Ukázka z knihy Daniela Grise Říkají mi Lars

Drsná krimi, navíc okořeněná noirem, je u českých autorů výjimkou. Do temných vod svým debutovým románem Říkají mi Lars zabrousil Daniel Gris. Přečtěte si z něj ukázku.

Drsná krimi křížená s noirem… a Pulp Fiction!

Hlavní hrdina z názvu knihy je potetovaný vousatý chlápek, který se pohybuje na nezřetelné hranici zákona a zločinu. Řeší problémy, nebo naopak problémy vytváří, to vše podle potřeb svých klientů. Když je najat Leem Solomonem, aby získal kompromitující materiály na jeho manželku, netuší, že se zaplete do dramatických událostí, které ho můžou stát i život.

Daniel Gris sleduje kroky hlavního hrdiny bezejmenným městem (v němž ale vnímavý čtenář snadno rozezná Prahu) a s vtipem, napětím a nadsázkou míří od jednoho Larsova průšvihu ke druhému, přičemž nezapomíná odkazovat na klasická díla žánru (např. Pulp Fiction) a přitom píše moderně a suveréně, až je s podivem, že je tento román jeho prvotinou.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Chtělo by to něco vymyslet.

Stojím v šeru, vzduch je nabitej elektřinou a já koukám na tři postavy choulící se na starejch a rozvrzanejch židlích. Tři lidi, se mnou vlastně čtyři. Čtyři osudy, momentálně navzájem propletený tak, že by se v tom nevyznal ani drahej psychiatr. Natož poldové, který proto ani nemá cenu volat. Pátá osoba chybí, ale právě ona je důvod, kvůli kterýmu jsem tohle naše malý rendez-vous svolal. Teda, svolal možná není to pravý slovo, protože kdybych měl čekat, až se milostivá společnost uráčí, uhryžu si tady nehty nudou. Naštěstí dokážu bejt přesvědčivej.

Přejíždím je očima. Chlápkovi uprostřed se říká Boxer a jako jedinej má kromě rukou svázaný i nohy. U něj je to nutnost, protože toho bych jinak neuhlídal. Umí to s bouchačkou i nožem, má za sebou armádní výcvik, a v životě už několik ran rozdal. I schytal, což mu jde vidět na ksichtě, takže když na něj koukám, skoro jako bych se díval do zrcadla. Je mu kolem čtyřicítky, má krátký hnědý vlasy, pod nima hustý obočí a ještě o kousek níž pichlavý oči, kterýma by mě zrovna teď nejraději zabil a stáhnul z kůže. Anebo stáhnul z kůže a zabil až pak, ale to jsou nuance, kterejma se začnu zabejvat teprve, až budou aktuální. Na tváři má zaschlou stružku krve, táhne se mu přes pravej spánek a končí v pečlivě zastřiženejch vousech. Vídal jsem ho už dřív, ještě v odrbanejch džínách, maskáčový bundě a s mastnejma vlasama. To bylo jeho pravý já, ovšem teď si najednou začal hrát na manekýna. Jenže když chodíte častěji na manikúru než tahat železo, nějak se to projeví. Proto taky tady teď sedí s poutama na rukou, zatímco já můžu v klidu přemejšlet, co s ním.

Co s ním a taky s těma dvěma dalšíma. Po pravý ruce má dědka v obleku v ceně mýho auta, uhlazenýho seladona, díky kterýmu to všechno před pár tejdny začalo. Teda hlavně kvůli jeho prachům, ale to snad nemusím vysvětlovat. Rachitickej páprda, kterej se snaží vypadat o dvacet let mladší, proto má plnou hubu krásnejch novejch zubů, třikrát tejdně je na solárku a obden si dává lekci spinningu. Tu raději pod dohledem trenéra, ať mu má kdo zavolat záchranku, kdyby to s ním náhodou seklo. Opálenej a vrásčitej realitní magnát, kterej si vozí zadek v Mercedesu S-Klasse a přitom se modlí, aby se mu pod rukama tyhle koně nesplašily. Jenže když stěží zvládá obyčejný nadupaný auto, jak ho mohlo vůbec napadnout, že zkrotí mrchu Bonnie?

