Kdo a proč unesl dvě děti ze soukromé prominentní školy? Přečtěte si ukázku z detektivky Jana Pavla, kterou vloni vydalo nakladatelství Slovart.
6
Když mi Joachim řekl, že mu unesli dceru, navíc spolu se synem Osvalda Rajchrta, majitele druhého největšího vydavatelství u nás, nechtěl jsem tomu věřit. Zeptal jsem se, kdy a jak se to přesně stalo. Odpověděl mi podplukovník Kaloč, který se k nám mezitím přidal. Nedivil jsem se, že je tady i on, když se jedná o dceru Joachima Kotta.
„Unesli je rovnou ze školy, těsně po poledni.“
„Tak proč jsme k čertu tady a ne na místě činu?!“
„Uklidněte se, ano?! Nebýt toho, že si vás pan Kott vyžádal, ani byste tady nebyl,“ snažil se mě Kaloč uzemnit.
Že mě tady nevidí rád, bylo jasné od první chvíle. Jenže mně to bylo jedno, já tu být nechtěl, já bych si ze všeho nejradši zapnul doma televizi a nechal si vymývat mozek čímkoli, pokud by to nebyla zrovna mexická telenovela.
„Byl nebyl, o to tady vůbec nejde! Sám dobře víte, že pokud se unesený dítě nenajde v prvních hodinách po únosu, je to v hajzlu!“
„Radím vám, abyste se mírnil!“
„Pojď, hodím tě tam autem,“ nezaváhal Joachim, chytil mě za paži a táhl za sebou ven z domu.
Když jsme prošli prosklenými dveřmi do chodby, zmáčkl Joachim tlačítko na stěně. Ozvalo se pípání, jako když couvá náklaďák. Venku se začala otevírat vrata obrovské garáže. Všichni naši se od svých aut hned ohlédli. Když se objevil nejnovější bílý Jeep Grand Cherokee, což mělo auto napsané na dveřích, já sám bych to jinak nepoznal, Joachim rychle nasedl a já se uvelebil vedle něj. Za skřípění pneumatik jsme vyrazili tak prudce, až mě to zamáčklo do sedadla.
„Kdy myslíš, že se někdo ozve kvůli výkupnýmu?“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu mám říct, že to nemusí být tenhle typ únosu, ačkoli to bylo nejpravděpodobnější, ale pak jsem odpověděl, že to bývá velmi rychle, hned během prvního dne, abych ho zbytečně neznervózňoval. Aspoň ne teď, když se jako šílenec řítil nahoru po Evropské směrem k letišti.
„Tak ať už zavolají, ať už zavolají!“ mumlal si pro sebe.
„Ester jezdí domů sama?“
„To rozhodně ne! Vždycky pro ni někdo zajede. Dneska ji měla vyzvednout Lucie, ale volal prý učitel na počítače, že se Ester půlhodinu zdrží, protože prý potřebuje s něčím pomoct.“
„A už se to někdy stalo?“
„Asi ne… Sakra!“ zaklel Joachim a sešlápl plyn ještě víc.
Projeli jsme kolem hřbitova, před McDonaldem uhnuli doleva a přes Liboc zamířili do Řep. Seděl jsem v koženém polstrovaném sedadle jako přibitý a držel se madla na dveřích, protože Joachim řezal zatáčky, až jsem se bál, že auto někde převrátí. Doufal jsem, že se nám nikdo nepřiplete do cesty, a že se ke škole dostane bez úhony. Zpátky pojedu tramvají nebo autobusem, říkal jsem si, když jsme zabrzdili před novou zeleně omítnutou budovou s obrovskými kouřovými okny. Jedna z těch moderních novostaveb, o kterých člověk neví, jestli jsou zázemím nějaké zazobané firmy, nebo nádražní odbavovací halou. Tentokrát to ale byla škola, odkud před půldruhou hodinou unesli dvě děti.
7
K obědu byla hrášková polévka a pečené kuřecí stehno s bramborovou kaší. Ester snědla polévku, pak si párkrát nabrala kaši, masa se ani nedotkla. Celé stehno dala Maxovi, ten se nad obědem jen rozplýval.
