Nakladatelství Argo právě vydalo novou knihu autorské dvojice Nicci French s názvem Ztracené úterý a my vám z ní nabízíme krátkou ukázku.
MAGGIE BRENNANOVÁ NAPŮL ŠLA A NAPŮL BĚŽELA po Deptford Church Street. Telefonovala, pročítala složku a přitom pátrala v mapě po hledané adrese. Byl druhý den v týdnu a ona byla už dva dny s prací pozadu. A to nepočítala hromadu případů, již převzala od kolegyně, která byla v současnosti na dlouhodobé nemocenské.
„Ne,“ řekla Maggie do telefonu. Podívala se na hodinky. „Budu se snažit na tu poradu dorazit dřív, než skončíte.“
Zastrčila mobil do kapsy. Myslela na případ, který právě vyřídila. Tříletý kluk s modřinami. Podezřelými modřinami, jak tvrdil lékař. Maggie promluvila s matkou, prohlédla dítě, zkontrolovala jejich byt. Byla to příšerná vlhká, studená díra, ale jinak v pořádku. Matka tvrdila, že nemá přítele, Maggie prošla koupelnu a nenašla žádné žiletky na holení. Matka trvala na tom, že kluk spadl ze schodů. Tohle sice lidé říkají, když mlátí svoje děti, ale málo platné, tříleté děti opravdu ze schodů padají. Strávila tam pouhých deset minut, ale kdyby tam byla deset hodin, nezjistila by toho o mnoho víc. Pokud by dítě odebrala, u soudu by to nejspíš neprošlo a šla by před disciplinárku. Pokud by dítě neodebrala a později by zemřelo, vyšetřovalo
by se to; vyhodili by ji z práce a možná i zažalovali. A tak to uzavřela s tím, že žádné bezprostřední riziko nehrozí a pravděpodobně nešlo o nic vážného.
Podívala se pozorněji do mapy. Ruce jí mrzly, protože si zapomněla rukavice; nohy v laciných botách měla promočené. Jednou už v té ubytovně byla, ale nemohla si vzpomenout, kde je. Howard Street byla malá slepá ulička, zastrčená kdesi směrem k řece. Musela si nasadit brýle na čtení a jet prstem po mapě, než ji našla. Ano, to byla ona, jen pár minut pěšky odtud. Odbočila z hlavní ulice a nečekaně se ocitla u hřbitova.
Opřela se o zeď a pohlédla do složky ženy, kterou šla navštívit. Moc toho v ní nebylo. Michelle Doyceová. Narozená 1959. Potvrzení o jejím propuštění z nemocnice, kopie pro sociálku. Doklad o umístění, žádost o posudek. Maggie listovala formuláři: žádný příbuzný. Vlastně ani nebylo jasné, proč v nemocnici byla, i když podle jejího názvu usuzovala, že šlo o nějaký psychický problém. Výsledek vyšetření dokázala odhadnout už předem: čirá beznaděj, ubožačka ve středních letech, která potřebuje střechu nad hlavou
a někoho, kdo by za ní docházel, aby se nepotulovala ulicemi. Maggie se podívala na hodinky. Dnes už na plnohodnotné vyšetření nebude čas. Zvládne jenom zběžnou návštěvu, aby se ujistila, že Michelle bezprostředně nehrozí žádné nebezpečí, že se stravuje, jak má – jen obvyklé body.