Mrchu, která sedí právě teď jen malej kousek od něj.

Sjíždím ji pohledem. Sotva třicetiletá bohyně, v jejíchž očích byste se utopili. Pokud byste se k nim teda přes hrudník vůbec dostali.

Vzpomínám si na jedno z našich prvních setkání.

„Co jste vlastně zač, Larsi?“

„Já? Já jsem anděl. Jen jsem nějak naštval pánaboha, a ten mě skopnul sem dolů na zem.“

Už ani nevím, co tenkrát odpověděla. Ale ono u týhle ženský taky nejde o to, co říká, ale jak to říká. Když totiž promluví, zvedají se vám z jejího hlasu chlupy na rukou. A většinou nejen ty. Může se ptát, jak se máte, popisovat cestu z parkoviště anebo se bavit třeba o šunkový bagetě, ale vy ve všech těch slovech dokola slyšíte stejně jen tu jednu jedinou větu: „Mohl bys mě najít u sebe v posteli… kdybys na to měl…“

Tak přesně tohle slyšíte. A ona ví, že to slyšíte. A vy víte, že ona ví. Jenže na ni nemáte.

Ovšem náš seladon na vedlejší židličce na ni měl, a proto ji v tý svý posteli našel. A když po třech společnejch nocích téměř kolaboval, zatímco ona se sotva rozehřívala, osvítil ho zřejmě poťouchlej duch svatej a nakukal mu, že zkrotit tuhle kobylku bude snadný právě tak jako přikoupit další činžák.

A někdy v tý chvíli se rozjel celej tenhle příběh, jehož finále máme zatím ještě pořád před sebou.

Koukám na tu bestii s našlapaným hrudníkem a dobře si uvědomuju, že i v týhle chvíli to na mě zkouší. Pohled má jako reklamu na psí útulek, přitom si ale špičkou jazyka jen tak mimochodem přejíždí po horním rtu a zpod dlouhejch řas pozoruje, jestli to se mnou něco dělá. A ono dělá, jako pokaždý, ovšem zrovna teď jsme tady kvůli daleko vážnější věci.

Jeden z těchhle tří je prolhaná prospěchářská ultramegasvině, druhej je v jeho vleku a třetí lže prostě jen proto, že to s pravdou nikdy nikam nedotáhl. Jenže já nevím, kterej z nich je kterej. A to se dozvědět musím, protože bez toho, abych si mezi nima udělal jasno, Golda nikdy nenajdu.

Svýho kámoše Golda.

Golda, jehož manželka mi promáčela rameno uštvanejma slzičkama. Golda, jehož děti stály opodál jako oukropečci, a i když je každý z nich podobný jinýmu sousedovi z ulice, i tak mají o tátu strach. Golda, se kterým jsem se kdysi dávno seznámil při fasování našich prvních policejních uniforem.

Takže tady teď stojím, přejíždím pohledem dědka, nagelovaného bouchače a prsatýho vampa, a přemejšlím o tom, jak rozlousknout rovnici o třech neznámejch.

Nakonec si odkašlu a pak jim řeknu, co jsem vymyslel.

„Každýmu z vás teď prostřelím koleno. Jinak se fakt nikam nedostaneme.“

Devětadevadesát rad ze sta, který mi dal můj nebožtík táta, se točilo kolem ženskejch. Ta poslední se ale týkala toho, jak si nejlíp zjednat respekt.

„Nikdy nevyhrožuj ničím, co nejseš schopnej doopravdy udělat. To pak budeš jen pro srandu.“

A já pro srandu bejt nechci. Teď a tady ze všeho nejmíň.

Z pouzdra na opasku proto vyndávám svůj otřískanej revolver značky Ruger.

* * *

Možná byste chtěli vědět, co jsem zač. Tak jako to chtěla vědět Bonnie. Ta, který jsem odpověděl, že jsem anděl.

Žádnej anděl nejsem. A nebyl jsem jím ani kdysi dávno v uniformě. Tehdy vlastně nešlo o nic jinýho než o deset zbytečnejch let, který jsem zabil tím, že jsem se snažil zavděčit tátovi. Policejní legendě, která si mě neuměla představit jinak než jako pokračovatele rodinný tradice. Zákon chránil on, jeho otec i otec jeho otce, a já proto dostal první uniformičku přibližně ve stejný době, jako moji vrstevníci mičudu. Proto asi taky nemám žádný kamarády z dětství.

Ve dvaceti jsem se dal ke sboru, a jestli na mě byl táta někdy doopravdy hrdej, tak šlo právě o tenhle okamžik. Když mě o deset let později vyhodili, byl už naštěstí pod hlínou na hřbitově. Říkám naštěstí, protože ta ostuda by pro něj byla horší než smrt. Přitom jsem tehdy ani neudělal nic tak hroznýho, jen jsem svýmu veliteli řekl, že nemá koule. A že by si jeho stará někoho s koulema zasloužila. A že bych za ní i zašel, ale když si představím tu frontu, kterou bych na ni musel vystát…

Tenkrát jsem to možná kapku přehnal, ale není se co divit, měl jsem v krvi pár promile z předchozí noci. To mi ovšem došlo až ve chvíli, kdy jsme se s mým drahým šéfem drželi za klopy. Mě vyrazili okamžitě, jeho asi o rok pozdějc, když se nečekaně vrátil domů a ve svý paranoie tam seřezal chlapa, kterej jim přišel jenom opravit sporák.

Když jsem teda tehdy odevzdal pistoli a odjížděl s propouštěcíma papírama v kapse, cejtil jsem se, jako by mi někdo přimontoval křídla, který jsem předchozí roky měl někde v zastavárně.

Najednou jsem žil.

Mohl jsem si dělat, co se mi líbí, kdy se mi to líbí a kde chci. Nemusel jsem poslouchat rozkazy, přikyvovat každý kravině a předstírat loajalitu. Mohl jsem poslat do hajzlu každýho, kdo mě naštval, a taky jsem si to patřičně užíval. Mohl jsem konečně bejt Larsem. Byl jsem sám za sebe a ne jen poslušnej panák, nejdřív v uniformě a pak s odznakem detektiva. Jo, to byl vlastně tátův druhej splněnej sen. Když jsem za ním jednou přišel v civilních hadrech do kanclu a vedle jeho odznaku plácnul ten svůj. Detektiv kriminálky. Bože, ten byl pyšnej. Celej den mě vodil od jednoho kolegy k druhýmu a všem mě strkal pod nos.

Podobným způsobem jsem pak během následujících let poznal většinu poldů v tomhle městě. Později mi všichni na jeho pohřbu při kondolencích připomínali, ať se na ně kdykoli s čímkoli obrátím. A já to dělám, dnes ještě častějc než dřív. Kouzlo synka policejní legendy funguje, jak má. Takže díky, táto. Vím, že bys asi nebyl spokojenej s tím, čím se zrovna teď živím, ale ber to tak, že nedělám žádný špatný věci. Aspoň ne podle mýho svědomí. A vychovával jsi mě ty, na to nezapomeň.

Jmenuju se David Scholl. Ale pochybuju, že to jméno v tomhle příběhu ještě někdy padne. Téměř nikdo mě pod ním totiž nezná, pro všechny jsem Lars. Zeptejte se v mý branži na Larse a každej vás okamžitě pošle za mnou. Když o mně někdo mluví, tak jako o Larsovi. Oslovují mě tak lidi, který mě vidí poprvý, stejně jako i ti, co mě znají z dřívějška. Nejspíš by mi tak teď říkala i máma, jenže ta zemřela, když mi bylo dvanáct, a v tý době jsem byl pro svý okolí ještě malej Davídek.

Lars jsem totiž až od svejch patnácti, kdy jsem objevil Metallicu.

Poprvý mi tak řekl Simpi, jeden z kámošů, se kterejma jsme začali ve zkušebně řezat do kytar a bubnů.

