyrovnala se s pohledem na jejich matku sesunutou na gauči v drogovém oparu, neschopnou odpovědět na jedinou jejich otázku. A teď se neuměla vyrovnat s pravidly tetičky Niny, ani s domácími jídly, o kterých tetička Nina říkala, že jsou pro ně dobré. Museli sníst všechno, i když nikdy předtím v životě neviděli růžičkovou kapustu ani pastinák. Celý svůj krátký život, než přišli sem k ní, zvládali žít na rychlém občerstvení a pizzách do mikrovlnky.

Dilys na pár okamžiků popotahovala do jeho trička, než jí přestaly téct slzy. Pak ho kopla do holeně.

„Běž tamhle!“ nařídil Josh a odbelhal se pár kroků stranou.

„Kam to jdeme?“ zeptala se Dilys docela klidně.

Tak to bylo. Vztek se uvolnil z místa, kde ho v sobě měla nahromaděný, a teď byla v pohodě… až do příště.

„Tetička Nina řekla, že se musíme jít projít,“ odpověděl Josh. „Ale už je skoro pět hodin a my musíme být zpátky do šesti, takže nemůžeme jít daleko. Kam bys chtěla jít?“

„Do hájku,“ řekla Dilys.

Hájek se říkalo kousku lesa za řadou obecních domů. Tetička Nina bydlela v prvním z nich. Přestože na hájek viděla z okna v kuchyni, neviděla do něj, protože ležel pod kopcem. Takže kdyby šli tam, nemohla by se plést do toho, co tam budou dělat.

„Dobře,“ souhlasil Josh.

Dilys se usmála a začala zpívat koledu „Dobrý král Václav“, kterou se učili ve škole před několika měsíci, na Vánoce. Líbil se jí ten příběh té písničky a nestarala se, že na ni není ta správná roční doba.

Do hájku chodily všechny místní děti, ne jenom Josh s Dilys. Šplhaly na nízké větve nebo si stavěly tábory v keřích a sbíraly ostružiny, když dozrávaly. Jenže Joshe s Dilys do svých táborů málo kdy pustili, proto si Josh se sestrou stavěli tábory jinde. Ale Josh prvotřídně šplhal, takže když se něčí čepice nebo míč zasekly ve větvích, děti zavolaly Joshe, aby tam pro ně vyšplhal. To znamenalo dočasný mír, kdy byli vpuštění do táborů ostatních. Byla to křehká chvíle a brzy skončila, protože Dilys se nakonec pokaždé zcela nevyhnutelně rozčílila.

Josh s Dilys přelezli ze silnice přes kamennou zeď na pole, přešli přes něj na druhý konec, pak slezli dolů do škarpy, kde Dilys popálily kopřivy a měla z nich bílou vyrážku, která hodně pálila. To mělo za následek deset minut hledání listů šťovíku, aby s nimi mohli potřít zarudlou kůži a zklidnit ji. Dilys pak měla zase špatnou náladu. Když pak konečně došli do hájku, byl opuštěný. Josh měl radost, že ho mají jen pro sebe a nemusejí vyjednávat o území na hraní s ostatními dětmi. Dilys našla spadlou větev a začala s ní mlátit do křoví a bouchat do stromů. Josh si spočítal, že je jenom otázka času, než se ožene i po něm. Proto vyrazil napřed a sešel z pěšiny do změti lesního podrostu, protože Dilys tak bude muset všechnu pozornost soustředit na zdolání cesty – a to s trochou štěstí vyčerpá všechnu její energii. Slyšel ji za sebou, jak se divoce ohání větví, aby si vyčistila cestu.

Mýlil se, když si myslel, že jsou v hájku sami, jelikož to tak nebylo. Před sebou skrz porost zahlédl kousek modré a bílé. Hádal, že tam někdo odhodil nějaké odpadky. Ale když se trochu přiblížil, uviděl, že tam někdo leží na zemi a zjevně spí. Ta osoba byla napůl přihrnutá listy a větvičkami, někde víc než jinde. Vypadalo to, jako by se někdo spáče snažil zakrýt, ale nedokončil to. Spodní část nohy v modrých džínách a chodidlo v bílé tenisce nebyly zakryté vůbec. Josh zaváhal a pak se přiblížil. Na opačném konci skrz listí vykoukl bledý obličej obrácený vzhůru, jako by se díval, kdo se blíží. Tvář patřila ženě. Josh usoudil, že vypadá docela mladě – možná proto, že měla dlouhé světlé vlasy jako jeho matka. Hlavu měla obrácenou na stranu a on viděl její čelo, nos a jedno oko. Ruka vykukující z mulče na něj mířila prsty s růžově nalakovanými nehty.

„Je opilá?“ zeptala se Dilys, která dorazila k němu a kriticky si ženu prohlížela. „Možná sem dolu spadla včera v noci cestou domů z hospody.“

„Ne,“ odpověděl Josh.

Oko bylo otevřené a průsvitné. Zíralo na ně, aniž by cokoliv vnímalo. Ta žena je neviděla. Nevidí nikoho a už ani nikdy neuvidí, protože Josh věděl, že je mrtvá. Cítil, jak mu začíná být špatně, jenže ze zoufalství, ne odporem.

Jejich matka už byla možná taky mrtvá, zrovna takhle, a jemu ani Dilys to jen nikdo neřekl. Neustále mu to dělalo starosti, ale bál se zeptat se tetičky Niny, protože by mohla odpovědět, že ano, jeho matka je mrtvá. Dokud bude žít v nevědomosti, existovala šance, že by mohla být ještě naživu a on by ji mohl znovu vidět. Ale jak tak hleděl na tu ženu, začal se děsit, že takhle to všechno skončilo i pro jeho matku.