Zavřela složku a zamířila od kostela mezi činžáky. Některé byty byly zabedněné, na dveřích i oknech plech, ale většina byla obydlená. Ve druhém poschodí vykoukl ze dveří na balkon výrostek a procházel se po něm s rukama vraženýma do kapes tlusté bundy. Maggie se rozhlédla. Nejspíš jí nic nehrozilo. Bylo úterý ráno a ti nebezpeční většinou ještě byli v posteli. Zahnula za roh a podívala se na adresu, kterou si zapsala do bloku. Howard Street 3, pokoj číslo 1. Ano, teď už si vzpomněla. Byl to takový zvláštní dům, zřejmě postavený ze stejného materiálu jako celá čtvrť, který se také stejným tempem rozpadal. Tahle ubytovna nebyla ve skutečnosti běžná ubytovna. Byl to rodinný dům, kde majitel levně pronajímal pokoje. Sociálka tam provizorně umísťovala lidi, o jejichž osudu se teprve mělo rozhodnout. Obvykle je pak jenom přestěhovala jinam, nebo na ně zapomněla. Do některých míst Maggie chodila pouze s doprovodem, ale o téhle ubytovně se jí zatím nic zlého nedoneslo. Tihle lidé většinou představovali nebezpečí sami sobě.
Pohlédla vzhůru na dům. Rozbité okno ve druhém patře bylo zakryté hnědou lepenkou. Levou stranu domu lemovala maličká dlážděná předzahrádka a úzká ulička. U vchodových dveří ležel protržený pytel s odpadky, ale ty jen dokreslovaly nepořádek všude kolem. Maggie si do sešitu zapsala jednoslovnou poznámku. U dveří bylo pět zvonků. Nebyla na nich jména, ale zmáčkla nejspodnější a potom ještě jednou. Nedalo se poznat, jestli fungují. Přemýšlela, zda zabušit na dveře, nebo nahlédnout nějakým oknem dovnitř, když vtom uslyšela hlas. Ohlédla se a spatřila přímo za sebou muže. Byl vyzáblý, nepoddajné zrzavé vlasy měl stažené do culíku a ve tváři měl piercing. Když uviděla jeho psa, ustoupila stranou. Šlo o malé plemeno, jehož chov byl v podstatě nezákonný, i když od okamžiku, co vystoupila na stanici Deptford, už potkala takové psy tři.
„Nebojte, je hodnej,“ řekl muž. „Že jo, Buzzie?“
„Vy tu bydlíte?“ zeptala se Maggie.
Muž hleděl podezíravě. Ve tváři mu zacukalo. Maggie vytáhla z kapsy laminovanou průkazku a ukázala mu ji. „Jsem ze sociální péče,“ oznámila. „Přišla jsem za Michelle Doyceovou.“
„Za tou dole?“ zeptal se muž. „Tu jsem dneska neviděl.“ Nahnul se přes Maggie a odemkl dveře. „Půjdete dovnitř?“
„To bych ráda.“
Muž jenom pokrčil rameny.
„Běž, Buzzi,“ přikázal. Uvnitř Maggie slyšela, jak psovi cvakají drápy po schodech nahoru, a muž zmizel za ním.
Jakmile vstoupila, praštil ji do nosu zápach vlhkosti, odpadků, smaženého jídla, psích výkalů a další pachy, které nedokázala určit. Skoro jí začaly slzet oči. Zavřela za sebou vstupní dveře. Tohle kdysi musela být vstupní hala rodinného domu. Teď tu ležely hromady přepravek, plechovek s barvami, pár otevřených igelitových pytlů na odpadky, staré jízdní kolo bez pneumatik. Schody byly přímo před ní. Dveře nalevo, které dřív nejspíš vedly do předního pokoje, byly zabedněné. Prošla kolem schodů ke dveřím za nimi. Silně na ně zaklepala a poslouchala. Něco uvnitř zaslechla, potom nic. Znovu zaklepala, několikrát, a čekala. Cosi uvnitř zarachotilo a potom se dveře otevřely dovnitř. Maggie znovu vytáhla laminovanou průkazku.
„Michelle Doyceová?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla žena.
Maggie nedokázala definovat ani sama sobě, co přesně na ní bylo divného. Byla čistá, učesaná, ale možná až příliš, jako když si malé dítě namočí vlasy a potom je češe stále dokola, dokud mu neleží přilepené k hlavě ve vrstvě tak tenké, že pod nimi prosvítá bílá kůže. Tvář měla jemnou a růžovou, pokrytou jemnými chloupky. Sytě červená rtěnka o kousek přetahovala linie rtů. Měla na sobě vytahané, vybledlé květované šaty. Maggie se představila a ukázala jí průkazku.
„Jenom jsem se za vámi chtěla zastavit, Michelle,“ řekla. „Podívat se, jak se vám daří. Je všechno v pořádku? Máte se dobře?“
Žena přikývla.
„Můžu dál?“ dovolila se Maggie. „Jenom zkontrolovat, jestli je všechno, jak má být?“
Vstoupila a vytáhla zápisník. Pokud mohla zběžně soudit, Michelle byla čistotná. Vypadalo to, že se nějak stravuje. Spolupracovala. A přece tu něco nesedělo. Rozhlížela se po malé ošuntělé předsíni. Kontrast oproti vstupní hale domu byl mimořádný. Boty byly pečlivě seřazeny, kabát pověšený na háčku. V rohu stál kyblík s mopem opřeným o zeď.
„Jak jste tu dlouho, Michelle?“
Žena svraštila čelo. „Tady? Pár dní.“
V potvrzení o propuštění z nemocnice stálo pátého ledna a dnes bylo prvního února. Na podobných neurčitostech však nebylo nic neobvyklého. Jak tu spolu stály, Maggie si začala uvědomovat jakýsi zvuk, který nedokázala určit. Mohl to být dopravní šum, vysavač v horním patře nebo letadlo. Záleželo na tom, z jaké dálky sem doléhal. Také tu bylo cosi cítit, něco jako jídlo, které někdo nechal příliš dlouho ležet v teple. Pohlédla nad sebe: elektřina fungovala. Měla by zkontrolovat, jestli má Michelle ledničku. Ale zdálo se, že to zatím zvládá bez problémů.
„Můžu se tu porozhlédnout, Michelle?“ řekla. „Jestli je všechno v pořádku?“
„Chcete se s ním seznámit?“ zeptala se Michelle.
Maggie byla zmatená. Ve formuláři nic nestálo. „Máte tu přítele? Seznámím se s ním ráda.“
Michelle šla dovnitř a otevřela dveře do pokoje, kde nejspíš býval obývák. Maggie vstoupila za ní a okamžitě něco ucítila na tváři. Zprvu si myslela, že je to prach. Jako když vám přijíždějící vlak v metru foukne do tváře teplá zrnka prachu. Zároveň zvuk zesílil a jí došlo, že to není prach, ale mouchy, hustý mrak much, které jí narážejí do tváře.
Na okamžik ji ten muž usazený na pohovce zmátl. Vnímala nyní zpomaleně a zkresleně, jako by byla hluboko pod vodou nebo ve snu. Ve zmatku ji napadla bláznivá myšlenka, jestli na sobě ten muž nemá nějaký potápěčský skafandr, modrý a mramorovaný, nepatrně rozpraskaný a potrhaný, ale přitom si říkala, proč má žluté a zakalené oči. A potom začala hledat v kapse telefon, upustila ho, prsty jí najednou vypověděly službu, nebyla ani schopná ho zvednout z ušpiněného koberce, protože jí došlo, že to není žádný skafandr, ale nahé, nafouklé, rozpraskané tělo a že je mrtvý. Dlouho mrtvý.
Anotace
U psychicky vyšinuté ženy je nalezeno tělo v rozkladu a policie znovu poprosí o pomoc psychoterapeutku Friedu Kleinovou. Chce po ní, aby z ženy dostala totožnost mrtvého. Frieda nakonec přichází se jménem podvodníka velkého formátu, jehož oběti se ukazují být stejně početné jako možné motivy vraždy. Jak se policie blíží k odhalení vraha, Frieda má zjistit, kdo mluví pravdu a kdo lže. Někdo je však odhodlaný ji umlčet… a nezastaví se před ničím.
Nakladatel: Argo, ISBN: 978-80-257-1381-5, originál: Tuesday´s Gone, překlad: Petr Pálenský, vázaná, 372 stran, 358 Kč