„Vypadni od těch škopků, ty vole. Nejseš žádnej Lars!“

Čím častějc mě vyhazovali, tím hlasitějc jsem bubnoval. Jako Lars Ulrich, po kterým mi ta přezdívka už zůstala. Pořád ještě mám ve sklepě našeho baráku starý Sonory a občas do nich tluču tak, až přilítne někdo z nepoučenejch sousedů. Když mu pak otevřu, do půl pasu svlečenej a zpocenej, s třinácti kérkama, holou hlavou a rozcuchanejma vousama, většinou mi ten randál každej z nich promine.

Takže Lars.

„Myslel jsem, že budete nějaký Skandinávec.“

Tohle mi kdysi řekl jeden z mejch klientů. To mě pobavil. Jasně, tohle město je plný všelijaký svoloče z celýho světa, proto si to o mně klidně myslet mohl.

Jenže já jsem místní, až do morku kostí. Narodil jsem se v největší městský nemocnici a myslím, že si mě rodiče upletli jen kousek od ní, na trávníku nedalekýho plaveckýho bazénu. Aspoň takhle mi to tatík jednou naznačil a jak jsem ho znal, nemám důvod mu nevěřit. Taky nemyslím, že bych byl nějak zvlášť v plánu, protože jsem se narodil sotva pět měsíců po svatbě. Jenže co jste tehdy v sedmdesátkách chtěli dělat jinýho? Žádnej internet, youtube ani Spotify, takže lepší zábava než souložení neexistovala.

To se vlastně nezměnilo doteď.

Takže Lars. S tímhle jménem si vystačíte. Když nějaká ženská potřebuje zjistit, jestli její starej nezanáší s jinou, ptá se po Larsovi, kterej je výkonnej a diskrétní. Jindy přijde majitel krámu, že mu nějaký smrkáči už desetkrát posprejovali výlohu. A starej dobrej Lars si tam ty zmrdíky vyčíhá a domluví jim. Pak si od obchodníka i podezřívavý paničky vezme honorář, vykáže ho pro finančák a všichni jsou spokojený. A teprve potom, když je takhle hezky přikrytej, může Lars začít pracovat na věcech, který ho živěj doopravdy.

Jmenuju se Lars a řeším problémy, se kterejma lidi nechtěj z různejch důvodů moc na světlo. Anebo ty problémy někdy naopak vytvářím, to podle potřeby těch, který platěj. Neptejte se mě na hranici toho, co ještě dělám a do čeho se naopak nepouštím. Žádná takhle zřetelná čára neexistuje. Kromě tý, kterou v duchu pořád dokola popisuju tátovi. Nedělám věci, který jsou špatný podle mýho svědomí.

Který to jsou? No, to vám takhle z fleku vlastně ani neřeknu.

Například teď ale stojím s rugerem v ruce a přemejšlím, kterýmu z těch tří na rozvrzanejch židlích prošiju koleno jako prvnímu.

Zrovna tohle ale není nic, s čím by se mý svědomí nesrovnalo.

ANOTACE

Lars je soukromé očko. Opatřuje informace, sleduje lidi, řeší problémy, nebo naopak problémy vytváří, to vše podle přání a potřeb svých klientů. Lars má rád Metallicu, Jacka Danielse, vůni žen a hodinky Luminox.
To, co rád nemá, jsou podivné náhody. A právě podivných náhod je kolem jeho poslední zakázky až podezřele moc. Jedna smrt, jedno záhadné zmizení a jeden únos, to všechno poté, co jako obvykle odvedl bezchybnou práci. Anebo že by tentokrát tak bezchybná nebyla? Kdo za podivnými událostmi stojí? A kdo bude další, komu začne hořet město pod nohama?
Na všechny odpovědi nakonec dojde při neobvyklém setkání ve starém skladišti, kde někteří zúčastnění konečně odloží masky, zatímco jiným budou muset být nemilosrdně strženy…
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA

Doporučujeme

CITARNY.CZ
Severské detektivky

www.alpress.cz


www.styl-zivota.cz

CZIN.eu

REKLAMA