„Musím jít, máma už na mě určitě čeká.“
„Nevzaly byste mě aspoň na Evropskou k zastávce autobusu?“
„No jo… Mámě to vadit nebude a tátovi to neřekne. Musíš ale rychle!“
Max neotálel a začal do sebe házet sousto za soustem.
Ester mezitím donesla tác s nádobím k okýnku, kde ho položila, a rychle se vrátila zpátky ke stolu.
„Počkám na tebe v šatně.“
Max s plnou pusou pokýval hlavou.
Ester utíkala do šatny. Na chodbě ji napomenula ředitelka, která se právě loudala do jídelny:
„Nelítej tady! Nejsme na hřišti, ale ve škole!“
Ester si pomyslela, jakou má smůlu, že ji musí potkat zrovna ona a právě teď. Zbytek cesty do šatny se snažila jít pomalu, ale po pár krocích už zase skoro běžela.
V šatně se přezula do svých bílých tenisek, urovnala přezůvky pod lavici a čekala na Maxe. Ten se přiřítil vzápětí, ještě žvýkal poslední sousto. Přezul se během okamžiku. Pak oba popadli své školní batohy a spěchali před školu. Když se ale Ester před budovou rozhlédla, maminku nikde neviděla.
„Ještě tu není…“
Max pokýval chápavě hlavou.
Pomalu došli k silnici, kde se opřeli o zábradlí a čekali. Kolem nich procházely další a další děti, které mířily domů.
A pak se konečně objevilo v zatáčce tolik očekávané auto. Za pár vteřin zastavilo kousek od dětí. Ester, která mamince zamávala, radostně povyskočila a hnala se k zadním dveřím. Otevřela je, nastoupila jako první a posunula se na vedlejší sedadlo. Za ní se dovnitř vecpal rozesmátý Max. Zabouchl za sebou a auto se rychle rozjelo. Za chvíli už zmizelo v dálce.
Teprve teď si Ester všimla, že něco není v pořádku.
Tohle přece není auto, které tak dobře zná.
„Mami, co to je?“
Pak si uvědomila, že mezi nimi a maminkou je sklo.
Proč si maminka nechala ve svém autě něco takového udělat?
„Mami!“
„Co se děje?“ zeptal se Max.
„Mami!!“ vykřikla znovu Ester.
A pak se stalo něco, co oběma dětem vyrazilo dech.
Osoba za volantem si pomalým pohybem ruky sundala paruku a odhodila ji na sedadlo vedle sebe. Ester vyjekla leknutím. Max chvíli zíral na siluetu mužské hlavy s nakrátko střiženými vlasy a pak začal lomcovat madlem dveří. Ester křičela o pomoc, její pisklavý hlas se rozléhal kolem. Max si všiml, že auto, ve kterém zůstali najednou uvězněni, je upravené tak, aby se z něho nikdo nedostal ven. Chybělo jakékoli otevírání dveří a nenašel vůbec nic, čím by se dala stáhnout okýnka.
„Co se to děje?!“ zeptala se Ester plačtivě.
Anotace
Ze soukromé prominentní školy jsou uneseny dvě děti. Již od první chvíle je jasné, že byl tento čin dlouho a důkladně plánovaný. Proč se ale únosce neozývá se svými požadavky? A půjde tu opravdu o peníze? Když konečně dorazí dopis s instrukcemi, jsou o tom již přesvědčeni všichni členové vyšetřovacího týmu. Jen mladý poručík Richard si stále není jistý. Má pocit, že se za pomyslnou oponou případu odehrává ještě něco jiného. Něco znepokojivějšího. Něco závažnějšího. Ale co může být zrůdnějšího než ohrožovat životy nevinných dětí? A podezření mladého poručíka kriminálky se potvrzuje ve chvíli, kdy je jedno z dětí nalezeno v zuboženém stavu ještě před předáním výkupného. Nic není, jak se původně zdálo. Následné události totiž roztáčejí kolotoč nepředstavitelných zvratů a odhalení, které sahají až do nejvyšších pater společenské smetánky a nezůstanou bez následků ani pro mladého kriminalistu.
V roce 2013 vydal Slovart, vázaná, 240 stran