„Co teda, to jenom spí?“ zeptala se Dilys.

„Jo!“ zalhal Josh. „Pojď, mohla by se vzbudit a naštvat se.“

Dilys stále držela v ruce větev a zamávala si s ní nad hlavou. „Mohla bych jí tímhle praštit. To by ji probudilo.“

„Ne!“ Josh ji popadl za ruku a stáhl ji zpět. „Poslouchej, musíme už jít zpátky, ano? Nesmíš říct ani slovo o tom, že tu tahle holka spí. Budou z toho potíže. Zase to hodí na nás. Vždycky to tak dopadne.”

„Nic neřeknu,“ pronesla Dilys rázně.

Josh věděl, že slib dodrží. Dilys slova moc nepoužívala, dávala přednost činům. Kromě toho také věděla, že mlčeti je někdy zlato.

„Tak jdeme.“ Josh pustil její ruku a vydal se zpátky stejnou cestou, jakou přišli.

Po chvilce si uvědomil, že neslyší Dilys. Zastavil se a obrátil se zpět. Jeho sestra ještě pořád stála vedle těla. Když uviděla, že ji pozoruje, věnovala mu vzpurný pohled.

„Pojď už!“ pobídl ji Josh. „Než se probudí.“

Dilys se vydala za ním a vrátili se zpátky na hlavní pěšinu. Zbytek cesty domů ušli bez jediného slova, dokud znovu nepřelezli tu kamennou zeď na silnici. V tu chvíli, když se Dilys škrábala dolů, si všiml, že něco svírá v ušpiněné pěsti. Třpytilo se to.

„Co to je?“ dožadoval se a pokusil se ji popadnout za ruku. Ale Dilys na něj byla moc rychlá, jako obvykle. Popadl jen vzduch.

„Co to máš?“ vyštěkl na ni znovu a tentokrát musel znít opravdu rozzlobeně, protože Dilys neochotně rozevřela pěst a on uviděl, že v ní drží řetízek, na kterém byly připnuté malé stříbrné předměty. Byl to náramek s přívěsky. Jeho matka měla taky takový, dokud ho jeden z jejích partnerů neukradl a neprodal, aby si koupil dávku.

„Tos vzala tý holce tam v hájku!“ zalapal po dechu zděšeně.

Dilys vypadala vzdorovitě a zatvrzele, tak jak to uměla jen ona. „Na tom nezáleží,“ řekla. „Není to krádež, protože ta holka nespala. Já myslím, že umřela. Byla studená a divná

na dotek, jako mrtvá ryba.“

„Tys na ni sahala?“

Joshův hlas zněl jako zaskřehotání.

„Jen abych sundala ten náramek. Je hezkej.“ Dilys šperk zvedla a natáhla ho. Předměty na něm se houpaly.

Josh teď viděl, že ta stříbrná cingrlata nejsou přívěsky, ale písmena abecedy. Jak Dilys držela řetízek natažený, uviděl, že dohromady se písmenka poskládala do jména R-E-B-E-C-C-A.

„Zahoď ho, teď hned!“ přikázal.

„Ne!“ odsekla Dilys útočně.

„Uvidí ho tetička Nina.“

„Neuvidí. Schovám ho. Umím před ní dobře schovávat věci. Je hloupá. Ještě nikdy nenašla nic, co jsem si schovala.“

Joshe vyděsila představa skrýše plné malých ukradených věciček, které jeho sestra někde nashromáždila. „Jestli to někdo najde, dostaneme se do spousty problémů!“ řekl a potom ho napadlo dodat: „A poví to tomu dětskýmu cvokaři, co tě k němu poslali!“

To na Dilys udělalo dojem, něco mumlala a ošívala se, ale nakonec náramek odhodila do blízkého trsu vysokých růžových polních květin, co jim tetička Nina říkala kohoutek.

„Pamatuj si,“ varoval sestru, když dorazili k domu. „Nikomu o tom neřekneš ani slovo!“

Dilys přikývla a uhodila ho do ruky, aby měla poslední slovo.

A přesně jak se dohodli – nikdy o tom nemluvili. Celé dlouhé roky.

Během příštích dvaceti let měl Josh noční můry o tom bledém, skelném oku zírajícím skrz listy, ale nemohl a nechtěl o tom mluvit. Ale pak jednoho dne svoje mlčení prolomil.

Promluvil si s panem Markbym a to jenom proto, že se dozvěděl, že pan Markby býval policejním detektivem, a to špičkovým.

A tak Josh doufal, že nebude šokovaný.

ANOTACE:

Alan Markby za svou policejní kariéru dokázal vyřešit hodně případů. Ale některé také zůstaly bez odpovědí. Jedním z nich je dvacet let starý případ pohřešované Rebeccy Hellingtonové, která odjela na víkend navštívit rodiče, a od té doby ji už nikdo neviděl. Když se k Markbymu dostane informace, která vrhá na její zmizení nové světlo, roztáčí se tím kolotoč událostí, které ovlivní život nejen Markbymu a jeho ženě Meredith, ale také komisaři Carterovi a inspektorce Campbellové, kteří se na případu podílejí. Kam Rebecca před dvaceti lety odjela? Co se jí stalo? A proč se nové důkazy vynořují až po dvaceti letech?
Nakladatel: MOBA

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA